Článek
Jediná žlutá karta vás dělí od stého napomenutí. Řeší se blížící se stovka v teplické šatně?
Spoluhráči si dělají legraci, že většina hráčů dostává pamětní dres se stovkou za počet zápasů, někteří za vstřelené góly. Mně ho prý dají za sto žlutých karet.
Rekord dlouho držel Pavel Horváth, který dostal 97 žlutých, ale potřeboval 426 duelů. Vy máte „jen" 268 startů.
Když jsem překonal Horváthův rekord, přišly mi SMS od známých a dalších hráčů. Je fakt, že na počet odehraných zápasů je ta bilance vysoká.
Kromě karetního rekordu vás dělí jedenáct utkání od překonání historického maxima Karola Kisela v počtu startů zahraničního hráče v české nejvyšší soutěži. Udržujete si přehled o statistikách?
Nepočítám si to. Ale když se člověk blíží nějakému výraznému číslu, někdo to připomene. Buď kluci v šatně, nebo někdo napíše zprávu, zavolá.
Řešil jste někdy, jak nelichotivou karetní bilanci zlepšit a nebýt často napomínaný?
Jo, často. Je mi jasný, že když někdo vidí moji bilanci karet s ohledem na počet zápasů, tak si řekne, co jsem zač... Ale vyplývá to z mojí pozice štítového záložníka. Hlavně jde o taktické fauly. Já nejsem žádný raubíř. Vlastně jsem pyšný. Ne na počet karet, ale nikdy jsem nemusel před disciplinární komisi a nikoho jsem nezranil, nedělám nějaké brutální fauly. Byl jsem jen jednou za celých dvanáct sezon vyloučený, a ještě po dvou žlutých.
Třikrát jste během jediné sezony nasbíral dvanáct karet. Platil jste někdy za „žluté" napomínání pokuty?
Nikdy. Jen minimum karet jsem dostal za řečnění s rozhodčími. Nikdy nikoho neurážím! Trenéři věděli, že se obětuju pro tým. Často jsem prostě hasil nebezpečí hrozící týmu, přerušil jsem hru. Hodně jsme karty řešili s koučem Ščasným, protože za jeho působení jsem jich sbíral asi nejvíc. A jednou mě dost důrazně káral trenér Rada. Na Spartě jsme prohráli vymyšlenou penaltou v předposlední minutě. Štěpán Vachoušek vyfasoval červenou, já čtvrtou žlutou. Tehdy jsme dostali čočku, protože jsme vypadli ze sestavy. A právě to je pro mě největší trest. Když chybím týmu a nemůžu hrát.
Během necelých dvanácti let jste v Teplicích poznal spoustu trenérů. Který na vás měl největší vliv?
Určitě Petr Rada. Zažil jsem ho tu třikrát. Bez něj bych se nikdy nedostal tak daleko. I když upřímně, v začátcích jsem myslel, že po mně jde. Přišlo mi, že je zlý. Tlačil na mě, ať se naučím jazyk. V tréninku ze mě dřel kůži. Kolikrát mi hodně hlasitě dával najevo, co a jak mám zlepšit. A on umí být hodně impulzivní. Až později jsem pochopil, co pro mě udělal.
Když jste do Teplic v létě 2007 přestupoval z Čeliku Zenica, tušil jste, kam jdete?
Ani náhodou. Věděl jsem, že v klubu působil Edin Džeko a na soupisce je Samir Merzič. O městě a klubu jsem nevěděl nic. Historii klubu jsem se dozvěděl až po příjezdu, stejně tak informace o městě. Ohromně mi pomohl Samir, s nímž jsem bydlel první tři měsíce, a on se o mě staral jako o vlastní dítě.
Bral jste ve dvaadvaceti letech klub na severu Čech jako přestupní stanici za lepším po vzoru Edina Džeka, který z Teplic odešel do Wolfsburgu?
Vůbec! Můj sen byl, abych se v Teplicích udržel. Byl jsem šťastný, že můžu odejít pryč z Bosny. Děsně jsem dřel, abych ze sebe dostal maximum a na Stínadlech se v kádru udržel. Nečekal jsem, že budu v jednom klubu tak dlouho.
V Teplicích se vystřídala spousta hráčů z Bosny. Proč se až na výjimky neuchytili?
Důvodů je více. Ale možná byli netrpěliví. Mysleli si, že budou jako Edin Džeko a za rok budou ve velkém klubu. A zapomínali pracovat.
Dvanáct sezon v jednom klubu je výjimečná doba. Nikdy jste nechtěl odejít? Nelákal vás přestup?
Už když jsem do Teplic přišel, neměl jsem podepsaného manažera. Jeden mi pomohl s přestupem, ale pak už jsem si vše řešil sám. Ještě když klub vedl pan Hrdlička, dvakrát se naskytla šance odejít. Jednou na Ukrajinu, pak do Turecka. Vždy přišel a řekl, že se na mě ptali. Ale já jsem tu spokojený, je to můj druhý domov, narodily se mi tu děti. Ani jsem nechtěl vědět jméno klubu. Nikdy jsem věrnosti k Teplicím nelitoval. V klubu mi věří, já věřím vedení. Když si něco řekneme, platí to. Nepotřebuju manažera.
Teplice označujete jako druhý domov. Jak často jezdíte do rodné Bosny?
Jenom když má liga v zimě a v létě přestávku. Abych vyrážel na otočku, když máme dva dny volno, to určitě ne. Manželka občas se syny jede za rodinou třeba o jarních prázdninách. Ale jsme s blízkými v kontaktu. Jezdí za námi kamarádi, rodiče.
Máte v plánu se po ukončení aktivní kariéry vrátit do Bosny?
Zůstanu v Česku. Děti tady mají určitě větší perspektivu. V Bosně se situace sice zlepšila, ale v Teplicích jsme si vybudovali zázemí. Naše budoucnost je tady.
V dětství jste zažil válečný konflikt při dělení bývalé Jugoslávie. Promítají se vzpomínky a zážitky na toto období hodně do výchovy dětí?
Určitě ano! Nevadí mi, když mám o válce mluvit. Naštěstí jsem při tom konfliktu nikoho neztratil. Ale přineslo mi to pro život i dobré věci. Ohromně si vážím obyčejných záležitostí. Bylo mi sedm, měl jsem jedny tenisky. Sítě v bránách, když jsme se honili za merunou, nahradily pytle od brambor. A když jsem přišel domů, jedl jsem, co máma nachystala. Nevybíral jsem si, nediktoval. Když jsem pak přestupoval do Teplic, měl jsem jedny kopačky a boty na běhání. Našel jsem tu neskutečný komfort. Když mám teď děti, trošku se o ně bojím...
V jakém smyslu?
Já neměl v dětství kvůli válce nic. Občas synům říkám, co jsem zažil. Že jsem jedl, co bylo na stole. Nechci je zatěžovat minulostí. Jen chci, aby si vážili věcí. Pro každého není samozřejmé, že má třeba tři páry bot. Jako malý kluk jsem snil o spoustě věcí, ale rodiče mi je nemohli koupit. Ani nebylo kde. Z mojí pozice je těžké odolat pokušení a neudělat klukům radost, když můžu. Pro děti bych se rozdal. Občas svádím vnitřní boj, protože nechci děti rozmazlovat. Naštěstí mám skvělou ženu, která vše koriguje.
