Článek
Na severu Itálie jste jako náctiletý dlouho žil. Vnímal jste zprávy o dopadech pandemie o to intenzivněji?
Jelikož jsem se svým italským agentem velmi často v kontaktu, voláme si párkrát do týdne, informace mám z první ruky. A nebyly příjemné. V Itálii bylo evropské epicentrum pandemie a v prvních dnech a týdnech tam zažili obrovský chaos a nejistotu. Bylo to tam fakt hrozné. Z jeho slov mi běhal mráz po zádech. Starší lidé museli odpojovat od přístrojů, aby zachránili mladší. Fakt bylo nepříjemné slyšet, co se v Itálii v prvních týdnech dělo. Ale momentálně už to snad mají pod kontrolou.
Byly znát obavy či nejistota i na vašem agentovi?
Přiznám se, že trochu jsem se o něj bál. Roberto Sistici je mým dlouholetým nejen agentem, ale i parťákem. Samozřejmě Itálie je obrovská a všechna města nebyla až tak zasažená, jako ta v Lombardii. On žije u Rimini na východním pobřeží, což je trochu dál od epicentra. A vím, že je poctivý a takových věcí se sám bojí. Je asi ten nejzodpovědnější Ital, takže poctivě sedí doma a situaci sleduje jen v televizi.
Bavili jste se i o tom, proč pandemie poznamenala tak výrazně právě sever Itálie?
S ním až tolik ne, ale zaslechl jsem, že v nějakém malém městečku nedaleko Milána dělali jednou týdně pro seniory, kterých je tam strašně moc, nějaký program, aby se nenudili. A v té hale se vždy přes týden konal trh, kde bylo i strašně moc Číňanů, kteří tam prodávali nejrůznější věci. Takový blešák. A prý se tam strašně moc seniorů nakazilo a tam vzniklo epicentrum. Ale to jsem jen zaslechl, nevím, zda se to zakládá na pravdě.
Pojďme k vám, jak se vám žije v karanténě?
Dny jsou sice občas velmi dlouhé, ale celkem se to dá. Máme individuální plány, člověk alespoň na pár hodin vyjde z domu na čerstvý vzduch a jde si zaběhat či zacvičit. Něco vaříme, pečeme koláče... Naštěstí těsně před tím, než zakázali vstup lidem, kteří v Česku nemají přechodný či trvalý pobyt, za mnou stihla přijet přítelkyně. Bála se, že by něco takového mohlo nastat a přebukovala si lístek. Měla dobrou intuici, bez ní by to bylo těžší.
Kvůli těžkému zranění jste dlouho nehrál a na jaře se těšil na restart a boj o návrat do Slavie. Rozjezd vám zase stopla pandemie. Jak to zvládáte?
Připadám si trochu jak ve zlém snu. Vše začínalo být, nechci říkat fantastické, ale sedalo si to, dostával jsem se jakž takž do formy a fyzicky jsem se začal cítit líp. Přestal jsem myslet na zranění a věřil, že mě už čekají lepší časy. Bohužel všechno zastavila pandemie.
Je těžké se s tím vyrovnat?
Možná to vyzní divně, ale už jsem si zvykl nemít růžové brýle. Snažím se být připravený, že se vždy může něco stát, i když se daří. Všechna má tři vážnější zranění přišla vždy v ten nejméně vhodný čas. Člověk se na to sice neumí úplně připravit, ale už jsem to nebral tak tragicky. Nikdy nevíme, co nám život přinese. Určitě mě mrzí, že to přišlo, ale bohužel, jsme na tom všichni stejně.
Mimochodem spekuloval jste se spoluhráči o tom, co by se dělo, pokud by se liga nedohrála, když máte o jeden odehraný zápas méně?
Probírali jsme to hned, když se liga přerušila. A jediné, co nás napadlo, že by se zápas musel zkontumovat v náš prospěch, když to byla chyba Teplic. Ale pochopitelně pro všechny by bylo nejlepší, kdyby se liga normálně dohrála. Pro mě osobně obzvlášť...
Jak jako Slovák vnímáte likvidaci fotbalové Žiliny?
Když mi to zavolal otec, byl jsem šokovaný. Ani jsem tomu nechtěl věřit. Žilina byla v mých očích vždy jedním z nejstabilnějších slovenských klubů, co se financí týká. Za posledních pět šest let prodala hráče do zahraničí za iks milionů eur. Majitel pan Antošík se to snažil vysvětlit, ale nevím, na jakou stranu se přiklonit. Na jednu stranu se hráčům nedivím, pokud nesouhlasili s velmi výrazným snížením platu, na druhou majitel k tomu musel mít své důvody. Každopádně je to smutné a velká škoda. Věřím, že se situace brzy zlepší.
