Nůžky po kariéře. Rád stříhám i fanoušky Sparty, dával jsem jí nejvíc gólů, říká mistr ligy se Slavií

Kdy se zrodila myšlenka stát se kadeřníkem?

Vzhledem k problémům s kolenem jsem vnímal, že se budu muset realizovat jinak. Začal jsem zprvu studovat trenérské licence, jenže trénovat mládež vás neuživí. To můžou dělat dvacetiletí kluci při škole jako přivýdělek. Mám rodinu, dvě malé děti, musel jsem se porozhlédnout jinde. Měl jsem pohovory s prodejci aut nebo ve společnostech, které rozvážejí balíky. Pak ale zvítězila myšlenka zkusit to s nůžkami jako brácha. V garáži jsem si udělal provizorní studio a začal se učit stříhat.

Učil jste se i na bývalých spoluhráčích?

Díky bráchovi jsem měl k této profesi vždycky blízko, při angažmá v Jablonci jsem stříhal kluky v kabině. Byli to vlastně moji první zákazníci.

Nebáli se?

Byli velkorysí i trpěliví. Sestřih trval dvě hodiny, někdy se příliš nepovedl. Kluci mi ale nenadávali, byli v pohodě. Brali to tak, že vlasy dorostou. Ukládal jsme si jejich fotky a zjistil jsem, že se lepším. Pokud by byl progres minimální, na stříhání bych se vykašlal. Následně jsem kývl na nabídku majitelky salonu v Liberci, kde jsem na zkušené. Nepovažuju se rozhodně za mistra, ale už jsem v této profesi pevnější. Klepu si na zuby - zatím se nestalo, že by mi někdo utekl z křesla.

Nekoukají na vás konkurenti kadeřníci skrz prsty? Neříkají si, co mezi námi dělá fotbalista?

Komunita kadeřníků nepatří mezi fotbalové nadšence. Někteří mě ale poznávají. Celkově se ke mně chovají normálně, žádné emoce.

Dráhu trenéra jste zcela zavrhl?

Konec kariéry je sám o sobě složitý. O to víc mě mrzelo, že po nástupu do mládeže Slovanu Liberec jsem dělal skoro zadarmo. Podepsal jsem smlouvu na individuální tréninky a na pozici asistenta u týmu do šestnácti let. Dostal jsem dvacet tisíc korun hrubého. Po třech měsících mi individuální tréninky vzali. Přitom kluky bavily. Řekl jsem pak na klubu na rovinu, že to dělat nemusím. Rozešli jsme se. Víte, odvedl jsem Slovanu jako hráč dobrou práci, navíc přestupem do Slavie jsem mu vydělal osm milionů. Chtěl jsem v klubu pracovat jako trenér, ale on vás ani nedokáže ohodnotit. Ve finále se mi zdálo, že o takové lidi Slovan ani nestojí.

Spadly z ČFL, chtějí ji vykopat zpátky. Třikrát týdně jezdím na tréninky, o víkendu je zápas. Jsem rád, že na divizi stačím. Dávám góly, přihrávám na ně. Jen nechodím do soubojů. Jsem běžec, jen si nabíhám.

Bojíte se?

Noha se při některých pohybech občas ozve. Když se něco stane, tak se to holt stane. Mám koleno čtyřikrát operované, nemám v něm chrupavku. Tohle mi dělá největší problém. Zatím ale jde hrát. Dokud to půjde, budu na hřišti.

Pořád jste při zápasech emotivní?

Jasně, na hřišti jsem býval blázen. Emoce mě bavily, za tým bych klidně umřel. I na tréninku. Mám to pořád stejně.

Vypouštíte emoce i v salonu?

Vypouštím je doma. Jak jsou děti, je to občas náročnější. Nebývám moc doma, mám málo času. Je ale potřeba tohle období vydržet, člověk se zase bude mít dobře. Teď je čas něco vybudovat.

Vypadá to, že se vám toto dílo daří. Hledáte v nové profesi inspiraci při fotbalových zápasech? Především teenageři mívají na hlavách zajímavé kreace.

