Článek
Do české nejvyšší soutěže jste se vrátil po třech letech. Cítíte velké zklamání z prohry v premiéře?
Samozřejmě, že ano. Chtěli jsme Plzeň víc potrápit, ale skončilo to 0:3. Nebudu se vymlouvat na šanci, kterou jsme spálili už v úvodu zápasu. Na kdyby se nehraje, i když by Viktorka musela hru víc otevřít. Musíme si přiznat, že Plzeň byla fotbalovější, je prostě jinde, než my. Vzápětí po naší šanci nastřelili břevno, pak dali první gól z penalty, druhý po trestném kopu a bylo po zápase. Měli jsme dokázat víc, hlavně směrem dopředu. Musíme víc makat, abychom to co nejdříve zlomili. Po třech kolech bez bodu a se skóre 0:6, to není dobré.
Jak se vám hrálo s novými spoluhráči?
Zase tak noví nejsou. Jednak polovinu kabiny znám z doby, kdy jsem tu před třemi roky hostoval, a navíc v Příbrami už trénuji tři týdny. Už je to jenom o tom, abychom se víc semkli, a naše výkony půjdou jen nahoru. Jsou tu šikovní kluci.
Říkáte, že jste v Příbrami už tři týdny. Proč se tahle informace tajila?
To nevím, i moje rodina se divila, že se můj příchod nikde neprezentoval. Tohle ale není moje věc, takže to komentovat nebudu. Nepotřebuji, aby se o mně psalo.
S Plzní jste získal v roce 2011 její první titul. Koho z bývalých spoluhráčů jste tam ještě potkal?
(smích) Znám skoro všechny kluky. Osa týmu je stále pohromadě.
Ty tři roky, co jste byl v zahraničí, jste strávil na poměrně exotických destinacích. V řecké Véroii, libanonském klubu Salam Zgharta a nakonec v albánském Flamurtari Vlora...
...A přišel jsem z Nitry, za kterou jsem hrál na jaře... Bylo to dobrodružné, hlavně v Libanonu a v Albánii. Získal jsem spoustu zkušeností a jednou z nich je, že bychom si měli vážit toho, co máme ve fotbale tady. Pořád nadáváme, něco se nám nelíbí, ale podmínky, které tu máme, jsou na velmi dobré úrovni.
Šel jste do těch zemí za penězi?
(smích) Tak se to říct nedá. Rozhodně v bundeslize bych bral mnohonásobně víc... Řekněme, že ty peníze byly na úrovni lepších klubů u nás. Pokud jste je dostal...
Kde vám nezaplatili?
V Albánii jsem byl půl roku, přivedl mě tam trenér Stanislav Levý, který je teď ve Slovácku. Celou tu dobu jsme poslouchali, nejen co se týče peněz, samé lži. A nejen já. Neviděli jsme ani korunu, tím se samozřejmě zhoršoval i mimofotbalový život. V klubu nic pořádně nefungovalo. Už v listopadu jsem to zabalil, ale než se všechno vyřídilo, mohl jsem za Nitru nastoupit až na jaře. Postupně Vloře ale odešel téměř celý tým a ligu dohrávali s dorostenci.
Ještě exotičtější je z českého pohledu Libanon. Jaký se tam hraje fotbal?
Najdete tam spoustu talentovaných kluků, kteří jsou neskutečně silní na balónu a technicky na výši. Jenže vzhledem k jejich mentalitě mají obrovský problém s disciplínou a tím pádem i taktikou. Měli jsme nizozemského kouče, který se snažil mužstvo na zápas nějakým způsobem připravit takticky. Dodržovali jsme to tak dvacet minut, jakmile jsme dali nebo dostali gól, okamžitě se to zvrhlo. Bránili jsme ve dvou lidech a těch ostatních osm se vrhlo bezhlavě do útoku. Hurá systém. Podle toho vypadaly výsledky.
Jak se vám v Libanonu žilo mimo fotbal?
Měl jsem tam rodinu a žilo se nám opravdu dobře, bylo to moc příjemné místo.
V Albánii už to tak příjemné asi nebylo...
Nebylo kvůli tomu, že nám neplatili. Fotbalově to bylo podobné, jako v Libanonu. Horká krev. Trochu do toho šlápnete a hned po vás všichni startujou. Ale fotbalisté tam jsou šikovní, konečně Albánie postoupila na mistrovství Evropy. Takticky to bylo o něco lepší, než v Libanonu.
Rodina si asi oddechla, že jste zase v české kotlině...
Pochopitelně je ráda. Máme tříletou holčičku, která teď půjde do školky. Do Příbrami dojíždím z Prahy jako skoro půlka mužstva, není to daleko. Budu víc doma a náš rodinný život už se ustálí.
Znamená to konec vašich dobrodružných fotbalových štací?
Zastávám rčení: Nikdy neříkej nikdy. Je mi třicet let, a kdyby se naskytlo něco zajímavého v zahraničí, určitě bych to zvažoval, ale už na to budu koukat i z pohledu rodiny. Myslím tím, jaký by to pro ni mělo přínos. Tak dobrodružné destinace, jako Libanon nebo Albánie, by to ale nebyly.
