Petržela o rekordu a receptu na fotbalovou dlouhověkost. Žádné večírky, v deset zatáhnout žaluzie a spát!

Se Slováckem jste po sezoně prodloužil smlouvu o další dva roky. Pokračujete i kvůli rekordu?

Dřív jsem si tuhle věc nepřipouštěl. Ale když už jsem nyní tak blízko, chtěl bych rekord určitě překonat. Tím, že jsem prodloužil smlouvu o dva roky, bych ho chtěl posunout mnohem výš. Ale v cestě stojí spousta překážek. Musí mi držet zdraví, musím mít výkonnost.

Co vám říká hranice 500 startů?

Sci-fi to není. Jenže v mém věku je zdraví už vachrlaté, člověk je víc náchylný ke zranění. Uvidíme, všechno je ve hvězdách.

Co zásadního, kromě zdraví a kvalit, je třeba mít k fotbalové dlouhověkosti?

Důležitá je životospráva. Žádný alkohol, žádné večírky, v deset zatáhnout žaluzie a jít spát. (směje se) Každý má tohle jinak. Já mám asi v sobě od přírody, že jsem pořád takový mladý. Bylo důležité, že jsem neměl nikdy těžké zraněné, které by mě vyřadilo na delší dobu. Neustále se tak můžu fyzicky i rychlostně udržovat.

Ruku na srdce, snášíte dobře i v devětatřiceti dlouhé cesty autobusem na zápasy?

Pochopitelně si někdy říkám, když jedeme třeba z Teplic: ty vole, zase ta dlouhá cesta. Ale nevnímám cestování negativně. V autobuse máme postel, po zápase si lehnu, cesta mi uteče.

Před týdnem jste zahájil svoji dvacátou letní přípravu v rámci první ligy. Když vám bylo třicet, napadlo vás, že se dostanete až na takový počet?

V té době vás ve třiatřiceti už odepisovali, že jste starý. Nebavily se s vámi ani kluby, které hrály o záchranu. Postupem času se fotbalový věk natáhl, což je jedině dobře. Když na to máš herně i fyzicky, je přece jedno, jestli ti je dvaadvacet nebo čtyřicet.

Bylo pro vás tenkrát těžké vnímat, že už jste skoro veterán?

Šel jsem do zahraničí až v devětadvaceti, kariéru jsem měl tedy nastavenou na delší čas. Byl jsem po návratu několik let v Plzni, hráli jsme nahoře. O to hůř se mi ve Viktorce končilo.

Mrzí vás pořád konec v Plzni?

Když jsem z Viktorky odcházel, cítil jsem se výborně. Byl jsem nešťastný, že mě nechtěla, že jsem musel odejít jen kvůli tomu, že mi je třicet čtyři. Na druhou stranu jsem se vyhecoval. Chtěl jsem ve Slovácku dokázat, že Plzeň udělala chybu. Jsem rád, že takhle držím. Ukázal jsem, že nepatřím do starého železa.

A to výrazně.

Samochvála smrdí, toho se držím. Ale můžu říct, že jsem spokojený, jak návrat do Slovácka probíhá. Máme dobrý tým, udělali jsme dvě super sezony v řadě. Trenér Svědík mi říká, že jsem takové štístko. Pro Slovácko je vítězství v poháru stejné jako pro Plzeň titul. Na druhou stranu jsme si na sebe upletli bič. Fanoušci pro nás budou chtít, abychom byli nahoře dál.

Upřímně, je toto pro klub velikosti Slovácka dlouhodobě udržitelné? Konkurovat movitým Spartě, Slavii a Plzni je obtížné.

Ve Slovácku jsme si všechno uhráli na hřišti. Jsme malý klub, nikdo nám s ničím nepomohl. Naše pozice je složitější, než je v silnějších klubech. Ale o to víc nás těší, že jsme si úspěchy vykopali sami.

Má Slovácko kvalitu, aby se dostalo do pohárové Evropy? Čeká vás 3. předkolo Evropské ligy, pokud ho zvládnete, budete mít jistou základní skupinu Konferenční ligy.

Samozřejmě se o poháry chceme porvat. Nikde není napsáno, že nemůžeme postoupit do hlavní fáze. Jednalo by se o obrovskou věc.

Kvůli posunutému finále MOL Cupu jste zmeškal rozlučkový zápas vašeho největšího kamaráda Davida Limberského v Plzni. Už jste to rozdýchal?

Byli jsme s rodinou připraveni jet do Plzně, prožít rozlučku se vším všudy. Těšil jsem se, že si s Limbou zase zahrajeme. Bohužel v Hradišti přišel mrak, zapršelo, finále se muselo přeložit. Kdyby šlo o ligu, možná bych se s trenérem domluvil, ale tohle nebylo možné. Pobrečeli jsme si s Limbou do telefonu. Potkali jsme se pár po finále na svatbě Radima Řezníka, tam jsme si na to zase vzpomněli. Ale třeba si zahrajeme na mojí rozlučce, pokud ji budu mít. Nebo ve staré gardě.