Nejstarší hráč ligy slavil. Kariéra nekončí lusknutím prstu, říká Jindřišek

Nebyly to kulatiny, takže jsem nic extra nechystal. Zašli jsme s rodinou na večeři a bylo nám spolu dobře.

Svůj věk moc neřeším ani v souvislosti s fotbalem. I když… V pondělí jsem vezl dcerky do školy a v autě jsem jim říkal, že kdykoliv po narozeninách můžu být první, kdo si u nás zahrál ligu ve třiačtyřiceti. Holkám jsem zdůraznil, že je to jen statistika, za svoje fotbalová čísla si nic nekoupím. Ale je to milý detail, který zahřeje.

Pořád pro vás platí, že věk je jen číslo?

Stárnutí nezastavím ani já, ovšem zatím se pořád cítím dobře. Až uvidím, že na ligu nestačím, zabalím to. Přemýšlel jsem o tom třeba loni, ale hlava mě přesvědčila: proč bys končil, když na to ještě máš? Na to, kolik mi je, mladým pořád stačím.

Jasně, od konce léta sbírám starty jen po minutách. Přitom pro mě je vytíženost na druhém místě hned po zdraví. Proto když můžu, jdu hrát aspoň třetí ligu za béčko, abych nechodil na velkou scénu z voleje. Můžete trénovat, jak chcete, jenže chybějící herní praxi tím nedoženete.

Když jsem po zápase přišel do kabiny, ptal jsem se kustoda: „Kam mám dát ten suchej dres?“ Řekl mi, ať si ho složím a nechám na památku, že už stejně hrát nebudu. (usmívá se)

Vůbec: „Až skončím, stáhnu tě s sebou a budu dělat kustoda místo tebe.“

Kdepak, zůstávám jen u fórků. Kustoda nemůže dělat každý. Musíte mít perfektně zorganizovanou práci a v jednom kuse kmitat. Tahle práce zabere mnohem víc času než nám hráčům.

Kdybych do toho šel, začal bych u dětí. Vystudoval jsem trenérské béčko, takže nějaký základ mám. Stejně jako v instalatéřině, kterou si průběžně pořád oprašuju. Musím. Kdybych hrál patnáct let ve velkých českých klubech nebo v cizině, měl bych vystaráno. Jenže to není můj případ.

Ne, svých patnácti let v Bohemce nelituju. Ani vteřiny.

Když brácha v paneláku nedávno rekonstruoval jádro, dělal jsem mu komplet vodu. Řemeslo se mi může po kariéře hodit, i díky němu se konce nebojím.

Odvíjí se to od toho vytížení, ligových minut je hodně málo. Budoucností se netrápím, ale v hlavě se mi honí všelicos. Všechno bude záležet na tom, kolik na jaře dostanu prostoru. Ještě před koncem sezony si sednu s šéfem Bohemky, panem Jakubowiczem starším, a řekneme si, co dál. Nebudu to nechávat až na dobu před začátkem přípravy, nemám rád nahodilost. A ani fanoušci by si nezasloužili, abych je napínal.

Minulou povedenou sezonou jsme si na sebe upletli bič, všichni od nás čekají víc. Podzim se nám nepovedl, ale jaro jsme v Hradci začali malou výhrou. Na podzim bychom za stavu 0:2 venku možná byli v křeči, ovšem tentokrát to bylo úplně jinak.

Nezmatkovali jsme a zůstali jsme u svojí hry. Pomáhá nám, že jsme spolu delší čas a v poslední době jsme nabrali dost nových zkušeností. Zatím jsme devátí a pořád se ještě můžeme posouvat. Příjemné je, že se letos dá v nadstavbě hrát o poháry i z prostřední skupiny.

Víc poslouchám svoje tělo.

Nechodím přes bolest. Nechci žádné úlevy, ale už si nevyčítám, když v posilovně někdy nemůžu jít na maximum. Dám si menší počet sérií a hotovo. Funguje to.

Záleží, jak se na to díváte. Mladým opakuju: „Na všem si musíš najít pozitivum. Hraješ jen minutu? Nevadí, aspoň máš čárku za start. Nesmíš tou minutou pohrdat, i tak jsi byl na očích.“

Proto se nebudu ligy držet zuby nehty. Když dám energii do tréninku, chci hrát. Snažím se zůstat trpělivý a věřím, že šance ještě přijde. Karetní tresty, zranění, taktický záměr… Jenže pořád je velká pravděpodobnost, že se mladší kluci dřív nebo později do sestavy vrátí. Nedivím se trenérovi a klubu, že takhle přemýšlejí. Nemůžu pořád hrát a pak ze dne na den přijde konec, takhle to nefunguje. Kariéra nekončí lusknutím prstu.

To, co celý život: láska k fotbalu. A pak ještě spousta dalších věcí. Adrenalin. Vítězství. Parta a štengrování v kabině. Pořád jsem se zatím nedostal do fáze, že by mě fotbal přestal bavit. Až to přijde, skončím.