Petržela s Kadlecem unisono: Jsme dědci. Jdeme na trénink a říkáme si, co nás bolí

Kössen (od našeho zpravodaje) -  „Dva dny volna, to je malý zabiják. Nesmíme se přestat hýbat," říkají ve dvojrozhovoru, který vznikl k rakouském Kössenu, kde jsou se Slováckem na soustředění.

Jak často si říkáte, do kdy ještě?

Kadlec: Prakticky každý rok.

Petržela: Většinou když se blíží konec smlouvy. To se musím sám sebe zeptat: Ještě to dám? Nebo už ne? Poslední dva roky určitě.

Milane, nedávno vám bylo čtyřicet...

Petržela: Dokud ligu hrají starší kluci než já, tak mě fotbal drží. Ne, nechci končit. Ale jakmile budu nejstarší, otázka o konci bude zaznívat častěji.

Hodláte pokořit metu 500. ligových startů?

Petržela: Je lákavá. Chci ji udělat za každou cenu. Ať se děje, co se děje.

Vy máte, Michale, v české lize 301 startů.

Kadlec: Plus sto padesát v bundeslize a v Turecku. Já tohle ale moc nesleduju.

Petržela: Oba jsme nikdy moc neseděli na lávce, tak se starty sbírají lépe.

Kadlec: Navíc ani jeden z nás nebyl nijak zvlášť zraněný. Žádné velké operace, které by nás donutily skončit dřív. Jakmile bych se vážně zranil, a nechci to přivolat, tak bych skončil. Nemělo by to cenu. Mám čtrnáct dní dovolenou a tělo si tak odvykne, že ho musím přemlouvat, aby se znovu nastartovalo. A to nemám sádru, nemusím jen ležet. Prostě jen relaxuju. A čím jste starší, tím se vám víc nechce.

Je to příjemný, nebo nepříjemný pocit?

Petržela: Nepříjemný, protože pak se horko těžko rozbíháte. Kolikrát, když nám trenér dá dva dny volna, radši využijeme jenom jeden. Ten druhý se jdeme sami pohnout. Na kolo, pinknout si tenis, proběhnout se. Dva dny volna, to je malý zabiják.

Bavíte se o tom, co bude po kariéře?

Kadlec: Jsme dědci, o tom se hlavně bavíme. Jdeme na trénink, říkáme si, co nás bolí, co nás tahá. Člověk toho má dost a těžko hledá čas na záliby. Trénink, děti, spánek. Žádné výlety, žádné věci okolo.

Petržela: Štve mě, že pořád nejsme pány svého času. Lidé jedou na dovolenou, my na přípravu. Těšíme se, až se nebudeme nikomu zpovídat. Tohle nás láká.

Ale zatím ne natolik, abyste skončili s fotbalem.

Petržela: Ještě úplně ne. Pomáhá nám, že nás doma nikdo nesekýruje. Kdyby nám partnerky pořád předhazovaly, že chtějí někam jet na dovolenou, tak nad koncem určitě přemýšlíme víc. Takhle jsme relativně v klidu.

Kadlec: Vzpomínám, jak jsem coby kluk chodil na tátu. Vnímal jsem, co dělá, čím se živí. Bylo mi skoro šest, když jsme odcházeli do Německa. Inspirovalo mě to. Už tehdy jsem přemýšlel, že by se mi líbilo dělat totéž. Ačkoli jsem hrál taky tenis nebo hokej.

Po návratu z Německa jste se vrátil do Uherského Hradiště a potkal jste se s Milanem. Kdy poprvé?

Kadlec: V zápase béčka Synotu proti rezervě Drnovic. Oba jsme hráli střední záložníky. Pamatuju si Milanovu červenou felicii. Když zavřu oči, vidím, jak hraje za drnovické béčko a ze stadionu odjíždí ve vytuněné felicii. Výfuk řval, kazeťák na plné pecky.

Petržela: Už jsem měl papíry. Feldu jsem dostal od táty, hodil jsem ji do tuningu. Tenkrát mě nic jiného nezajímalo. Muselo to řvát a nahlas hrát muzika.

Spolu jste toho zažili spoustu.

Petržela: Jéje. Byli jsme spolu i v nároďáku, v bundeslize jsme se potkali na hřišti jako soupeři.

Kadlec: Já Leverkusen, ty Augsburg.

Petržela: Tenkrát mě na chvíli vypustili a rovnou jsem vycházel na Míšu. Tak mě naháněl.

Kadlec: Taky jsme spolu pořád na pokoji. Pokoj důchodců. Je větší, než mají ostatní kluci. Asi by to tak mělo být. Pamatuju, jak jsem v Liberci foukal balony, nosil kužele, rozlišováky, těžké bedny.

Petržela: A těch šedesát schodů, viď? Proč tam sakra neudělali výtah nebo eskalátory. To je masakr v Liberci po zápase. Vyjdeš do poloviny, funíš a nemůžeš.

Jezdili jste spolu i na dovolené?

