Rada vyrovnal rekordmana české ligy Uličného. Dohnat i Vejvodu, to by byla čest, říká matador mezi trenéry

Kvůli statistice fotbal nedělám, ale vážím si toho, že jsem se na tuhle metu dostal. I s československou ligou jsem v první desítce. Přede mnou jsou samí velcí, už nežijící trenéři. Nesrovnávám se s nimi, ale těší mě už jen to, že jsem se dostal mezi trenéry s více než 400 zápasy.

Chtěl jsem trénovat, ale ani ve snu ne, že se jednou přehoupnu přes 400 zápasů. Vydržet v takové konkurenci není lehké. Měl jsem štěstí i na majitele klubů, kteří mi dali šanci. A někteří odborníci, kteří mou práci neuznávají a pro které nejsem jejich krevní skupina, a je jich dost, budou říkat: Jak je možný, že takový nýmand jako Rada má tolik zápasů?

Určitě. Ale hlavně jsem šťastný, že můžu trénovat. Jsem mezi mladými kluky, které můžu vychovávat nejen po fotbalové, ale i lidské stránce. To je pro mě nejvíc. Celoživotně jsem tomu propadl a postupně si plnil cíle. Nikdy bych si nepomyslel, že si budu tykat s Masopustem, Brücknerem, Máčalou, s Petrem Uličným, či s Karlem Šípem nebo Karlem Vágnerem. To mě těší na srdci, těchto lidí si vážím, protože něco dokázali.

Ano, když jsem ho předhonil v uhraných bodech, tak mi volal a říkal: Tak jsi mě přeskočil. Já mu říkal: Petře: Nesleduju to, ale je to pro mě teda čest. A ještě bych tě rád předehnal v zápasech.

Že se mi to podaří. Zasmáli jsme se tomu, držel mi palce. A toho si vážím skoro nejvíc. Jednou mi zavolal z fotbalu v Olomouci, když tam seděl s Máčalou, Trnečkou, a že mě Máčala pozdravuje. Tohle mě nabíjí. Když mně zavolá Petr Uličný, pogratuluje mi, řekneme si, že jsme stejná krevní skupina. To jsou věci, které nejdou ničím zaplatit. Nedávno mi psal Karel Vágner a gratuloval k sezoně v Jablonci, že tam prý dělám zázraky. To mi udělalo takovou radost, že jsem si říkal, že skončit nemůžu, protože tohle by mi chybělo.

Jsou určité mety, které vás ženou dopředu, to je jasné. Určitě to není na prvním místě, chci hlavně vyhrávat. Ale na druhém místě je trenér Vejvoda, který mě jako první uvedl do profesionálního fotbalu. Je to trenérská legenda, udělal nejvíc titulů v Dukle, kde jsem prožil hráčskou kariéru. V titulech ho nedoženu, ale kdybych mohl být na lavičce už jen takovou dobu jako on, byla by to pro mě čest.

Končit se mi nechce, v úmyslu to nemám. Příští rok bych měl jít sice do důchodu, ale nechce se mi. Ale víte, jak to je, mohou přijít zdravotní problémy... Na tréninky se však těším, baví mě. Obzvlášť pokud jsem mezi dobrými lidmi a mám dobrý realizační tým. Pokud o mě bude zájem, trénovat chci. Zatím by mi to chybělo. Když byla tři týdny dovolená, po dvou jsem už zase cítil, že by to mohlo začít. Nějaký syndrom vyhoření? Nedovedu si představit, co to je. Mě asi budou muset polejt vodou, protože jsem jako kotel, který nevyhasíná. A zatím hořím a chci, aby kotel běžel dál.

...a mě hodně. Na mou nervovou soustavu je to záhul, to vám můžu říct.

Ti nejbližší asi mají, ale s tím nic nenaděláte. Možná to teď vyzní trochu sarkasticky, ale když teď v požehnaném věku zemřel pan Lasica, jehož si vážím jako jednoho z velkých umělců, myslím, že v 81 letech vás nemůže potkat lepší smrt. Samozřejmě to mnou otřáslo a bylo by skvělý, kdyby tady ještě deset let byl. Ale zemřít na jevišti u toho, co děláte celý život, a ještě vám u toho lidi zatleskají? Klukům v Jablonci jsem říkal, že bych taky chtěl v 81 letech padnout hlavou na lajnu na hřišti, kde jsem strávil celý život...