Schranz je po děsivém karambolu zpátky. Pamatuji si skoro vše, blok v hlavě nemám, říká

Lagos (od našeho zpravodaje) - Jen si připomeňme, co se stalo. V půlce září v domácím zápase Konferenční ligy proti kosovskému Ballkani Schranze fauloval Egzon Sinani a pak ho nešťastně trefil kolenem do hlavy. První optimistický výhled, že by nemuselo být tak zle, utnula druhý den nepříjemná diagnóza: praskliny spánkové kosti, očnice, šestého krčního obratle a zakrvácení. Konec podzimu. Schranz je nyní zpátky a v první části rozhovoru hovoří o kritickém střetu a svém návratu.

Užil jste si, že jste si zase zahrál zápas?

Ano. Měl jsem trochu obavy, jak to zvládnu. Přeci jen pauza byla dlouhá a cítím ji na sobě. Ještě nejsem úplně navyklý na zatížení na hřišti. Ale proběhlo to skvěle, vyhráli jsme a obavy pominuly. Mám z toho radost.

Nebál jste se podstupovat souboje?

Abych pravdu řekl, tak ani ne. Někde vzadu v hlavě na to možná malinko myslím, ale fotbal souboje zkrátka vyžaduje. Cítím se stoprocentně zdravý a stále pracuji na tom, abych měl všechny partie, které mi po té pauze oslabily, správně posílené. Ale mám dovoleno jít do plného tréninku, všechna vyšetření, která jsem podstoupil ještě minulý rok, dopadla dobře.

Takže ani do budoucna se nebudete mít strach?

Víte, ze začátku jsme nad tím přemýšlel. Ale pomalými postupnými kroky jsme tyhle věci odbourali. Posiloval jsem, vše je v pořádku. Strach nebo blok v hlavě nemám. Ale něco jsem si prožil a vím, že může přijít nešťastný souboj a něco se zase může stát.

Pamatujete si osudný střet a vše, co se pak dělo?

Pamatuji si toho docela dost, skoro všechno. Nepamatuji si jen ten samotný střet, to jsem na chvilku ztratil vědomí. Ale vybavuji si, jak se mě lékaři ptali, jestli sám dokážu přelézt na nosítka, jak mě pak odnášeli.

Vyděsil jste se, když jste viděl opakované záběry?

Je to trochu děsivé a víc a víc uvědomuji, že to mohlo dopadnout ještě hůř. Fakt to nebyla sranda. Ale byla smůla, že jsem takhle upadl. Soupeř byl v běhu, nedokázal se mi už vyhnout a nešťastně mě trefil do hlavy. Je to shoda okolností, ale ve fotbale se tohle stává.

Vzpomínám si, že po zápase jste chodil v útrobách stadionu a nevypadalo to na tak vážné zranění. Kdy jste cítil, že je zle?

Bolela mě hlava, ale nějak jsem to neřešil. Měl jsem pocit, že je vše fajn a že si vše pamatuji. Necítil jsem, že by měl nastat nějaký problém. Až večerní vyšetření ukázala, že zranění jsou rozsáhlejší a vážnější. Až v tu chvíli jsem věděl, že to není dobré.

Jak vám bylo?

Nejhorších bylo prvních pár dní, týden mě bolela hlava. Byl jsem trochu unavenější a potřeboval jsem hodně odpočívat. Když mě pustili z nemocnice, musel jsem hlavně šest týdnů nosit ten límec. To mě omezovalo asi nejvíc, ale bylo to velice důležité. Samozřejmě nepříjemné bylo, že jsem nemohl trénovat a být s klukama, musel jsem se některým věcem vyhýbat, ale musel jsem to vydržet.

Jak jste postupoval, když jste límec mohl konečně odložit?

Začali jsme pracovat hlavně s fyzioterapeuty, kteří se mnou dělali mobilizační a posilovací cvičení. Liga už skoro končila, nemělo smysl něco hrotit, to by mi mohlo jen uškodit. Nabral jsem sílu, postupně jsem začal běhat a v tom jsem pokračoval pak i doma během volna.

Cítíte se teď stoprocentně fit?

Úplně stoprocentně ne, ale zdráv ano. Ještě potřebuji dohnat tréninky na hřišti s míčem. Myslím, že čím víc toho budu mít za sebou, tím víc se budu dostávat do pohody.