Nádor, epilepsie a prasklá plíce! Jiráček mě natřel a zachránil mi tím život, vypráví jablonecký stoper

Poslední tři minuty zápasu jsem cítil píchání na pravé straně. Nejprve jsem myslel, že to je jenom zablokované žebro. Utkání jsem ještě dohrál, jenže pak jsem si sedl a začalo mi v tom píchat víc. Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Raději mi zavolali záchranku. V nemocnici udělali rentgen a píchli mi nějakou injekci, po které to povolilo. Říkal jsem si, že šlo fakt jen o zablokované žebro. Výsledky ale ukázaly, že pravá plíce celá praskla.

Ano, ale lékaři mi tvrdili, že se to občas u vysokých mladých kluků stane.

Absolvoval jsem zákrok v lokální anestezii. Oblast mi znecitlivěli, mezi druhé a třetí žebro mi zabodli trubičku. Byla napojená na takovou mašinku, kterou jsem nosil pořád u sebe. Když jsem v nemocnici šel na záchod, vytáhl jsem ji z elektřiny a pak zase zapojil. Takhle pořád šlapala a plíci mi nafoukla.

Obvykle to trvá asi týden, já měl ale plíci za čtyři dny v pohodě, takže byl možný převoz z Karviné do jablonecké nemocnice, kde jsem strávil ještě další týden.

Spadl jsem na zem, Petr Jiráček mě chtěl přeskočit a nechtěně mi kolenem vrazil do hlavy. Trochu se mi motala, ale chtěl jsem v utkání pokračovat. Jenže doktoři řekli, že když je to náraz do hlavy, raději bych hrát neměl. V nemocnici mi pak udělali vyšetření CT a že si mě tam nechají přes noc. Druhý den mi doktor sdělil, že mi našli nádor. Odvezli mě do liberecké nemocnice, kde se na to specializují. Doktor mi pak vysvětlil, co se bude dít dál.

Šlo to rychle, protože 27. dubna mi našli nádor a 3. května jsem podstoupil zákrok.

Mě osobně nenapadalo vůbec nic. Já prostě věděl, že jdu na operaci. Doktor mluvil sebevědomě, že nádor vyndají, že takových zákroků dělali plno. Takže jsem se ani nebál.

Nedávali to najevo, ale měli větší strach než já. Pro mě by taky bylo daleko horší, kdyby se stalo něco jim.

Právě že vůbec ne. Hlava mě nebolela, ani se mi netočila. Doktor říkal, že kdyby se na to nepřišlo takhle náhodně, že za půl roku už by nádor mohl být větší a bylo by to špatné. Petr Jiráček mě nechtěně natřel a vlastně mi zachránil život.

Ano. Ještě když jsem ležel v nemocnici, tak jsem zjistil, že k nám jde. Petr byl později ještě u toho, když jsem měl epileptický záchvat v Jablonci. A taky mi pomohl.

První jsem překlepal sám. Nějak jsem ho zvládl, ale nevěděl jsem, o co jde. Odvezli mě do nemocnice a nasadili prášky. Pak jsem měl ten už zmíněný v jablonecké kabině.

Dali mi nějakou silnější dávku léků a vypadá to, že by to mohlo fungovat. Já mám těsně předtím auru a zhruba pět minut na to, abych ostatním řekl, co se bude dít. Můžu si lehnout, abych nespadl a nepraštil se. Navíc jsem si koupil ještě jeden lék, respektive takový roztok. Jakmile na mě jdou příznaky, stříknu si ho do pusy.

Když jsem ležel s plící, tak jsem toho moc nenaspal a únava mi poslední noc vyvolala záchvat. Cítil jsem příznaky, tak jsem rychle spěchal k batohu, kde jsem měl ten roztok. Kluci, kteří se mnou byli na pokoji, mi pomohli natáhnout dávku. Já si lehl a čekal. Pořád to sílilo a já si říkal, že ten lék asi nefunguje. Jenže pak to najednou úplně přestalo.

Navíc 27. července, tedy docela nedávno, mi lékaři ještě nasadili antibiotika kvůli zánětu močových cest. Ale ta první sedmadvacítka mě zachránila. Měl jsem takové štěstí v neštěstí.

Musím říct, že už jsem si na to docela zvykl. Zvládám to psychicky docela v pohodě.

Ano, po operaci hlavy jsem s ní byl hodně. Trávili jsme spolu spoustu času. To samé platilo, když jsem měsíc po prasklé plíci nesměl nic dělat. Bylo to moc fajn.

Teď už dobře. Už během letního soustředění v Rakousku jsem nabíral kondici. Jezdil na kole, běhal a zkoušel i trochu s balónem.

Po prasklé plíci mě myšlenky o konci kariéry napadaly hodně. Když mi říkali, že léčba bude trvat další půlrok, už se mi vracet moc nechtělo. Když se mi ale plíce nafoukla takhle rychle a oznámili mi, že půjde jen o dva měsíce, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím... (úsměv)

Pan Pelta mi prodloužil smlouvu o rok a pak uvidíme. Musím na sobě letos zapracovat. Snad už se mi nic nestane. Určitě bych dal cokoliv, kdybych se někdy v budoucnu ještě mohl vrátit do zahraničí. Nemusí to být Itálie. I když jsem v mládežnických letech působil v juniorce Interu Milán a mám tuhle zemi nejradši.

Mario Balotelli hrál za áčko, ale hodně za námi jezdil, protože se znal s některými našimi kluky z juniorky. Jeden zápas se s námi byl dokonce rozehrát. Pak se ale porval na tréninku s jedním hráčem. Vyhodili ho a pak už nepřišel... (smích) Ale rozhodně nemůžu říct, že by se ti slavní kluci chovali nějak nadřazeně. Snažili se nám mladým spíš pomoct.

Jídlo. Třeba v Česku se servíruje k obědu polévka, tam jsou jako předkrm špagety a pak teprve přijde na řadu hlavní chod. Měl jsem tehdy nadváhu (úsměv). Sedělo mi tam ale úplně všechno. Hraje se tam hodně taktický fotbal, který mi vyhovoval. Naučil jsem se také jazyk. Zkrátka to byl pro mě přínos