Obdivuje Neymara a má myšlenky na EURO. Věřím si, říká Ryneš

Na jednom z tréninků ve španělské Marbelle se rozohnil a silou kopl míč do sítě za bránou. „Hráli jsme bago, šel jsem do souboje trochu pozdě a Birma (Veljko Birmančevič) mi došlápl na palec. Bolelo mě to, trochu jsem se naštval a odkopl míč,“ přiznává Ryneš.

Celkem často. Když se mi třeba něco nepovede nebo dostaneme gól, dávám to znát, hodně takové momenty prožívám.

To je jasné. Je důležité, aby se mi brzy něco povedlo, pak jsem v klidu. Vrátím se rychle zpátky do svých kolejí a jedem dál.

Hodně mi pomohlo právě zmíněné hostování. Byl to můj první rok v lize, nevěděl jsem, co od toho čekat. Přišel jsem do Hradce dva dny před premiérovým zápasem. Hráli jsme s Plzní a já hned nastoupil, navíc poprvé na pozici wingbeka, která mi teď sedí a baví mě. Trenér Miroslav Koubek mi dal důvěru, utkání jsem zvládl. Začal jsem si víc věřit a celá sezona pro mě byla pozitivní, rozhodně krokem kupředu.

Když jsem se vrátil na Letnou, byl jsem přesvědčený, že mám šanci se chytit. To se mi povedlo, mám za sebou jeden ze svých nejlepších půlroků v kariéře, který mi dal po mnoha stránkách hodně.

I když jsem věděl, že se vracím do týmu, který vyhrál titul, do nejlepšího v lize, chtěl jsem se ukázat. Věřil jsem, že se prosadím a budu sbírat dost minut. Podařilo se.

Pokud by hrála jiný systém, měl bych asi větší problém se prosadit. Možná bych se hodil spíše do zálohy, jenže ve Spartě je směrem dopředu strašně moc kvalitních hráčů. A já samozřejmě radši útočím.

Nemám ho tak dobré a je na něm rozhodně co zlepšovat. Jestli se chci udržet ve Spartě, někde právě v rotaci základní sestavy, musím na sobě makat a podávat stabilní výkony. Určitě se mohu posouvat i po taktické stránce a chtěl bych zlepšit pravačku.

Samozřejmě vím, že reprezentace je to nejvíc, kam se dá v kariéře dostat. Myslím, že když budu zdravý a odehraji co nejvíce těžkých zápasů, přidám nějaké góly a asistence, tak šance pro mě je. Takže ano, věřím si, i když mi je jasné, že konkurence je veliká.

Asi jedničkou je stále David Jurásek, který je teď v Hoffenheimu. Pak kluci ze Slavie Ondřej Zmrzlý, David Douděra, Lukáš Provod, také na mém postu mohou hrát. No a samozřejmě Zelí (spoluhráč Jaroslav Zelený).

Ne, vůbec. Máme v pohodě vztah, rozumíme si a na tohle téma ještě nějak ve velkém nedošlo. Také záleží, jaký nový trenérský tým zvolí systém, třeba se bude hrát čtyřka vzadu a hned jsou šance každého z nás jiné. Uvidíme, jak to dopadne.

Ano, i když nastupuje na jiné pozici. Líbí se mi, jak hraje, jaké dělá kličky, jak to umí vzít na sebe a přihrát na gól nebo ho rovnou dát. Inspiruji se hlavě fotbalově. V osobním životě nebo mimo hřiště se snažím být sám sebou.

Jasně, třeba když hrajeme nějakou hru. Samozřejmě nechci prohrát, ale jinak jsem spíše introvert.

Chodí hodně na mé zápasy, má mě nakoukaného a ví, co mi říct. Vždy se mi snaží poradit. Jako vezmu to, ale někdy také ne. Pak jí říkám, že asi byla na jiném utkání, s kritikou ne vždy souhlasím. Nechci říkat, že se pohádáme, ale vyměníme si pár názorů, že jsme to viděli jinak. A pak je to v pohodě. (smích)

Vždy, když mi něco řekne, tak nad tím přemýšlím. Jak říkám, často nesouhlasím, ale nemyslím to vůči ní vůbec zle. Je upřímná, což je dobře, za to jsem rád. Už na mně na první pohled pozná, jestli jsem s výkonem spokojený, nebo ne.

Většinou tak dvě tři hodiny po zápase si to dávám dohromady. Jakmile dorazím domů, snažím se věnovat se právě přítelkyni a na věci, co se staly na hřišti, moc nemyslet a dlouho je neřešit.

Máme fenku Lili, takže když je hezky, jdeme ven na procházku a na kávu. Bydlíme kousek od zoo, líbí se nám v botanické zahradě nebo na cyklostezce podél Vltavy. A rád hraji na PlayStationu.

Přesně tak. Fortnite i Fifu. V naší hrací partě jsou například Viťas (Martin Vitík), Kara (Adam Karabec), Vydry7s (Patrik Vydra), občas si zahraje Pany (Filip Panák) a k tomu Sejky (Václav Sejk). Ve Fifě jsme začali režim Pro Clubs, kdy hrajeme společně v jednom týmu proti ostatním. A docela vyhráváme.

Celkem často. Ale sólisté jsme tak trochu všichni, každý chce někdy jít sám a nepřihraje ostatním. Děláme si své postavičky, jsme všichni v útoku a každý chce dát co nejvíce gólů. (smích)

Občas jo, to nebudu lhát. Snažím se hrát hlavně, když je ona v práci. Jakmile přijdu odpoledne domů z tréninku, chceme jít společně právě ven s Lili, někam posedět. Pak PlayStation zapnu třeba večer, na dvě tři hodiny. Je to pro mě zábava i odreagování od reálného fotbalu.

Devět let, plemeno Shih-tzu. Už je vycvičená. Když je doma sama, nic neudělá, je šikovná. Přítelkyně ji měla už sedm let předtím, než jsme se dali dohromady. Teď ji máme dva roky spolu.

Nikdy jsem na ně nebyl zvyklý, doma jsme psa ani kočku neměli. Nebyl jsem si moc jistý. Myslel jsem si, že se nedokážu postarat, že když někam odejdeme, tak doma něco provede. Ale je super, zvykl jsem si a mám Lili hodně rád.

Bavili jsme se hodně i mimo fotbal. Mrzí mě, že se tolik neprosadil a neodehrál moc minut, ale věřím mu, že se v Holandsku prosadí a bude dávat jeden gól za druhým. Byli jsme spolu i na dovolené a na intru, známě se hodně dobře.

Asi v humoru. Hodně srandiček, padne i černý humor. Ale nic specifického, máme to tak asi všichni mladí tady ve Spartě. Hodně se spolu zasmějeme.

Čtyři.

Taková mám dvě. Jedno na levém předloktí, kde mám napsáno: „Když to chceš vzdát, vzpomeň si, proč jsi začal.“ A pak na levém stehně. Tam jsem si nechal dát větu: „Rodina je tam, kde život začíná a láska nikdy nekončí.“ K tomu římskými číslicemi datum narození rodičů, mé a bráchy.

Ta se mi prostě líbila. Třeba zezadu na krku, jak to má také Neymar. Ještě mám na předloktí lva, protože, jak se říká, lvi žerou první. Plánuji jich víc, ale až postupem času.