Pacanda propadl v minulosti alkoholu, přesto se teď živí jako barman

Samozřejmě. Mockrát jsem ten okamžik proklel. Vždyť fotbal byl pro mě úplně vším. A bezprostředně po zranění mi lékaři dokonce předpovídali, že se už k němu ani nevrátím.

Já si to nemyslím. Vybavuju si, že jsem měl balon na pravé noze, a on mě trefil do kolena stojné nohy. Míč ho vůbec nezajímal.

Ne. Ani nevím, jestli se mě snažil někdy kontaktovat. Já bych ale o to asi ani nestál.

Vůbec. Já jsem měl fotbal hrozně rád a na každé utkání jsem se strašně moc těšil. Do té doby jsem snad ani zraněný nikdy nebyl. Můžu potvrdit, že hned po zápase mělo dojít k definitivní dohodě o mém odchodu do jednoho z italských mužstev. Tím, co se stalo, bylo rázem po všem.

Hrozně špatně. Jedním okamžikem jsem přišel v jednadvaceti letech o veškeré fotbalové sny. Psychicky jsem spadl na úplné dno. Neskutečně jsem se trápil. Nejsem asi tak silná povaha, abych takovou situaci zvládl. Najednou jsem měl hrozně moc času. Začal jsem se utápět v alkoholu, hrát automaty a kouřit. Vědělo to tenkrát celé Brno. Já si přitom do té doby snad nikdy ani nezapálil cigaretu.

Oporou mi byli rodiče, na ně jsem se mohl pokaždé se vším obrátit. Z fotbalového prostředí za mnou stálo docela dost lidí. Nejvíc můj agent pan Paska a trenér Karel Jarůšek, u něhož jsem dokonce asi čtvrt roku bydlel. Ale mám pocit, že i oni nade mnou po čase zlomili hůl. Pokud to tak skutečně bylo, ani bych se jim nedivil. Mně v té době asi fakt nebylo možné pomoct. Důsledkem toho všeho byl i rozvod. Naštěstí jsem si rozmyslel řešit svoje problémy sebevraždou.

Už to nebylo ono. Nebyl jsem to já. V koleni jsem měl šrouby a pořádně mě bolelo. Docela jsem trpěl. Už jsem nemohl po hřišti zdaleka lítat tak jako předtím. Musel jsem si ulevovat a občas v souboji i uhnout. Nemohl jsem prostě hrát úplně na sto procent. Radost z fotbalu se skoro vytratila. Nikomu jsem se s tím ale nesvěřoval. Byl jsem rád, že mohu ještě nějaký čas hrát na vysoké úrovni.

Zpočátku se mi docela dařilo. V předkolech Ligy mistrů jsem dal i pár gólů. Pak už to bylo trochu horší, ale dodnes si považuju toho, že jsem mohl aspoň na dvacet minut nastoupit na stadionu Manchesteru United. Tehdy proti nám stál i Ronaldo. A taky jsem vybojoval se Spartou ligový titul.

Ze všeho nejvíc se mně vybavuje, jak jsem jako sedmnáctiletý mladík začal naskakovat v lize za Zbrojovku a na naše zápasy chodilo na legendární stadion za Lužánkami v devadesátých letech mnohdy i čtyřicet tisíc diváků. Atmosféra bývala úžasná. To už by ani dneska nešlo zopakovat, protože kapacity hledišť se podstatně snížily. Mými spoluhráči tehdy v Brně byli Dostálek, Maroši, Zúbek, Křivánek, Přibyl či Holomek. Tedy samí výborní fotbalisté.

Jasně. Zbrojovka je pro mě všechno. Byl jsem v ní od žáků. Je to klub, který pro mě strašně moc znamená. Škoda, že je teď ve druhé lize. Mrzí mě, že na jaře o fous nevyšla baráž s Příbramí. Věřím ale, že brzy postoupí, přestože klukům vstup do nové sezony příliš nevyšel.

Moc ne, protože bývám často v době utkání v práci. Na nadcházející brněnské derby Zbrojovky s Líšní si ale čas určitě udělám. Moc se na ten zápas těším.

Tehdy by mě to asi nenapadlo. Ale postupem času jsem zjistil, jak on je hrozně cílevědomý. To stejné platí o asistentovi Petru Maléřovi. Myslím, že oni jsou pro Brno na trenérských postech výborná varianta, byť výsledky mužstva nejsou momentálně nejlepší. Tvrdím však, že mají dostat prostor. Jsem přesvědčený, že s nimi jde Zbrojovka správnou cestou.

