Článek
Marbella (Od našeho zpravodaje) - Už je to přes měsíc, kdy reprezentačního habána zástupci Anderlechtu Brusel po prosincovém duelu v Edenu (1:2) veřejně osočili z rasistické nadávky.
Rozsudek z UEFA měl doputovat do Prahy před dalším kláním Evropské ligy, které slávisty čeká už ve čtvrtek večer v Soluni. Jenže belgická strana nedodala podklady, fotbalový soud nezahájil řízení, Chorému ani nepozastavil činnost. Kauza náhle vzplála, ale i vyšuměla.
Prozatím.
„Kdyby se to mělo řešit, mělo to být do zápasu proti PAOKu,“ kývne Chorý po pondělním poledni při exkluzivním rozhovoru pro Sport.cz a iDNES.cz.
Jeho start v kruciálním boji o pokračování Evropou může aktuálně zhatit spíš viróza, která sešívanou výpravu souží na soustředění ve španělské Marbelle.
Nemoc vás nesejmula?
Trošku jsem doufal, že se to nestane. Po pátečním tréninku jsem večer cítil, že mě začínají bolet záda i celé tělo. Zvýšila se mi teplota, v sobotu jsem si dal volno. V neděli jsem zmeškal generálku, což mě mrzelo, ale už jsem si zatrénoval. Budu připravený hrát.
Mohlo se stát, že disciplinární trest by vás nejen o tenhle zápas připravil. Vnímal jste nejistotu?
Žádný pocit jsem neměl. Podobně jako vy jsem jen čekal, co se bude dít. Věřím, že teď je to pro mě uzavřená kapitola, ke které nemám co říct.
Dostavily se obavy?
Strach nemám. Neovlivním to. Stejně jako vy.
Ale my nebyli na hřišti.
To já byl. A několikrát jsem říkal, že jsme si nadávali (s obráncem Anderlechtu Jörgensenem). Já nadával česky. Seděl jsem s právníky a koukali jsme na to znovu, ale nic špatného jsem neřekl.
Plyne z toho něco poučného?
Nevím, jaké poučení by to mělo být. V zápase si prostě všichni nadávají. Já bych to už neřešil. Taky mi nadávají. Můžeme to praktikovat, jak v Okresním přeboru. V seriálu se vyřvali v kabině, aby na hřišti byli potichu.
Spousta bývalých hráčů razí názor, že co se stane na hřišti, mělo by tam i zůstat. Nemění se doba?
To máte pravdu, souhlasím. Takhle můžete obvinit kohokoli. Přiběhnete za rozhodčím a žalujete na něco, co se ani nestalo. Vám už zůstane nálepka, která nejde strhnout. Pojďme dělat fotbalový rozhovor.
Bylo důležité si to vyjasnit. Může být jaro ve Slavii lepší než podzim?
Může být lepší, když to dotáhneme do konce, který všichni chceme. Máme nejvyšší ambice. Kdybychom si to nepokazili v Teplicích, mohli jsme být v lize pořád bez porážky. Musíme nastartovat další sérii, jeden nezdar nás nesmí zastavit.
Teď vás dost brzdí viróza.
Je to nějaký virus, který jsme si v týmu skoro všichni předali. Někoho to skolilo, že musel odletět domů. Naštěstí jsem to zvládl a neztratil fyzickou připravenost.
To se pozná jak?
Měli jsme přestávku, ale plnili jsme při ní běžecké plány. Doma na Moravě jsem běhal devět až deset kilometrů, na Silvestra i na Nový rok. Před odletem do Španělska jsme měli další běžecké tréninky a taky jsem je zvládl.
Za kolik jste musel sfouknout kilometr?
Měli jsme to rozdílné, neměli jsme jít zpočátku úplně nadoraz. Okolo Silvestra do režimu najíždíte, dáváte kilometr za čtyři minuty, potom 3:50, pak 3:40. A postupně snižujete někam ke 3:30, kam nám ho trenéři posunuli na druhém tréninku v Praze. Jsem strašně rád, že jsem to zvládl, protože mi asistent Houštecký stál za zadkem (usměje se).
Mimochodem, běhal jste doma v soupravě s logem, kterou máte na sobě?
No, jasně. V lese i po vesnici.
Co vám na logo řekl třeba táta? Ví se, že se u vás doma dřív přálo úhlavnímu rivalovi Slavie.
Táta mi nic neřekl. Stál a stojí vždy za mnou. Je rád, že jsem udělal krok v kariéře, a ve všem mě podporuje. A není jediný, celá má rodina stojí za mnou.
Navštěvují Eden?
Táta nescházel snad na žádném domácím zápase, což je podle mě nejpádnější odpověď. Zápasy sleduje společně s manželkou, což jsou pro mě největší hnací motory.
Dcerky jste postupně začal vodit na děkovačky. Líbí se jim?
Jsou nadšené, doma furt lítají se šálami a atmosféru v Edenu mají rády. Nejdřív se zdráhaly. Nevěděly, jak mají fandit, a vše chápaly až postupně. Za starší Elenkou do první třídy o přestávkách nakukují třeťáci a vyptávají se: „Ty si ta Chorá?“ Prosí o podepsané kartičky, ptají se.
Na třídních schůzkách už jste byl?
Zatím ne. Ale přislíbil jsem to paní ředitelce, manželce i Elence. Uvidíme, jestli se z rodičáku nestane autogramiáda.
Přiznejte, nepřekvapilo vás, že se váš předsezonní třaskavý přesun tak narámně povede?
