Poprvé metrem a tramvají. Slávistická dvojčata o začátcích v Edenu, zvykání si na Prahu a svých snech

Byl to obrovské překvapení pro všechny, když se tehdy ještě 16letí bratři objevili v tak důležitém zápase. V rozhovoru pro Sport.cz popisují svoji cestu do Edenu, jak byli ve třinácti vhozeni do vody a museli si zvykat na Prahu, i co bych chtěli ve fotbale dosáhnout.

Co předcházelo tomu, než jste se v roce 2018 objevili v Edenu?

ADAM: Dostali jsme pozvánku od Slavie, přímo od pana Beránka, který se byl podívat na zápase výběru olomouckého kraje. Miloš hrál poprvé levého obránce, kterého do té doby nikdy nehrál.

MILOŠ: Přitom jsem dával docela hodně gólů, za sezonu i sto. No, a od tohoto zápasu je ze mě obránce. Zpočátku jsem z toho nebyl nadšený, ale už jsem to v sobě zlomil. Na góly raději nahrávám, zvykl jsem si, že jsem obránce.

ADAM: Upřímně, zpočátku jsme váhali, nebylo to jednoduché rozhodnutí, jsme z druhé strany republiky. Přišly potom i jiné nabídky - Plzeň, Ostrava a Olomouc. Náš manažer Dan Smejkal komunikoval tenkrát i s Bayernem Mnichov a AS Řím. Sedli jsme si s rodiči, situaci jsme řešili. Vyšla nám nejlépe Slavie, největší klub v České republice. Taková šance se prostě neodmítá. Samozřejmě, začátky v Praze byly těžké.

Jak jste si zvykali na Prahu? Pro třináctileté kluky z vesnice u Jeseníku to musela být obrovská změna.

MILOŠ: Jít ve třinácti letech z vesnice, která má šest set obyvatel do města, které má milion a půl... Neuvěřitelné pro nás. Jeli jsme vlastně poprvé metrem a tramvají.(směje se)

Nabízí se srovnání s Otou Rákosníkem z legendárního filmu Vesničko má středisková.

ADAM: (směje se) Jo, předtím jsme v Praze nikdy nebyli, byli jsme trochu vykulení. Hodně nám pomohlo, že jsme byli dva. Když brácha něco nevěděl, neznal cestu, pomohl jsem já a naopak. Adaptace trvala dva, tři měsíce. Pomohli nám v ní hodně Dan Smejkal s Vojtou Říhou, byli to vlastně naši pražští tátové. Zařizovali všechno, co bylo tenkrát potřeba. Pomáhali nám taky spoluhráči.

MILOŠ: Mysleli jsme si, že nám třeba budou někteří kluci z kabiny říkat burani z vesnice, ale nic takového se nedělo.

Vaši rodiče prý zvažovali, že se přestěhují do Prahy za vámi.

ADAM: Uvažovali tenkrát, že prodají barák na vesnici a půjdou za námi do Prahy. Ještě nedávno o tom mluvili. Ale na stará kolena už se asi stěhovat nebudou. Navíc už jsme si s bráchou v Praze zvykli, jsme tady tři a půl roku. Význam by to mělo pro rodiče předtím, teď už ne.

MILOŠ: Ze začátku to byl blázinec. Každý týden jsme jezdili domů, po pátečním tréninku. V neděli jsme se vraceli na zápas. Naši jeli s námi vlakem do Prahy, na otočku. Chtěli nás pohlídat, v uvozovkách nám nevěřili, báli se, co nás může potkat. Z mé strany jsem to nechápal, dokázali bychom se o sebe postarat.

Bylo pro rodiče odloučení těžší než pro vás?

ADAM: Bylo. Naši jezdí často i na zápasy. Kolikrát se hraje dopoledne, takže vyjíždějí z domova ve čtyři ráno. Když nepřijedou, musíme jim poslat co nejdřív video ze zápasu. Takže vidí všechno.

Táta byl vaším prvním trenérem. Byl na vás tvrdý?

ADAM: Začínali jsme si kopat ve třech letech, táta nás vedl do jedenácti. Věnoval se nám čtyři, pět hodin denně, až do přestupu do Jeseníku. Byli jsme pořád na hřišti, které je v Supíkovicích hned naproti našemu domu. Do toho jsme hráli za mladší, za starší. Táta byl tvrdý, chtěl po nás moc.

