Slávista Douděra: Jsem plašan. A jsem za to rád. Cítím na sobě extrémní změnu

Vynechával tréninky. Vzdal se reprezentace. Chvíli i zvažoval, že v šestadvaceti letech s fotbalem sekne nadobro.

Poslední týdny září. V civilu i na hřišti, kde neunavitelně kmitá po lajně a do vápna sype jeden centr za druhým.

Stěží byste na vysmátém hubeňourovi poznali, že před několika měsíci v osobním životě procházel komplikovaným obdobím, kdy se jeho nejbližší člen rodiny pral s rakovinou.

Záludnou nemoc u Douděrů porazili a on zase může řešit fotbal. „V něm mě už nic nevystresuje,“ říká.

Těžká otázka. Podzim byl z mého pohledu fotbalově hrozný, ale vyplýval z nějakého důvodu. Od prvního jarního ligového zápasu s Boleslaví se naopak cítím skvěle. Určitě nejlíp od příchodu do Slavie. Chápu, že fotbalové okolí na to může mít jiný názor, ale dojem si ověřuju daty. Lepší čísla jsem ve Slavii neměl.

Týkají se naběhaných kilometrů, klíčových přihrávek a dalších situací. Míval jsem problémy s tím, že jsem se při našem útoku nedokázal na zadní tyči dostat před obránce. Řešil jsem to na soustředění s trenéry, kteří mi posílali rozbory, kdy zadní tyč zavírat. Pracoval jsem na tom a zpětně pozoruju změnu. Jsem v takovém nastavení, že odstraňování chyb jde strašně rychle. Fotbal si užívám.

Důvěřují mi a já chci dokázat, že se ve mně nepletou. Větší důvěru jsem ve fotbalovém životě necítil.

Jsou to drobnosti. Třeba u videorozboru očekávám, že mi vytknou chybu, kterou postřehnu i já. Jenže od trenérů zazní věta: Douďas, tady to nebylo dobré, ale víme, že příště stejnou chybu neuděláš a pomůžeš nám jinak.

Je otázka, jestli je to výtka. Vyplývá to z toho, jaký jsem. Vlastně jsem rád, že mám pověst plašana. Neberu to negativně.

Protože to znamená, že jednám rychle. Rád riskuju ve fotbale nebo životě. Když to neděláte a sedíte doma na zadku, nic nezkazíte, ale taky nic nedokážete. Jsem klidný, když mi osm z deseti centrů nevyjde. Schválně jsem se díval na zápas Ligy mistrů PSG s Liverpoolem a u televize jsem si ze srandy počítal centry pravého beka Hakímiho.

Za 90 minut zvládl pět centrů. Třikrát trefil prvního hráče, jednou nacentroval brankáři do náručí a jednou jeho centr prosvištěl malým vápnem. Kdyby tam běžel spoluhráč, mohl mít Hakími asistenci a byl by za boha. Proto mě netankuje, když slyším, že z dvanácti centrů mám jednu asistenci.

Samozřejmě si to přeju a snažím se, aby jich bylo víc. Moc se mi ale líbil názor trenéra Guardioly. Četl jsem, že neseřve hráče, když udělá chybu. Tvrdí, že chyba vychází z kreativity. Jakmile bude řvát, zabíjí ji a hráč nic nevymyslí. Kdybych se do centrů nenutil, druhou půli proti Bohemce nenajdu Malicka (Dioufa), který to krásně uklidil. Místo toho se budu bát, ať nic nezkazím.

Souhlasím. Cítím, že jsem se ale neuvěřitelně zklidnil, když se srovnám s dvacetiletým Douděrou, který začínal na Dukle. Třeba na Julisce mi uletěl skoro každý centr.

(usměje se) To je pravda, ale vezmu to šířeji, protože vnímám, že otázka už nesouvisí jen s fotbalem. Cítím na sobě extrémní změnu i v životě. Zažil jsem jednu z nejnáročnějších situací, co si dovedu představit. V naší rodině si vždy z toho nejhoršího snažíme vzít to nejlepší. Posílilo mě to.

Při přestupu do Slavie jsem byl nejšťastnější na světě, ale najednou tady sedím a zase jsem hranici životní radosti posunul. Vychází to i z toho, že mi trenéři věnovali péči, i když způsoby byly někdy tvrdé. Jsem vděčný, že jsem potkal pány Trpišovského s Houšteckým. Vidí fotbal stejně jako my doma a za tři roky jsem snad nenašel situaci, že bych s nimi fotbalově nesouhlasil. Rostu pod nimi sportovně i lidsky.

To je zajímavý! (usměje se) Život je úžasný v tom, že každý má na situaci jiný pohled. Už si to přesně nevybavuju, ale zase si nemyslím, že bych byl extrémně vystresovaný. Je ale pravda, že se ze zápasu už nerozklepu.

To ano, ale v podstatě je to krása. Na zápas jsem natěšený, mám očekávání i zápal. Už to není ta tréma, při které si říkám, že nesmíme prohrát, protože se jinak zboří svět. To bych cítil před prvním derby. Pořád ale nechci prohrát.

Řešil jsem to už s tátou, ale nedokázal jsem odpovědět. Jsem zvědavý! Moje přání je, aby to byl fotbalový zážitek.

Kdyby na mě lidi neřvali, fotbal by mě nebavil. Spíš bych si pomyslel: Proč to hraju, když se nic neděje? Troufnu si říct, že čím víc budou fanoušci Sparty řvát, tím i líp pro mě.

Uvědomuju si, že podobné vzpomínky mi pomáhají. Taky asi můj pátý ligový zápas v životě jsem hrál na Spartě. S Duklou jsme sice prohráli 0:3, ale dařilo se mi. Povzbuzuje mě, že se mi tam taky povedl zápas s reprezentací.

Už se mi ozval trenér Köstl i manažer Hübschman. Jsme v kontaktu, a jestli dostanu pozvánku, budu nesmírně vděčný. I bratranec Červoun (záložník Červ z Plzně) by se mohl v nominaci objevit a po delší době bychom si mohli zahrát zase spolu. Když se to nestane, svět se nezboří. Je lepší si nic nelajnovat.

Zní to obyčejně, ale fakt žiju z okamžiku na okamžik. Představy si nevytvářím, protože nemusí nastat. Slýchám, že titul už je na Slavii. Myslím, že to jsou ale jen alibistické řeči, aby jejich autoři mohli říct: Vidíte, my už to říkali v únoru. Přitom si myslím, že tajně doufají v naši ztrátu. Samozřejmě se titulu blížíme, tři body z derby by zase pomohly. Dokud to ale nebude matematicky jisté, nepřemýšlím o tom.

V rodině máme nastavení, že po těžkém období vždy nastanou zase lepší časy. Taky věřím, že co člověk vyzařuje, to taky přitahuje. Když zůstanete pozitivní i ve složitých situacích, jednou se to otočí. Nejhorší je zůstat negativní, přijde mi to jako sebedestrukce lidí. Potkávám je, čtu jejich názory na internetu, až je mi jich líto.

Dost věcí mě dokáže vytočit. Na silnici vám někdo vjede do cesty, naštvu se, zanadávám si, ale hned mě to pustí. I manželka mi říká, že nechápe, jak rychle dokážu přepnout do pozitivní nálady. Taky mi vykládala o tom, jak třeba sousedi zůstávají po hádce na sebe dva týdny naštvaní. Já se jen divil. Vydrží mi to pět minut a zase se směju.

Ideál bude, ať se ani jednou nazamračím. Když prohrajeme, zamračený při cestě domů budu. Ráno ale vstanu a budu se smát.