Článek
Priske dále vypráví o vztazích, netradiční práci manželky Tabitty, začínající profesionální fotbalové kariéře syna Augusta. V červnu pak přivítal nového člena rodiny, stal se dědou malé Aury.
Už jste si zvykl na novou roli?
Připadám si trochu starý, když se řekne, že jsem dědeček (úsměv). Ale to je součást života. Primárně jsem šťastný, když vidím, jak se mé rodině daří. Dcera Amalie je opravdu šťastná, má vlastní dceru a vlastní život. Samozřejmě pokaždé, když se dostanu domů, strašně rád všechny vidím. Od každé mé návštěvy se toho vždy hodně stane. Aura začne postupně více a více lézt. Je hezké vidět, jak roste, těší mě být součástí vývoje nového života a mít na něj vliv.
Na rodinu jste hrdý?
I když jsme teď odloučení, strašně mě těší, že má Tabitta, Amalie i August mají sny, které si budují. Myslím, že jsme s manželkou dokázali dětem zajistit dobrý život.
Jak moc vám všichni během bydlení v Česku chybí?
Stýská se všem. Není každodenní společný život, klasické maličkosti, probouzení se vedle sebe, společné snídaně nebo večeře. Ve Spartě nejsem jediný. Každému, kdo je v Česku sám, rodina chybí. Bohužel i takový je život. Někdy si musíte zvyknout, že nemáte ty nejbližší s sebou, že jste někde s posláním, abyste dělali co nejlepší práci. Já i moje žena víme, že nebudeme takto oddělení třeba dalších 20 let. Ale po určitou dobu je to možné a zvládnutelné. Člověk se oženil z jednoho důvodu – být spolu a součástí života toho druhého. To my dva jsme a můžeme být i nadále, byť si samozřejmě chybíme.
Jste s manželkou často v kontaktu?
S mobilními telefony, videohovory a novými technologiemi je vše snazší. Díky tomu dostáváte pocit, že jste spolu. A naopak. Jsem strašně vděčný za to, že mám ženu, která mi dává svobodu v budování kariéry.
Kolikrát za vámi byla v Praze?
V průměru dorazí možná jednou za měsíc. Samozřejmě minulý rok byla od ledna do srpna v Iráku s dánskými vojáky, takže šlo o trochu složitější období. Ale jinak normálně jezdí jednou za čtyři, pět nebo šest týdnů.
U armády pracuje jako vojenská duchovní. Máte o ni na podobných misích strach?
Vždy existuje nějaké procento, kdy se člověk bojí. Zároveň jsem měl pocit, že v Iráku bylo všechno pod kontrolou. V aktuální situaci by to bylo daleko těžší, se všemi těmi problémy, které se na Blízkém východě dějí. Vidíme konflikt mezi Izraelem a Palestinou a také v Iráku je situace jiná. Horší. Takže jsme měli docela štěstí, že v době, kdy tam byla, proběhlo vše víceméně hladce, snadně, v klidu. Byl jsem v pohodě, Tabitta mě vždy dokázala uklidnit. Říkala, že je šťastná a spokojená. Prožila s vojáky úžasných šest měsíců.
Viděl jsem ji, tuším, na podzim, jak po vašem boku navštívila utkání B-týmu. Má ráda fotbal?
Za ta léta už mu rozumí. Nějakým způsobem ho má ráda, ale tuším, že hlavně proto, aby byla se mnou a ukázala, jak chce být součástí mého života a podpořit mě. Samotnou byste ji asi na žádném fotbalovém utkání napříč celým světem nenašli. Ale ráda sportuje. Ví, jaká je to po všech stránkách dřina.
Fotbal hraje i váš 19letý syn August, který od léta hostuje z Midtjyllandu v FC Eindhoven ve druhé nizozemské lize. Jak se mu daří?
Měl v posledních dvou měsících trochu smůly. Zranil se, nejdříve měl problémy s hamstringy a pak třísly. Teď se pomalu vrací do formy. Zatím nedostal tolik minut, kolik by chtěl. Je v nové situaci, musí se v klubu adaptovat, žije sám. Jsem hrdý, když ho vidím na hřišti i mimo něj. Jak se o sebe dokáže postarat, jak zvládá všechny praktické věci od vaření po bydlení. Je profesionálem.
Proč se zatím v Midtjyllandu neprosadil?
Midtjylland má velkou kvalitu, jde o podobný případ, jakým je Sparta. Musíte být opravdu dobrý, pokud chcete hrát. August je mladý, musí být trpělivý a čekat na svou šanci. Midtjylland koupil několik dobrých kluků ze zahraničí, takže jsme se rozhodli pro hostování, aby se připravil na nadcházející léto. A pak, až se vrátí, doufejme, bude konkurovat ostatním útočníkům. Vlastně ho můžu v tomto ohledu přirovnat k Václavu Sejkovi ve Spartě. To, že jste dobrý hráč s velkým talentem, ještě neznamená, že dostanete prostor. Musíte to dokázat.
Ryze fotbalově, podobá se váš syn někomu z kádru Sparty?
