Sparťan Hložek nespí na vavřínech: Táta by mě rychle vrátil na zem

Tohle opravdu není můj případ, že bych létal v oblacích, nosil nos nahoru nebo se z popularity zbláznil. Nemám to v povaze. A kdyby se mi přeci jenom něco takového stalo, rodina, a hlavně táta by mě vrátili rychle zpátky na zem.

Zatím to nebylo potřeba. Zvládám se uzemňovat sám.

Spíš naopak. Dohlíží na mne jako na mladšího spoluhráče. Když třeba nezajdu před tréninkem do posilovny, nebo něco zanedbám, řekne mi, že to dělám pro sebe. Poslechnu ho.

Když někam jedeme s Láďou Krejčím a dalšíma klukama a lidi nás poznávají a koukají, z legrace si říkáme, že musíme zůstat na zemi. Ale netvrdím, že ten zájem je mi nepříjemný.

Nebudu zastírat, že zejména na začátku jsem cítil velkou nervozitu, to je v šestnácti přirozené, když hrajete za Spartu, a ještě před zaplněnou Letnou. Hodně mi pomohli hlavně zkušení spoluhráči. Uklidňovala mě i rodina, říkali mi, ať nejsem nervózní. To mi sice v tu chvíli tolik nepomohlo, ale cítil jsem podporu svých nejbližších, což je velmi důležité.

Poprvé jsem v lize nastoupil v listopadu 2018 na dvě minuty proti Karviné, v základní sestavě jsem se objevil v únoru 2019 proti Bohemce, bylo mi šestnáct let. Když jsem byl poprvé nominován k zápasu nebo pak do základu, v noci před utkáním jsem skoro nespal. Ale jakmile rozhodčí pískl do píšťalky, nervozita ze mne spadla a hrál jsem co umím.

V tom mi hodně pomohla Sparta jako taková. Do áčka jsem přišel vlastně ještě jako mladší dorostenec, nejmladší jsem byl i v juniorce. Když jsme s ní třeba hráli proti Slavii, chodili na nás fanoušci, zažil jsem i mládežnickou Ligu mistrů, a já samozřejmě chodil na Letnou. Tohle všechno mi hodně pomohlo, a jak už jsem řekl, podrželi mě i spoluhráči v áčku.

Zase je to o pomoci starších spoluhráčů. Berou mě, do kabiny jsem, myslím si, zapadl velmi dobře. Partu máme skvělou. A co se týká těch vtípků, moc dobře vím, ke komu si mohu co dovolit. Mám ke spoluhráčům respekt, zejména starším, kteří už něco dokázali, i když mě berou jako sobě rovného. Rozhodně to není tak, že bych přišel k Bořkovi Dočkalovi a dělal si z něj legraci. Vzhlížím k němu a skutečně hltám každou jeho radu, protože to je pan Fotbalista, který toho v kariéře už hodně dokázal. K Láďovi Krejčímu nebo Adamu Karabcovi si to mohu dovolit.

S Adamem jsme spolu chodili od šesté třídy na základní školu. Z mládežnických týmů Sparty se známe léta. Hned před prvním tréninkem áčka jsme se spolu bavili, říkal jsem mu, jak to tady funguje, jak jsou tréninky náročné a spoustu dalších věcí. Snažím se mu pomoct, jako kluci pomohli mně, když jsem přišel. Dokonce jsem mu v lednu jako loňský vítěz předával cenu pro nejlepšího českého mladšího dorostence. Já dostal trofej pro staršího dorostence.

Líto mi to nebylo, ale to bude i tím, že se vlastně od dětství pohybuji ve fotbalovém prostředí, kde to mají moji kamarádi stejné. Vybral jsem si tuhle cestu, takže mě to ani neláká.

Někdy si ta léta v mládežnických týmech připomenu. Rád se na některé zápasy z mládí, které mám třeba na videu, i podívám. Tatínek vlastně od žáčků natáčel na kameru moje zápasy. Mám je na CD. Ale nepovedené přihrávky nebo zahozené šance v hlavě nenosím. Ani neřeším nějaké rozepře, jako s ostravským Fleišmanem či slávistou Bořilem, nebo souboje se staršími protihráči. To k fotbalu patří. Chápu, že kličku od sedmnáctiletého kluka nesou těžce. Už jsem si na prostředí v první lize zvykl.

Oni chodí na Spartu... Na prvních tréninkách s áčkem, to bylo ještě za kouče Pavla Hapala, kdy jsem přišel po zranění, jsem se necítil úplně nejlépe. Byl jsem nervózní, bál se něco udělat, abych to nezkazil. Vrátil jsem se do dorostu. Ale od toho prvního tréninku jsem snil o tom, že jednou budu hrát před plnou Letnou. Nastavil jsem si to takhle v hlavě a šel za tím. Když mě pak vzal do přípravy Zdeněk Ščasný, už jsem byl psychicky i fotbalově výš. Moc mi pomohl nejen on, ale i Tomáš Rosický, který mi říkal, že se nemám bát, mám si věřit jako v dorostu. Hrál léta za Arsenal, kterému fandím. Vzal jsem si jeho slova k srdci a makal, ale že se za rok dostanu tak daleko, to mě nenapadlo.

Říkám si, že je super být v reprezentační jednadvacítce, s níž také bojujeme o mistrovství Evropy. Ale samozřejmě velké EURO je mnohem výš. Nijak se tím však nezatěžuji. Bude záležet na mých výkonech v lize i jednadvacítce. A kdyby to přišlo, bude to splněný sen.

Beru ji jako ti starší kluci. Každá příprava je těžká, ať už fyzicky nebo psychicky. Ale stejně jako oni vím, že je nutná. Na soustředění ve Španělsku je to lepší než v zimě, která panuje v Čechách, však jsem ji odnesl i virózou. Teď už jsem v pořádku. Musíme se co nejlépe připravit na jaro, které pro nás bude velmi důležité. Chceme se dostat na druhou příčku tabulky, tím vykopat účast v kvalifikaci Ligy mistrů, a vyhrát MOL Cup, to jsou naše společné cíle. Všichni proto makáme na sto procent.

Tak v tomhle jsem stejný (úsměv). Třeba když jsme byli ráno na odběru krve a EKG, tak jsem si pak mezi desátou a dvanáctou schrupnul. Po náročném tréninku si klidně pospím. Ale není to denně. Dělám si také věci do školy, na anglo-německé obchodní akademii, spojené se Spartou, mám individuální studijní plán. Někdy si zahraji na playstation.