Stoper Bohemians o útrapách s třísly a návštěvě Vietnamu: Byl jsem tam přírodní úkaz

Třísla mě začala bolet už v závěru loňské sezony a bojoval jsem s nimi celou podzimní část. Vždycky jsem odehrál zápas a další čtyři dny se pak na mně střídali fyzioterapeuti s maséry, kteří mě dávali dohromady. Ležel jsem jenom na stole a věnoval se rehabilitaci. Do tréninku jsem znovu naskočil dva dny před dalším utkáním a takhle se to opakovalo celý půlrok až do zápasu v Boleslavi. Po něm přišla reprezentační pauza a já šel na magnetickou rezonanci.

Zánět na stydké kosti, který se vytvořil z dlouhodobého přetížení. Bolesti byly navíc silnější než předtím a s trenérem jsme se domluvili, že to nemá dál cenu. Problém by se mohl ještě zvětšovat, takže jsem podzim ukončil. Během pauzy jsem se dával dohromady, začal běhat, nabíral kondici, v lednu už jsem dělal i hodně věcí s balonem a počítal s tím, že s týmem ke konci měsíce odletím na herní soustředění do Turecka.

Pět dní před odletem jsem šel po tréninku domů a začal extrémně kulhat. Na nohu jsem pomalu nemohl ani došlápnout a věděl jsem, že je zase zle. Lékaři zjistili, že se stav spíš zhoršil, než zlepšil. Nařídili mi absolutní klid, od půlky ledna jsem tedy dva měsíce skoro nic nedělal. Teprve pak jsem pomalu začal cvičit a běhat. Teď je to měsíc, co běhám a zatěžuju nohu. Je to o poznání lepší než v prosinci nebo na podzim. Ale ještě ne úplně stoprocentní.

Když mám těžší trénink, delší běhání, nohu trochu cítím. Já jsem typ, který překonává hranu, potřebuje trénovat, aby se cítil dobře. Hledám hranici, kam můžu dojít, abych to nepřepískl a nevrátily se mi potíže zpátky. Teď jsem v režimu hledání a správného načasování zátěže, abych se mohl co nejdřív připojit k mužstvu zcela zdravej.

Kdyby se všechno odehrálo v řádném termínu, jak mělo, zápasy bych už nestihl. Možná bych se připojil k týmu, ale nebyl bych natolik připraven, abych zasáhl do utkání. Ale pokud by se dohrávala liga v červnu nebo později, tak živím naději, že bych mohl něco ještě odehrát. Ale nechci se k tomu úplně upínat, protože bych měl v hlavě, že musím jenom trénovat a tříslo by se zhoršovalo. Dělám pro návrat všechno, ale nechci to hnát úplně přes sílu.

Bylo to moc fajn, strašně jsem si to užil. O předminulých Vánocích jsme celé rodině dali dárek pod stromek, že je následující rok vezmeme na výlet do Vietnamu, kde má manželka tety, strejdy a další rodinu, byť její mamka, táta a sestra žijí v Česku. Odletěli jsme tam den po skončení podzimní části a vraceli se zkraje ledna.

My si udělali doma klasické české už 14. prosince, normálně se stromkem, kaprem, salátem... Nepřipravili jsme se o ně. Na Štědrý den jsme zrovna byli na ostrově Phu Quoc, tam jsme si zapálili svíčky, udělali malé tradice, ale nic velkého. Dopoledne jsme místo zdobení stromečku strávili na pláži u moře a na večeři pak šli do jednoho rybího bistra.

Devět dnů jsme byli na jihu v Ho Či Minově Městě a poté šest dnů právě na ostrově Phu Quoc. Zbylých deset dnů jsme pak strávili na severu země v Hanoji. Jeli jsme v deseti lidech a samozřejmě nechyběla ani naše dcera Zoe, které bylo tehdy rok a půl.

V letadle byla hrozně hodná, až mě to překvapilo. Letěli jsme na noc, takže jsme si malovali, že si dá večeři, usne a probudí se ráno ve Vietnamu. To byl náš scénář, který ale absolutně nevyšel (smích). Během letů tam i zpátky byla přes noc vzhůru. Nebrečela ani nekňourala, hrála si, koukala na pohádky, ale my se vůbec nevyspali. Přiletěli jsme do Vietnamu, a zatímco my byli vyřízení, malá vysmátá a spokojená. Velký vedro ji unavovalo a jeden den měla zřejmě ze sluníčka vyšší teplotu, ale jinak to zvládla v pohodě.

Přechod ze zimy do toho hicu byl krušný. Vlhkost je nepříjemná, ale člověk si po dvou třech dnech zvykne a už mu to pak ani nepřijde.

Jojo, byl jsem pro ně docela přírodní úkaz (úsměv). Na Evropany jsou už ale zvyklejší než před deseti nebo patnácti lety, kdy byl turismus v zemi minimální. Ale kdybychom zajeli do nějaké malé vesničky, kde se s Evropany moc nestýkají, byl bych pro místní určitě hodně zajímavej. Teď už jsem tam ale nebyl jako pěst na oko.

Teď už vůbec. Možná i tím, že jsem měl s sebou dítě a nebyl už pro holky tak atraktivní. Viděli, že jsem zaháčkovanej... (úsměv) Když jsme byli se ženou ve Vietnamu před pěti lety poprvé, bylo to mnohem častější. Fotil jsem se tenkrát skoro na každý památce, vždycky mě někdo vytáhl a chtěl, abych se s ním zvěčnil.

