Článek
„Já se už v březnu těšil, že budeme hrát s Libercem. Holt to kvůli pandemii vyjde až teď," usmívá se urostlý snajpr před prestižní bitvou proti klubu svého srdce. „Bydlím nedaleko stadionu, takže lidi ze Slovanu potkávám. Z hráčů sice zůstal už jenom Káfa (Ondřej Karafiát), ale scházím se i se starou gardou a Kuldou, za kterým občas zajdu do kabiny na kafe," připomněl nadstandardní vztah s dlouholetým kustodem Petrem Ulihrachem.
Právě s ním se před vzájemným soubojem hecuje. „Ale jenom v kamarádských mezích," hlásí Rambo, jak se mu léta přezdívá. S tchánem, příznivcem Slovanu, ovšem žádné popichování neplánuje. „On spíš fandí mně. I když moje rodina jsou Liberečáci, což se prostě nevymaže. Já jsem se k nim přisr...," směje se rodák z Náměště nad Oslavou.
Dobrou náladu neztrácí, jenže vpodvečer půjdou žerty stranou. Dynamo čeká po více než dvou měsících ostrý zápas a po ligovém fotbale je podobně jako ostatní už řádně hladový. „Pauza byla dlouhá, byť mi přišla vhod. Běhal jsem, přidával si. Cítím se v lepší kondici. Nebude to ale snadný, týdny jsme jenom běhali po lesích, pak nám dali balon, odehráli jsme dva zápasy a jdeme na to. Souhra bude zkraje možná trošku váznout," tvrdí Rabušic, který se připravuje na duely bez diváků.
„Zkusili jsme si to naposledy v přípravě s Plzní. Je to takovej přátelák, všechno slyšíte. Strašnej nezvyk," líčí. Přitom si láme hlavu, jak na hřišti zkrotit emoce. Peprnější výrazy sudí v komorní kulise hůř přeslechnou. „Když to ale máte v sobě, udržet to moc nejde," říká.
Nahuštěný program bude pro tělo záhul, pro ostřílené harcovníky obzvlášť. „Pokud můžete jít do kabiny, máte pro regeneraci všechno k dispozici. Teď jsme ale nesměli do bazénu, na masáže, což taky nemá logiku. Já mám naštěstí doma bazén, takže jsem do něj skočil a plaval dvakrát třikrát denně," líčí 30letý forvard. Přísná hygienická opatření však plně respektuje.
„Byť si říkám, že je to někdy nesmysl. Na tréninku jste zpocení, otíráte se o sebe a pak musíte sedět dva metry od sebe," vykládá muž, který s českobudějovickými parťáky podstoupil povinné testy na koronavirus.
„Naštěstí jsme všichni negativní, strach jsem ale tolik neměl. Stejně myslím, že jsme si tím už prošli. V lednu jsme trénovali jen ve dvanácti lidech, kdy měli někteří zápal plic, ale ještě se o tom tehdy nevědělo," připomíná otec tříleté dcery Sarah a brzy dvouleté Sofie, které mu zaháněly chmury nejen během koronavirové pauzy, ale také na podzim při zmiňovaných trablech s kolenem, jež zastavily jeho střelecký rozlet po příchodu z maďarského Haladáse. V utkání pod Ještědem musel po jednom ze soubojů odstoupit z trávníku už po necelých deseti minutách.
„Byla to moje blbost. Protihráče jsem neviděl, on do toho vletěl a otočil mi celou nohu. Bolelo mě pak celé stehno. Na šest týdnů jsem dostal ortézu," vzpomíná Rabušic a věří, že si veškerou smůlu nadlouho vybral. „Ze začátku kariéry jsem moc zranění neměl, teď se trochu nakupilo, To je fotbal, nic s tím nenaděláte. Snad už bude všechno dobrý," říká borec, který si plnými doušky užívá rodičovství.
„Je krásný, jak holky rostou. Jsou obě akční, takoví živočichové, furt skáčou na trampolíně. Teď už si spolu i hrajou, což je fajn. Po manželce jsou obě blondýny. Sofie je spíš do rodiny Simči, starší dcera je naopak do mě. Mám samý ženský, potřeboval bych ještě kluka, ale už se mi do toho asi nebude chtít," směje se.
