Radikální změna! Bývalý prvoligový útočník jezdí na tankeru. Posádce vařím v neděli řízky, směje se

V Příbrami jsem strávil osmnáct let, mám nadstandardní vztah s majitelem panem Starkou i jeho synem. Měl jsem vedle sebe skvělé trenéry, od mládeže po áčko. Tonda Barák, Vašek Černý, Pepa Csaplár, Pavel Tobiáš. Dostával jsem obrovskou školu. Budoval jsem si kariéru, byl jsem do trénování zažraný. Co Příbram sestoupila a já skončil u áčka jako asistent, vnímal jsem, že nemám jiskru. Něco mi tam chybělo. Nebylo by fér vůči klukům v mládeži i klubu, kdybych svoji práci nedělal na sto procent.

Probíral jsem tenkrát svoji situaci i s mým bratrancem, který jezdí přes dvacet let na tankeru pro lucemburskou společnost. Půjdeš se mou na loď, oznámil mi. Vyprsknul jsem smíchy. Jenže druhý den jsem se sám sebe zeptal: A proč vlastně ne? Zavolal jsem mu zpátky a bylo. Lákalo mně také, že tři týdny budu pryč a tři týdny doma. Že budu mít daleko víc času na rodinu.

Bratranec se ukázal být vizionářem. Donutil mě už před časem udělat si lodní knížku. Třeba se ti někdy může hodit, tvrdil mi. Byl jsem rád, že jí mám. Pochopitelně, neměl jsem žádnou školu. Přijali mě díky bratrancově přímluvě, zaručil se za mě.

Posádku tvoříme čtyři Češi. Kluci mají obrovské zkušenosti, já jsem úplný začátečník. Všechno jsem se musel učit od píky. První věcí bylo vázání lodi. Samozřejmě zásadní je nakládka a vykládka nafty, benzínu. Někdy i jedovatých produktů, musíme tedy používat plynové masky. Důležité je hlídat tanky, aby produkty nepřetekly.

A rizikové. Člověk si nesmí dovolit udělat chybu. Ale tato práce není jen o přístavech. Staráme se také o loď. Brousíme, natíráme. O fotbalistech se tvrdí, že ruce mají na opírání. Já jsem ale manuálně zručný. Po dokončení školy jsem odjel do Ameriky, pracoval jsem tam jako malíř-lakýrník. Jakmile bych ukápnul barvu mimo zakryté plochy, zákazník by požadoval okamžitě slevu. Jsem ale pedant, detailista odmala, takže s tím nemám problém.

Vaříme si sami. Vařit jsem nikdy moc neuměl, popraskají mi kolikrát i párky. Kluci mi nařídili, že každou neděli mají tradičně řízek. Takže jim ho pravidelně připravuju. Zatím si nestěžovali, takže jim snad chutná.(směje se)

Úplně v pohodě. Přece jen, Rýn, po kterém se většinou plavíme, není rozbouřené moře. Kluci mají třeba problém se spaním, já můžu klidně spát i nad motorem. Usnu jako mimino. Což je zvláštní, protože doma když tikají hodiny, musím je schovat. Jinak bydlení na lodi je luxusní. Když jsem poprvé přijížděl, myslel jsem si, že budu spát v podpalubí v síti. Kdepak, mám prvotřídní kajutu s velkou postelí. Dokonce máme na lodi i menší posilovnu.

Zatím jednu. Doufám, že u ní dlouho zůstane. V zimě zasáhla Evropu bouře, v přístavu v Amsterdamu se zvedly obrovské vlny. Kluci tvrdili, že takovou smršť ještě nezažili. Navazovali jsem se loď na loď, hrozilo, že to někam napálíme.

Bratranec mi řekl, ať si vezmu vestu a vysílačku a hlásím mu, jak jsme daleko od druhé lodi. A pokud by prý manévr nezvládl, napálí loď do břehu. Což je lepší než do lodě. Vepředu byl prostor tak čtyři metry, najednou jsme extrémně zrychlili. V jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že narazíme, a zvažoval jsem, že skočím do vody. Manévr ale vyšel perfektně. Docela zajímavé je i podjíždění nízkých mostů.

Kormidelna se sníží. Když je most ještě nižší, zatáhnou se navíc dolů všechny skla. Kapitán kouká jen skrz střešní okno. Jako v tanku.

Zatím ne. Mám opravdu dobrý pocit z kroku, který jsem udělal. Třeba se to za nějakou dobu změní. Dodělávám si trenérskou profilicenci, možná ji někdy využiju. Ale teď o tom nepřemýšlím, jsem hodně spokojený na lodi. Když to zlehčím, náš tanker měří sto deset metrů, tedy stejně jako fotbalové hřiště. Takže jsem vlastně zůstal na hřišti.

Výhodou je, že jsem zaměstnanec. Jako fotbalista a trenér v Česku jsem byl osobou samostatně výdělečně činnou. Teď mi zdravotní a sociální pojištění platí zaměstnavatel, na děti dostávám příspěvky z Lucemburska. Když se všechno sečte, přijdu si na lepší peníze. Ale já si nestěžoval, co jsem vydělával v Příbrami. Chtěl jsem prostě životní změnu.

Proč ne? Cesta je však dlouhá. Musím najet vysoký počet hodin, za rok mi uznají maximálně sto osmdesát dnů. Když ale vidím bratrance, co musí umět. Kolikrát jedeme v úplně tmě, jen podle radarů. A na Rýnu je silný provoz, skoro jako v Praze na magistrále.