Ano, hrozně moc. Skoro každý ji má. Nevím, od kolika let se tam může jezdit, ale viděl jsem děti na elektrických skútrech. Bylo jim třeba třináct patnáct let... Od rána do večera slyšíte troubení. Když se projdete třeba po Václaváku ve špičce a vidíte ty lidi, přesně tolik jezdí ve Vietnamu motorek. Pravidla provozu tam příliš nedodržují. Křižovatka nekřižovatka. Občas si jezdí, jak chtějí... (úsměv)

Ve dvou největších městech začínají stavět metro, všichni na něj hodně spoléhají, že jim uvolní cesty. Trochu snad vyžene motorky z města a ruch tam bude menší.

Úplná fantazie! Když se člověk oprostí od toho, že nemá čistej stůl, sedí třeba na zemi nebo na malých židličkách na ulici, nají se fakt jako blázen. Chuť, čerstvost, bylinky... Tohle mají zkrátka neskutečné. Fakt vynikající. Jídlo na ulici je přitom levné, takže my jsme třeba za velký oběd zaplatili v přepočtu dohromady sto korun.

Za mě polévka Pho. Vývar dělají přes noc, jsou zvyklí ho snídat, takže ráno od šesti jsou už otevřené pouliční stánky, a když si člověk sedne na ulici na malou plastovou židli a dá si teplé Pho, to je prostě fantastický zážitek. Nepopsatelná věc. Při východu slunce to má hrozné kouzlo. Jinak u pokrmů záleží na oblasti. Na jihu se jí hlavně mořské plody a ryby, takže kdo je má rád, je v sedmém nebi. Naopak na severu převládají spíš polévkové věci a bylinky.

Ano, ona nebo její rodina. Žena mě pár měsíců před odletem trochu učila, takže jsem tam jel s nějakými základy, abych nebyl za úplnýho blbce. Věděl jsem, jak si mám říct o jídlo, poprosit, poděkovat... Přál jsem si něco umět, protože pro lidi jste pak zajímavější, zároveň tím ukazujete respekt k jejich kultuře a úctu k národu.

Když jsme tam byli poprvé, brali jsme to jako poznávací zájezd. Jeli jsme třeba do Císařského města nebo zátoky Ha Long. Teď jsme byli spíš u moře nebo s rodinou. Bylo to poklidnější.

V tu dobu ve Vietnamu o koronaviru vůbec nikdo nevěděl, případy se tam objevily až v lednu. K problému se ale postavili velice dobře. Jsou zvyklí nosit roušky, pomáhají si a jsou hodně ohleduplní vůči sobě a ostatním. I proto byl nárůst nakažených minimální.

Moc ne. Její mamka volá do Vietnamu každý den, občas nám něco přetlumočí. Zprávy o tom, že by se někdo z blízkých nakazil, naštěstí nemáme. Zdraví jsme naštěstí všichni, my i naše rodiny v Čechách.

Asi měsíc před vypuknutím epidemie jsme se stihli přestěhovat z Vinohrad do klidnější části Prahy. Bydlíme v Košířích, kde máme za sebou lesopark. Můžeme se jít na chvíli projít na čerstvý vzduch do lesa, být chvíli v přírodě. Jinak jsem ale doma. Jsme dost zodpovědní a nebereme to na lehkou váhu. Zakázali jsme rodinné návštěvy, k prarodičům vůbec nechceme chodit. Dodržujeme opatření a užíváme si zkrátka rodinnou pohodu ve třech.

Už si ho pomalu pamatuju nazpaměť, jak se furt opakuje (úsměv). Jsem takové ranní ptáče, takže vstanu, zacvičím si a udělám svůj denní rituál. Hodinu nato se probudí malá, dáme jí najíst, se ženou posnídáme a pak chodím cvičit, běhat... Zkrátka dělám to, co mám zrovna naplánované. Pak chystáme oběd, který buď vařím já, nebo žena. Odpoledne chodíme do lesa na procházku, dáme potom malou spát a zaradujeme se, že máme večer volno. Koukneme na nějaký seriál na Netflixu a v půl desátý jsme hotoví, unavení a vyrazíme do postelí. Takhle podobně se to teď neustále opakuje.

Baví mě to a naplňuje. Člověk nemá vyžití, jak byl zvyklej, takže se zabavím v kuchyni.

Před pár dny jsem pekl candáta, dělal jsem třeba taky králíka, který se fakt hodně povedl. Vždycky si objednáme nějaké maso a podle toho si uděláme týdenní menu. Vždycky si vybíráme, na co máme chuť. Člověk si u toho dokáže hodně odpočinout. Takže když mi malá přerůstá přes hlavu, tak jdu do kuchyně a něco tam vždycky vytvořím. (úsměv)

Než se narodila, měl člověk pořád svoje sny, tajná přání, ale když máte dítě, člověk se cítí takový plnější. Nemůžu si to vynachválit, je to moc hezký, i když občas náročný. Malá začíná mít svoji hlavu, takže teď teprve startuje ta pravá výchova. Ale je to fajn, mám teď na ni víc času a snažím se si to užít, protože vím, že přijde doba, kdy ji zase tolik neuvidím. Je to taková klasická ženská. Podívá se na vás, usměje se a ví, že toho kluka už má omotanýho kolem prstu. (úsměv)