Petržela: Jasně. Jeli jsme do Chorvatska. Kosa jako prase.

Kadlec: Seděli jsme u moře v zimních bundách.

Rozumíte mladým spoluhráčům? Jejich zálibám, chování?

Petržela: Byli jsme ve stejné roli před dvaceti lety. Ale dost se toho změnilo. Dnešní mladí mají dětský koutek a míjíme se. Když chtějí poradit, jsme vstřícní, ale nestává často, že by přišli.

Kadlec: Hlavně v technologiích se je snažíme dohánět, ale nejde to. Jsou dál, jinde. Za nás mobily nebyly, chodili jsme telefonovat do budky, teď máme v mobilu celý svět.

Petržela: Pamatuju, jak jsme byli vyjukaní, když na nás promluvil mazák. Byli jsme rádi. Kdežto dneska si mladí sednou do šatny, převlečou se, ani o nich nevíte. Koukají do displeje, ani vás skoro nepozdraví.

Současná doba přináší ztrátu kontaktu.

Petržela: Přesně. Když to lehce přeženu, člověk vlastně ani neví, s kým v kabině sedí. Rádio nehraje, televize je vypnutá, každý má svou bublinu, ve které je schovaný.

Kadlec: My jsme zažili doby, kdy se listovalo novinami. Vystřihovaly se titulky, nadávalo se nad známkami.

Petržela: Když vstoupím do kabiny a pozdravím, kluci často ani nezvednou hlavu a valí telefon. Tohle mě mrzí. Mám rád komunikaci, pokec, legrácky, pošťuchování. Myslím, že se to odráží i na hřišti. Svým způsobem spoluhráče ani neznáte. Nevíte, co má rád, jak se má. Nevíte, jestli chce míč do běhu nebo spíš do nohy.

Co vás po zápase bolí nejvíc?

Kadlec: Jsem rozlámaný celý. Naštěstí ne hlava. Když člověk prohraje, tak ví, že za týden se hraje znovu. Tolik to neprožívám. Možná i díky Slovácku. Po porážce ve Spartě nebo ve Fenerbahce končil svět.

Petržela: Po porážce trpím. Čím jsem starší, tím víc. Teď se v prohrách pitvám déle. Až mám stavy, že si řeknu: A nebude lepší skončit?

Žádáte trenéra o úlevy?

Petržela: Občas nám ji trenér nabídne.

Kadlec: Ale extrémně určitě ne. Naposledy při soustředění jsme jedno odpoledne vyměnili běh za pohodlnější kolo. Moc úlev škodí. Tělo se potřebuje nachystat.

Petržela: Pak nemáš z čeho čerpat, když tělo není nachystané.

Oba máte potetované tělo. Vzpomenete si na první výtvor?

Petržela: V Brně na České. Já z boku na nohu, Káca si to nechal mrsknout na ruku. Jako mafiáni. Dali jsme si vytetovat čínské polévky, dodnes nevím, co ty znaky znamenají. Už jsem řídil, takže mi bylo něco přes osmnáct.

Co říkali na tetování doma?

Kadlec: Táta to neřešil. Ještě ze salonu jsem volal mámě, jestli nebude tetování vadit. Také nevadilo. Ale babička mi říkala: Vypadáš jako kriminálník.

Petržela: Můj táta mi vyhrožoval, že pokud přijdu s tetováním, vyhodím mě z baráku. Šel jsem do risku.(směje se)

Na těle máte umělecká díla. Je pro vás tetování drogou?

Petržela: Už ne. Už mě to pustilo.

Kadlec: Naposledy jsem si chtěl během čtyř dnů potetovat záda. Nechal si na tělo zobrazit čtyři místa své kariéry. Hradištské náměstí, Prašná brána, Leverkusen, Istanbul. Taky pohár, který jsme vyhráli se Slováckem.

Důvod?

Kadlec: Meireles to měl ve Fenerbahce. Byl v Chelsea, tak měl Big Ben. Z Porta si vybral přístav, z Istanbulu most. Ta myšlenka se mi zalíbila. Vysvětloval mi, co ty symboly znamenají, proč to dělal. Byl potetovaný od hlavy k patě.

Petržela: Já si dám tedy vytetovat plzeňskou hospodu Na Parkáně, možná Spilku a slivovici.(směje se)

Oba pomalu končíte. Už máte promyšlené, co dál?

Petržela: Sem tam se o tom bavíme. Jenže zatím nevíme. Určitě si ale aspoň půl roku odpočineme. Pořád mě to táhne zpátky do Plzně.

Kadlec: Sám si pro sebe přemýšlím: Bude mi chybět kabina? Fotbal? Fakt teď netuším. Trenéra dělat nechci, režim by zůstal. Co zůstal, ještě by byl horší. A trénovat děti, na to nemám náturu. Rodiče v nich vidí Messiho nebo Ronalda a já bych jim měl říct, ať se radši přihlásí na pedagogickou fakultu? Fakt nevím, nespěchám.