Článek
Plzenský fotbalový obr Tomáš Chorý na soustředění s Viktorií.
V prosinci jste se oženil a zároveň přestoupil do Plzně. Který krok byl zásadnější?
Kariérní byl důležitý, ten životní je víc. Jsem šťastný za moji Terezu, za naše manželství. Život je víc než fotbal. Manželka mě podporovala od šestnácti let, vděčím jí za hodně.
Vzali jste se v kostele. Jste věřící?
Odmalička. Jako kluk jsem neministroval, ale chodil jsem každou neděli na mši. Teď tolik nestíhám. Moje babička chodí, modlí se za mě. Pak mi píše esemesky, aby se mi dařilo.
Pomáhá vám víra na trávníku?
Když jdu na hřiště, pokaždé si v podvědomí říkám, že by někdo shůry mohl pomoct. Babička mi říkává: Člověče, přičiň se a pán bůh ti pomůže. Věřím, že nade mnou někdo je.
Na první fotce z porodnice vedle vás leží fotbalový míč. O vaší cestě bylo evidentně rozhodnuto už tenkrát.
Mamka mi vyprávěla, jak taťka přišel do porodnice. V ruce držel míč a prosil ji: hlavně, ať je to kluk! Žádné zvládneme to a podobně.(směje se) Táta hrával ligu za Lázně Bohdaneč. Nastřádal dvaadvacet startů a dal jeden gól. Proti Baníku míč dotlačil ve skluzu do sítě. Když jsem debutoval v lize, povídá mi: pořád ti chybí jednadvacet startů a gól. Teď už jsem ho předhonil. Moje cesta ale jednoduchá nebyla, kvůli rychlému růstu.
Povídejte.
V šesté třídě jsem měřil metr pětaosmdesát. Během krátké doby jsem vytáhl o třicet čísel a kolem kostí jsem neměl svaly. Byl jsem kolohnát. Pamatuju si, jak mi bylo zle, nemohl jsem spát. Míval jsem horečky a cítil se, jako když mě někdo tahá za nohy. Doktoři mi říkali, že s tím nic neudělám. Že až se obalí svaly, bolesti zmizí. Stalo se.
Zastavil jste se na dvou metrech...
...pozor, nemám dva metry. Dva metry nechci! Teď mě v Plzni měřili, měl jsem 199,4. Doufám, že už dál neporostu.
Inspiroval jste se Janem Kollerem?
Obdivoval jsem jeho kariéru, ze Smetanovy Lhoty to dotáhl až do bundesligy. Pamatuju si, jak fanoušci šíleli, když šel do Dortmundu. Zatím jsme si ale podobní jen výškou.
Koller musel mít vzhledem k postavě speciální postel. Vy také?
Jenom doma mám větší. Když se potřebuju natáhnout, nastavím ji lavicí.(směje se)
Jste pověstný důrazem v osobních soubojích. Chtěl byste útočníka Chorého bránit?
Pokopal bych ho, vynesl ho v zubech. A možná rovnou zabil. Jsme si tím možná podobní s Michaelem Krmenčíkem. Na hřišti nenechám nikomu ani milimetr. Dojedu každého, ať mě to bolí, jak chce. Nechám na hřišti všechno. Klidně i život. Jakmile začne zápas, jsem gauner.
Zmínil jste Krmenčíka, za kterého nabízejí zahraniční kluby přes 300 miliónů korun. Bude těžké se přes něj prosadit...
Přišel jsem se rvát, ne sedět na lavičce. Na druhou stranu musím myslet na to, že jsme jeden tým a jdeme za jedním cílem. Pro Plzeň, ne pro sebe. Nebudu Michalovi dávat lokty na tréninku, rozhodnou výkony a góly. Když dostanu šanci na pár minut, dám gól a příště znovu budu náhradník, nevadí. Jsem tu pro Plzeň. Můj čas může přijít za rok, za dva.
I proto jste na podzim odmítl Spartu?
Když jsme v listopadu Spartu porazili, mluvil jsem s trenérem Stramaccionim, ale už jsem byl rozhodnutý pro Plzeň.
