Název nemoci jsem se učil dva měsíce, vzpomíná Pedro z Julisky na děsivý kolaps

Líbí se mi, že není fádní. Furt je co řešit a nejsou to pořád stejný věci. Tahle práce mi navíc strašně pomohla i zkraje z hlediska psychiky. Byl jsem hodně zaměstnanej a na svoji nemoc tedy tolik nemyslel.

Jsem zodpovědnej hlavně za utkání. Komunikuju s klubem, proti kterému hrajeme. Zjišťuju například barvy dresů, zadávám sestavy do systému FAČR... Je toho poměrně dost. O něco míň práce mám při venkovních zápasech, v domácích je to složitější, protože se starám i o kabinu hostů a rozhodčích, aby měli určitý komfort. V kooperaci s naším správcem a ostatními lidmi taky před utkáním připravuju celou východní tribunu.

První dva roky mně svrbělo, ale teď už ne. Je to na jiných. Chodím i na tréninky a občas si beru nějaký kluky, kteří mají na starosti standardky a trochu jim poradím. Ale na hřišti to musejí udělat oni, já jim jenom zajistím komfort a servis. Už jsem na „druhé straně".

Nechci se k tomu už vracet. Bylo to natočený na kameře, ale záběry jsem ani nechtěl vidět. Někteří psychologové říkají, že je někdy dobrý se na to podívat, ale já jsem proti tomu. Už jsem událost vytěsnil z hlavy a rád bych, aby už mimo ni zůstala do konce mého života. Občas se mi to vrátí ve snu, ale vždycky všechno zahodím z mysli pryč.

Předně chci říct, že název nemoci jsem se učil asi dva měsíce. Už ji umím aspoň vyslovit (smích). Jinak momentálně jsem víc než stabilizovaný a srovnala se i moje psychika, s níž jsem měl zpočátku potíže. Je to takové, jak bych si představoval. Na omezení, které mám, jsem si už zvykl. Nemůžu extrémně sportovat, musím se hlídat ohledně aerobní zátěže...

Doporučené to od doktora nemám. Říkal, abych to radši nechal být a spíš se hlídal. Teprve až teď po šesti letech, co se mi to stalo, jsem začal trochu jezdit na kole. Jenom kratší tratě, třeba dvacet kilometrů v lehkém tempu, žádné velké přetěžování. Kontroluju se na sporttesteru.

Je to tak. Lékaři mi implantaci doporučovali. Kdyby došlo k něčemu podobnému jako tenkrát v přáteláku s Táborskem, abych byl defibrilátorem podchycenej a někde neumřel.

Ano, jednou. Po Vánocích, asi tři měsíce poté, co mi defibrilátor voperovali. Šel jsem si jenom tak lehce zahrát fotbal v Břevnově. Je to poměrně nepříjemná záležitost, evokuje „žehličky", které v nemocnicích přikládají lidem na hrudník. Přišla rána, která srdce znovu nahodí. Bylo to, jako by vás někdo vší silou nakopnul do hrudi. Jeden kopanec jsem už od defibrilátoru v těle tedy dostal a doufám, že poslední.

Trvalo asi osm měsíců, než zjistili, co mi vlastně je. Nejdřív se řešil mozek, jestli nemám epilepsii a podobně... Nakonec se ukázalo, že mám vrozenou srdeční vadu.

Já byl už dokonce na přelomu toho, že zase budu hrát. Připravoval jsem se, že naskočím do ligy. Trenér Kozel už se mnou do jednoho zápasu počítal. Ale návrat zastavilo sledovací zařízení. Měl jsem Holter, který vám 24 hodin měří aktivitu srdce. S klukama jsem naplno trénoval a byl tedy vystaven větší zátěži. Nosil jsem ještě u sebe telefon, který události přes aplikaci posílal na nějakou centrálu, která vyhodnotila, že mám problém. Okamžitě mi volali a ptali se, co jsem dělal. Odpověděl jsem, že trénoval. Řekli mi, ať ihned skončím a nepokračuju dál. Magnetická rezonance a genetické testy poté vypátraly tuhle vadu.

To bylo asi to nejhorší. Srovnával jsem se s tím určitě tři nebo čtyři roky. Po implantaci jsem se necítil vůbec zle, po té zmiňované ráně od defibrilátoru pak ale psychika utrpěla na újmě. Začal jsem si vsugerovávat, že mám nějaký problém, i když fyzicky žádný nebyl. Byl jsem u jednoho psychologa v Motole a ten mi moc pomohl, stejně jako moje žena Eva, která mě strašně podporovala.

Byl jsem takovej zapšklej a nechtěl nic dělat. Začal jsem kynout. Říkala mi: „Nebuď srab, musíš přemýšlet jinak." Poslechl jsem ji a pomohlo mi to fakt hrozně moc.

Vedl jsem ročníky 2006, potom 2007 a následně 2008. Dělal jsem i organizační věci. Trenéřina ale šla postupně do ústraní. Mám rodinu, dvě dcery, kterým se chci věnovat a musel jsem se tedy od toho trochu oprostit. Teď v létě jsem úplně opustil svůj tým, tedy ročník 2008, a budu tam docházet jenom jako konzultant a skill trenér. U mládeže zůstávám, ale nebudu už u týmu.

Určitě, jsem rád, že jsem nabídku trenéra Honzy Suchopárka před lety přijal. V reprezentaci jsem vždycky chtěl být, ať už v jakýkoliv pozici. Dvakrát jsem byl na mistrovství Evropy, je to pro mě něco neuvěřitelného.

Starší Josefíně je devět let a mladší Aničce pět, takže teď je to nejhezčí období a hodně si ho užívám. Jsem trochu víc doma a mám na ně víc času. Ale když byly holky malinký, snažil jsem se taky co nejvíc pomáhat. Když se narodila Josefína, ještě jsem fotbal hrál a času měl poměrně dost.

To bylo taky zajímavý. Seklo to se mnou 18. ledna 2014 a následující rok 18. ledna se mi narodila dcera. Takže to bylo asi nějaký znamení. Já na to moc nevěřím, ale bylo to až magický. Jsem na holky hrdý. Jsou aktivní. Tancují a taky rádi sportují.

Josefína je maličko klidnější, spíš bude asi lézt na stěně, prostě dělat klidnější sporty. Ale Andulka je živel. U ní to vidím na gymnastiku, kterou momentálně dělá, nebo nějakej jinej ostrej sport. Nejsem ale ambiciózní rodič. Jenom chci, aby je to bavilo, byly šťastné, a aby je to naplňovalo tak, jako mě fotbal.