Samozřejmě že je pro bývalého hráče vždycky dobře, může-li u fotbalu jako kouč zůstat. Já jsem ale typ člověka, který spíš vždycky stával někde v koutě. Jsem realista, asi bych nezvládl promlouvat k hráčům. Myslím, že na to nemám buňky. Můžu maximálně poradit. Trénování je navíc dost velká zodpovědnost.

Bylo toho docela dost. Pracoval jsem třeba v lese či na stavbě. A donedávna jsem si vydělával jako malíř pokojů. To mě hodně bavilo. Kvůli pracovnímu úrazu a bolestech v zádech jsem ale musel skončit. Všechna zaměstnání mě každopádně obohatila o spoustu zkušeností.

Z dřívějška jsem se znal s lidmi, kteří sport bar v brněnském Králově Poli nedávno otevřeli. Náhodou jsme na sebe po delší době narazili, a slovo dalo slovo. Prostě jsem to zkusil. Dělám to už víc než měsíc a docela mě to chytlo. Máme tady veškeré dostupné sportovní programy, a tak můžu při práci sledovat kromě české i anglickou, německou, španělskou nebo italskou fotbalovou ligu. To je paráda. A samozřejmě taky Ligu mistrů nebo Evropskou ligu. Pro mě naprosto ideální.

Moc často ne. Už je to přece jen hodně roků, co neběhám po ligových trávnících. Spíš se mi stává, že mi někdo ze starších návštěvníků řekne, že jsem mu nějak povědomý. V takovém případě si s ním rád poklábosím. A třeba spolu rozebereme zápas, který zrovna běží v televizi.

Pochopitelně. Hlavně o víkendech je pořád na co koukat. Nejsmutnější bývají pondělky, kdy je obvykle na programu maximálně fotbalová dohrávka naší ligy. (smích).

Sem tam se stane, že mi ho někdo objedná a chce, abych si s ním přiťukl. Většinou jako správný barman souhlasím. Vždyť musím myslet na vyšší tržbu. (úsměv). Trvám ale na tom, že si naliju jen malého. Obvykle si do něj dám hodně ledu a srkám ho třeba i několik hodin. Musím vědět, co si můžu dovolit.

Ne. Chodím na dvanáctihodinové šichty, a na tu další se vždycky potřebuju pořádně vyspat. Takže mě ani nemůže lákat trochu víc se napít. Já jsem se několik roků snažil dát si svůj život do kupy. Ještě zhruba před rokem jsem míval období, kdy jsem byl raději sám, a nevyhledával žádné kontakty. To už jsem překonal. Momentálně cítím, že jsem našel svůj vnitřní klid. Teď mě naopak těší, že můžu být mezi lidmi. Žiju konečně spokojeně, přestože nejsem žádný milionář. V práci se mi líbí, rád bych u ní vydržel co nejdéle.

Snad jen to, že se hodně málo vidím s dcerkou, která žije s bývalou manželkou v Německu. Natálka je taková moje princezna. Tohle téma je ovšem pro mě hodně citlivé.

Hrozně rád si zahraju za Mercedes tým, což je mužstvo Petra Švancary. Anebo za starou gardu Zbrojovky s bývalými brněnskými parťáky. Jsem jim vděčný, že se k mým někdejším trablům nikdo z nich nevrací.

V minulé sezoně jsem ještě nastupoval v okresním přeboru Brno-venkov za Blučinu, ale teď už jsem se chystal v jednačtyřiceti letech závodního fotbalu nadobro nechat. Jenže za mnou přišli známí z Vícemilic, což je obec poblíž Bučovic, kde bydleli moji rodiče. Slíbil jsem, že za ně přece jen ještě nastoupím. Je to prales, úplně nejnižší soutěž. Fotbal je ale můj život, vůbec mně nevadí, že budu hrát jen takříkajíc za párek. Člověk se trochu proběhne, a po zápase pak pokaždé chvíli posedíme.

Jen výjimečně se mi přihodilo, že by někdo po mně vyloženě šel. Spíš mám zkušenosti, že mě slušně pozdraví a popřejí všechno dobré. To je pochopitelně příjemné. Občas si do mě rýpnou diváci, ale to už jsem se naučil neřešit.