Občas se podívám, jak je kdo ostříhaný. Ale spíš hledám inspiraci na ulici nebo na sociálních sítích, kde sleduju oblíbené kadeřníky. Hodně teď letí zvlněné vlasy, hozené dopředu. Vypadají jako drn, protože strany jsou vybrané. Říkám tomu účes na lamu. Mladým a dětem rád vymýšlím různé blesky a tak.

Máte mezi klientelou i ženy?

Samozřejmě. Zrovna nedávno jsem si s jednou paní ve středním věku skvěle popovídal o fotbale. Koukal jsem s otevřenou pusou, jaké znalosti měla. Probrali jsme Euro, různé hráče. Přítelkyni jsem ale zatím na křesle neměl. Je s dětmi, nemáme moc možnost hlídání.

Čelil jste nějakému bizarnímu přání?

Před dvěma měsíci… Přišla paní, které se na hlavě vyřádil učeň v barberu. Něco šíleného. Chtěla po mně, abych jí vzadu vystřihl ptáka v letu. Přitom měla místo skoro vyholené. Nedala si říct, tak jsem se tam pokusil něco udělat. Byl to paskvil, samozřejmě. Paní ale odešla spokojená. Fakt bizár. Občas si ze mně udělají srandu bývalí spoluhráči.

Jak?

Přijdou, posadí se do křesla a řeknou mi: Hele, zkrať mi to o tři milimetry. Koukám na ně, co blbnou. Ale jen chvíli, než se začnou smát.

Měl jste vždycky šikovné i ruce? Fotbalistům je totiž většinou naděleno do nohou.

Když se doma něco pokazí, opravím to. Sestavím nábytek, postarám se o auto. V garáži jsem si vyrobil poličky. Pocházím z vesnice, mám v tomto směru dobrou školu.

Měl jste pod nůžkami už i sparťana?

Fotbalisty ne. Ani kamarády Láďu Krejčího nebo Honzu Kuchtu. Kuchťák by ale mohl přijet, s ním si občas napíšeme. Fanoušky Sparty jsem ale stříhal.

Zazlívají vám, že jste se do Sparty dřív trefoval?

Bavíme se ve srandě, popichujeme se. Narážky mě baví. Spartě jsem dal nejvíc ligových gólů, tuhle bilanci sparťanům připomínám. Špičkování mě baví, stejně jako pořádné emoce. Tohle většině kluků chybí, jsou jako leklé ryby. Je jim třeba pětadvacet a neuvědomují si, že pokud si nevydělají peníze, jejich fotbalová kariéra bude k ničemu.

Vy jste měl finanční polštář?

Mamka mi vždycky říkala, že jsem skrblík. Byl jsem rozumný, po celou kariéru jsem si dával peníze stranou. Kde jsem dostal smlouvu, tam jsem si vzal hypotéku a pořídil si byt. Nynější dům v Liberci jsem si pořídil za dva byty, které jsem prodal. Do fotbalového polštáře nechci sahat.

Spousta hráčů, kteří nevydělávali málo, skončila v dluzích…

Znám kluky, kteří až skončí s fotbalem, budou mít velký problém. Finanční negramotnost v Česku je značná. Já jsem věděl, že období po kariéře bude těžké, ale svět se mi nezhroutil. Holt bude chvíli trvat, než se někam vypracuju. Ale to bylo ve fotbale také. Rodiče mě na život dobře připravili. Když jsem jezdíval na sportovní základku do Chrudimi, dostával jsem na týden padesát korun. Šetřil jsem si je, abych se v pátek mohl rozšoupnout.

Jakou máte před sebou vizi?

Až povyrostou děti, bude víc volného času a stříhání mě bude dál bavit, chtěl bych si otevřít vlastní salon. Mám doma iks zarámovaných dresů, které jsem během kariéry nasbíral. Vytvořil bych v salonu fotbalové prostředí. Na stěnu bych pověsil mistrovskou medaili ze Slavie. Nebo tu za druhé místo v domácím poháru s Libercem. Měla být taky zlatá. K propíranému finále se Spartou, které řídil rozhodčí Královec, se ale vracet nechci.