Velký kluk, má asi 192 centimetrů, je docela rychlý. Ale vždycky je těžké srovnávat. Jsem rád, že chce být sám sebou a nesnaží se být někým jiným. Prostě by se rád propracoval do velkého fotbalu a vybudoval si vlastní úspěšnou kariéru.
Pokud bude Sparta úspěšná, bude zájem jak o hráče, tak klidně o vás. Dokážete si představit, že byste se v dohledné době stěhoval z Letné?
To je vaše vidění situace. Já nevím. Jsem člověk a trenér, který zná hodnotu tvrdé práce. Snažím se vždy být důsledný a oddaný. Každé ráno, když se probudím, jdu do práce s nastavením, abych pro Spartu udělal maximum. A ano, jak říkáte, když se týmu daří, může být zájem z větších lig nebo klubů. Vidíte to na příkladu hráčů nebo sportovního ředitele Tomáše Rosického. Samozřejmě jsem soutěživý, chci vyhrávat a dosáhnout nejvyšší možné úrovně. Ale není to věc, na kterou bych dennodenně myslel.
Trenér fotbalové Sparty Brian Priske na soustředění ve španělské Marbelle.
A čistě hypoteticky, pokud by nabídka přišla.
Pak bych si musel ujasnit všechny okolnosti a rozhodnout se, co je pro mě nejlepší. Teď můžu říct jen jedno. Ve Spartě jsem šťastný, možná jsem se nikdy necítil tak dobře jako v klubu pod vedením Tomáše Rosického, vedle Tomáše Sivoka, s takovým kádrem a skvělými fanoušky. Podobné prostředí člověk nenajde lehce. Vím, že pokud půjdu jinam, bude spolupráce a obecně kooperace minimálně ze začátku těžší. S tím musíte počítat. I když jsem spokojený, ve fotbale nejsou žádné záruky. Nevím, jestli se Sparta najednou nerozhodne pro změnu, jestli nebude chtít jiného trenéra. To k našemu sportu patří, proto řeším jen nejbližší budoucnost.
Popisoval jste, jak vám chybí rodina. Můžete se chtít vrátit právě kvůli ní?
Mluvíme o tom často, ale právě teď je vše v pořádku, všichni jsou šťastní. Může nastat moment, kdy se na sebe podíváme a uvědomíme si, že současná situace minimálně jednomu z nás nevyhovuje. Pak budeme muset udělat možná nelehké rozhodnutí. Rodina je a bude vždy nejdůležitější, o tom není pochyb. Mám před sebou snad ještě hodně let, kdy si ji budu moct užívat. Ale opakuji, teď není žádný problém, manželka je spokojená a stejně jako já si užívá života, má v Dánsku hezkou kariéru. Třeba brzy řekne, že chce, abychom žili spolu. Pak přijedou otázky, co všechno jsme pro práci schopni ještě obětovat, kolik části života jí dát. To je ta budoucnost, do které nevidím.
V Praze žijete sám, co děláte po práci?
Upřímně řečeno, práce mám opravdu hodně. Odcházím kolem sedmé ráno a vracím se mezi čtvrtou až sedmou večer. Pak záleží, co je za den. Nejčastěji jdu zpět na byt, dám si něco k jídlu, zavolám si s rodinou a trochu si odpočinu. Druhý den se totiž jede znovu a naplno. Ale nebojte, chodím i ven, Praha je opravdu krásné město.
Která místa máte nejraději?
Bydlím na Vinohradech, mám kolem mnoho dobrých restaurací nebo kaváren, chodím se projít po okolí. Líbí se mi historické budovy, místní architektura. Samozřejmě dominantou je Pražský hrad, rád zajdu i k Vyšehradu. Nadýchat se čerstvého vzduchu a relaxovat. S lidmi ze Sparty zase někdy vyrazíme na padel, do kina nebo na jídlo. Je dobré mít dobré kolegy, kteří jsou zároveň přáteli.
Už s ostatními mluvíte česky?
Rád bych projevil úctu, kterou si zasloužíte, ale čeština je opravdu těžký jazyk. Cítíme to všichni ze zahraničí. Jak říkám, scházíme se každé ráno v sedm a domů se dostaneme večer. A pak se začít učit češtinu v době, kdy už můj mozek nepracuje stoprocentně? Snažíme se pochytit slovíčka, když slyšíme mluvit lidi okolo nás. Něčemu rozumíme, někdy i vím, jaké je téma.
Třeba na tiskových konferencích?
Přesně tak. Dokážu odhadnout, na co se novináři ptají. Ale odpovídat v češtině je těžké. Opravdu bych se chtěl učit, ale můj čas je někdy hodně omezený. Ve finále je mojí prací získávat body pro Spartu, na což vynakládám veškeré úsilí. Vaší kultury včetně řeči si opravdu vážím a respektuji ji po všech stránkách. Mohu se jen omluvit, že česky zatím neumím, ale doufám, že to lidé přijmou. A kdo ví, jestli zůstanu třeba další tři roky, tak se bude určitě očekávat, že se minimálně základy naučím. Doufám, že vám to pak ukážu. (úsměv)