MILOŠ: Vyhráli jsem dvacet mula, dali jsme s bráchou každý po deseti gólech a bylo to pořád málo.(směje se) I po zápase jsme zůstávali na hřišti. Když se našemu týmu něco nepovedlo, dostali jsme vynadáno my, i když jsme za to nemohli. Brali jsme to pozitivně, že je pořád co zlepšovat.

Jak otec reagoval na vaši nečekanou premiéru ve Slavii?

ADAM: Já jsem se dozvěděl až v poledne, že budu hrát. Nikdo nečekal, že kvůli zranění vypadnou ze sestavy na poslední chvíli dvě hráči. Přišel za mnou asistent Köstl, zeptal se mě, jestli bych zvládnul jít proti Linci do základu. Myslel jsem si zprvu, že si dělá srandu. Když jsem zjistil, že ne, byl jsem šťastnej. Okamžitě jsem kývnul. Jasně, měl jsem od té chvíle stres.

Vzhledem k tomu, že vaše zařazení do sestavy nemohl nikdo čekat, rodiče se dívali v televizi?

ADAM: Když jsem to tátovi volal, bylo už málo času do výkopu. Přesto zvažoval, že by dojel. Ale nakonec usoudil, že by zápas nestíhal.

Vy jste šel do druhé půle, střídal jste bráchu.

MILOŠ: Byl jsem nervózní stejně jako Adam. Plný Eden, neskutečná atmosféra. Pochopitelně úplně něco jiného než dorostenecký zápas. I tempo. Těch šestatřicet minut mi bohatě stačilo.

Po debutu za Slavii vás byla plná média. Co zajímavého jste si o sobě přečetli?

ADAM: Mamka nám všechno naposílala, ale já jsem nic číst nechtěl. Byly pochopitelně

i negativní ohlasy. Našli se lidé, kteří to úplně nezkousli. Neuvědomují si, že nám bylo v té době šestnáct let. Ale devadesát procent ohlasů bylo pozitivních.

Podali vám hráči A-týmu pomocnou ruku?

ADAM: Známe se s Péťou Ševčíkem, pochází ze stejné vesnice. Vzal mě autem, když jsem šel v lize na lavičku proti Bohemce, zavedl mě do kabiny. Musím říct, že se snažili pomáhat všichni. Třeba Ondra Kúdela mi dal hodně rad, co se týká fotbalu i psychiky.

MILOŠ: Věkově je nám blízko například Maxim Talovjerov, umí česky, pokecali jsme. Nebo Srdjan Plavšič. Taky byli mladí, vědí, co tehdy udělali špatně, tak nás na to upozorňovali. Moc si toho vážíme.

Před ligovou premiérou tedy už budete mazáci?

ADAM: Kdyby to přišlo, asi už bych to bral víc v klidu. Zkušenosti samozřejmě nemám, ale poločas v Konferenční lize se prostě počítá. Zkusit si českou ligu je pro nás s bráchou velká motivace. Doufám, že nám to vyjde.

V reprezentační sedmnáctce jsou kromě vás ještě dvojčata Remiášova? Trenér Jiří Skála musí mít zamotanou hlavu, aby vás rozeznal.

MILOŠ: To je jednoduchý, já jsem starší, brácha vyšší. U Remiášů je lepší, že Honza je gólman, Jirka hraje v poli. Stačí obecně každému člověku měsíc, aby dokázal dvojčata rozeznat.

Jak se vám daří skloubit fotbal se studiem sportovního managementu?

ADAM: Je to složité... Nemáme zatím individuální plány, až od září. Spoustu času nám zabrala kvalifikace, turnaje. Škola má se Slavií dohodu, chodí nás tam víc hráčů, snaží se nám vycházet vstříc. Učit se večer po tréninku se někdy nechce, navíc když je ještě Liga mistrů. Táta ale dbá, abychom školu dodělali.

Odmala jste prakticky pořád spolu. Potřebujete si od sebe někdy odpočinout?

MILOŠ: Na internátu bydlíme každý v jiném pokoji, i při reprezentačním srazu. Povídáme si, ale někdy je toho prostě dost, je lepší pokecat s někým jiným. Ale držet spolu budeme vždycky.