Článek
Celé jaro držíte kladenský prapor a táhnete mužstvo za záchranou, najednou v bitvě málem existenční opustíte loď...
Nešlo to. Manželka už tři dny leží se střevními potížemi a mě sklátily nakonec také. Na Žižkově jsem už po čtvrthodině těžkosti cítil, ale věřil jsem, že vydržím. V půli jsem se pořádně napil, ale stejně to nešlo. Byl jsem tak zesláblý, že jsem byl rád, že vůbec strojím na nohou.
Musela to být pro váš hrozná muka odejít z placu v momentě, kdy vaše mužstvo pořád ještě 2:1 vedlo a z lavičky bezmocně sledovat, jak žižkovský tlak graduje a nakonec přináší vyrovnání...
Strašné nervy. Na lavičce ještě větší než na hřišti. Před utkáním bych bod ze Žižkova bral, po zápase jsem však měl smíšené pocity.
Ztratit vyhrané utkání, to musí asi hodně mrzet...
Mrzelo hlavně to, že jsme nedokázali přidat třetí gól ve chvílích, kdy jsme 2:0 vedli. Šance na to jsme měli... Nakonec jsme museli být rádi, že jsme sami neinkasovali potřetí a utkání jsme neprohráli. Vždyť v závěru to byla před naší bránou samá „trma vrma“ a domácí i v deseti vítěznou branku dát mohli.
Vynucené rošády v kladenské sestavě jim ovšem nahrály, váš odchod ze hřiště ještě víc...
Střídat jsem musel nejen já, ale i Procházka na levém kraji naší obrany, takže zadní řady dostaly po přeskupení trhliny. Logicky, protože je vždycky lepší dohrávat zápas ve složení, v němž se nastupuje.
I tak je ale pro vás bod importovaný ze Žižkově nesmírně důležitý a přiblížil vás vysněné záchraně..
Kdybychom získali tři, řekl bych, že jsme zachráněni. Takhle ale musíme bojovat dál a nějaké body ještě nastřádat.