Nečekal jsem to, ale nebál jsem se. Když jsem sem přestupoval, opakoval jsem, že pravda leží na hřišti. Soustředil jsem se na to, co můžu ovlivnit. A můžu ovlivnit vlastní výkony. Snažil jsem se celý podzim, abych pomáhal týmu. Snažil jsem se taky zůstat v bublině a nevnímat okolní reakce.
Fanoušci Slavie nebyli zprvu vlídní.
A dá se to pochopit. Věděl jsem, že to dokážu zlomit tím, co jim ukážu na hřišti. Dokázal jsem jim zčásti odpovědět. Není to stále celý stadion, ale jeho většina mě vzala.
Kdy nastal zlom?
Když jsem přišel poprvé do šatny Slavie, zdravil jsem se s kluky, kteří na mě byli milí. Na prvním tréninku jsem dostal krásné saně od Davida Zimy, ale jinak jsem se cítil dobře. Neměl jsem pochybnost, že to nezvládnu.
Podavač míčů na Slavii naštval hosty z Liberce, ochránit ho vyrazil ChorýVideo: LFA
V hierarchii týmu máte slušné postavení. Při úterním přeletu do Soluně určitě zase zaberete mazácký flek u dveří.
Nevím, jestli jsem mazák, ale stárnu. Taky nevím, jestli jsem si ho získal postavou nebo tím, jak mě v šatně berou. Samozřejmě je pro mě pohodlnější, když mám tříkilometrové nohy.
Nevyprosil jste si ho?
To ne, ale těší mě, že mám místo. Je to pro mě obrovská pohoda, že se dá i v letadle odpočinout a nevystoupím z něj s otlačenými koleny.
Poprvé v kariéře kopete ve městě, které je fotbalově rozdělené. Pociťujete to?
Nevybavuju si nějaký závažný moment. Když ale vyzvedávám starší dceru ze školy, někteří kluci pokřikují Sparta, jiní hučí Slavia. Je to běžné a hezké popichování. Ale víte co? Jedna historka se mi vybavuje.
Ano?
Při nákupu v obchoďáku tlačím před sebou vozík. Proti mně se zastaví člověk, který se zeptá, jestli jsem pan Chorý. Já kývl a on na to: „Hm, fandím teda Spartě, ale nečekal jsem, že to teda takhle zvládnete.“
Pohladí to po duši?
Poděkoval jsem, ale víc jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem hned musel hledat děti (usměje se). Samozřejmě je to ale hezké. Hranice úspěchu a neúspěchu je strašně tenká. Může se stát cokoli, může to zlomit jeden zápas a na vše se může zapomenout. Snažím se žít teď a tady. Řeším, co dokážu ovlivnit. Je to moje motto.
Chorý je útočná jednička reprezentace. Příspěvek z pořadu PřímákVideo: Sport.cz
Pět tref v Evropě, sedm v lize. A mohlo jich být víc, šancí jste měl fůru.
Já jsem hlavně rád, že se do nich dostávám. Už při přestupu jsem si věřil, že budu mít víc možností, po centrech především. Je jasné, že jsem mohl dát víc gólů, ale zároveň platí, že nemusí pršet. Hlavně ať kape! A doufám, že jsem si góly schoval do důležitějších zápasů.
Možná ještě další posun ve Slavii. Hlavně asistent Houštecký vám vytýká, ať méně padáte, že?
Pořád mi vštěpuje do hlavy: „Když to je hraniční, ustůj to!“ Občas týmu faulem pomůžete. Když se odpíská, poležíte si, což patří k taktice. Těžko se mi na to odpovídá. Viděli jste, jak u nás na podzim zdržoval Ajax?
To se vydýchává v Edenu dodnes.
Já ale nikoho nebudu kritizovat za to, že mohl ustát souboj, protože se zítra můžu ocitnout ve stejné situaci. Nicméně pracuju na tom, abych tolik neležel.
Je to i tím, že jste víc na očích v reprezentaci?
Sám jsem nečekal, kam se za rok dostanu. Rozhodně k tomu patří i to, že poslechnu i dobré rady. Nerad bych, aby si lidi říkali, že se ten Chorý jen pořád válí. Nevím, jestli tuhle nálepku úplně odstraním, ale snažím se jí zbavit.
Za pád ve vápně v reprezentačním duelu s Ukrajinou jste to od Houšteckého schytal, že?
No strašně! Chytil jsem se za nohu místo za hlavu, do které jsem dostal úder. A Houšťa to do mě po návratu ze srazu nasypal! Nemůžu mu na to říct ani slovo. Moc si naopak vážím toho, že mi vše dobré i zlé řekne na rovinu.
Kam se můžete posouvat dál?
Věřím, že lze jít ještě výš. Cítím se nejlíp za poslední roky. Doufám, že dokončíme ve Slavii práci, kterou jsme načali. Všichni v klubu víme, o co hrajeme. Chci uslyšet tu krásnou znělku.
Ligový šampion postupuje přímo do Ligy mistrů. Co pro vás její hymna znamená?
Neskutečnou dávku emocí, mám při ní husí kůži. Každý fotbalista si tu soutěž chce zahrát. Cesta do ní je ale nesmírně těžká a můžou si ji zahrát jen ti nejlepší. Musíme být obezřetní a snad i proto při soustředění o Lize mistrů zmínka nepadla. Bavíme se o Soluni a až potom se budeme soustředit na další zápasy a ligu.
