Rajtoral podruhé porazil únavový syndrom a cítí se skvěle: Šel jsem přes závit, potřetí už to neudělám

Bylo to velmi složité. Byl jsem ne na sto, ale na tři sta procent přesvědčený, že skončím. Přiznám se, že jsem to vzdával. Když nemůžete vyjít schody a nelepší se to... Zažil jsem podobnou situaci už v jednadvaceti, kdy jsem hrál za Baník. V hlavě se mi odehrál celý tehdejší příběh, odmítal jsem akceptovat, že se z toho znovu budu muset hrabat. Ty měsíce utrpení...

Stoprocentně, nikdo si to neumí představit. Pokud si něco takového neprožije na vlastní kůži, nikdy neví, o čem je řeč.

Hodně podobné. Najednou jsem nemohl přeběhnout šířku hřiště, organismus stávkoval, tělo vůbec neregenerovalo. Probudil jsem se ráno po tréninku a byl jsem jako praštěný.

Stále jsem věřil a doufal, že se nejedná o ten syndrom. Nechtěl jsem si ho znovu připustit. Nakonec jsem ale musel sebrat odvahu a před srpnovým duelem Evropské ligy proti Ploješti oznámit vedení, že už dál nemůžu, že jsem v tom zase.

Postavilo se k tomu perfektně, zpětně Plzni děkuju. Jsem teď šťastný, že jsem to nezabalil. Už jsem ani nedoufal.

Doktoři a moji nejbližší mi dodávali víru a já zjistil, že jsem bojovník. Ale trvalo to, dlouho se nic nelepšilo. Chodil jsem ke specialistům, k psychologům, změnil jsem výživu. Nejhorší bylo, že netušíte, kdy se vrátíte. A jestli se vrátíte. To není jako s chřipkou nebo zlomenou nohou.

Šel jsem přes závit. Přecházel jsem nemoci, měl v těle viry, podceňoval regeneraci. Člověk si myslí, že všechno zvládne, nedává si bacha, ale tělo mi to vrátilo. Padl jsem na hubu a musel jsem vypnout. Člověk má na jeden den určitou energii, kterou když vyčerpá, spálí se. Já to zjistil dvakrát, potřetí už to prožít nechci.

To ne, jen jsem se rozhodl. Řekl jsem si, že penalty kopat umím, jen se nebát ji kopnout. Je to součást cesty, po které jsem se rozhodl jít. Plány do budoucna ohledně fotbalu ovšem nijaké nemám, nemá cenu plánovat. Jsem spokojený, že můžu být zase na hřišti.