Článek
Jak s odstupem vzpomínáte na ruské působení?
Začátky byly vážně hodně těžké. Přišel jsem do nové země, navíc jsem se rusky ve škole neučil, takže komunikace byla velká překážka.
Takže prvotní úkol zněl proniknout do tajů jazyka?
Rozhodně. Člověku to všechno usnadní. Naštěstí ruština není tolik vzdálená češtině. Nepřišlo mi složité se ji naučit. Největším problémem byla azbuka. Když se člověk učí anglicky, slova jsou psaná latinkou a může si je přečíst. Ale když jsem kouknul do učebnice ruštiny, nevěděl jsem vůbec nic. (směje se)
Machačkala leží v problematické oblasti Dagestánu. Neměl jste hned na úvod ruské anabáze problémy?
Mentalita je tam odlišná i proti jiným částem Ruska. Žije tam hodně muslimů, styl života je prostě jiný. Za celou dobu jsem ale neměl jediný problém.
Nikdy jste se nedostal do situace, kdy by vás přepadly obavy o vlastní bezpečí?
Ne. Nesetkal jsem se s jediným konfliktem, necítil jsem se ohrožený. Vnímal jsem zvýšený pohyb členů milice, před městem jsou policejní kontroly. I v centru člověk vidí na každém rohu uniformu, ale policie je celkově v Rusku víc vidět než v Česku.
Pak jste okusil život v Rostově a Tomsku. Které z měst bylo příjemnější?
Nejlepší pro život byl určitě Rostov. Leží na jihu, během léta bylo pětatřicet stupňů, nádhera. Navíc jsem měl super spojení. Čtyřikrát v týdnu přímý let do Prahy. Bylo to pohodlné. Tomsk byl potom drsný skok.
Přes několik časových pásem na Sibiř...
Z Prahy člověk musel dvě hodiny čtyřicet do Moskvy a pak čtyři a půl hodiny do Tomsku. Celý den na cestě. Když jsme dostali volno, ani jsem město neopouštěl. Nemělo to smysl. Ani rodina se mnou na téhle štaci nebyla.
Právě kvůli angažmá v Tomsku jste si mimořádně užil létání, že?
Pro Rusko obecně platí, že doprava za zápasy je náročná. V Česku týmy všechno objedou autobusem. V Rusku se lítá pořád, tři čtyři hodiny jsou standard. Jenže Tomsk je v úplně jiném časovém pásmu. Někdy jsme dorazili na zápas a časový posun byl tři hodiny.
Dělalo vám právě tohle největší problémy?
Rozhodně. Fotbal je všude stejný, ale různá časová pásma byla nepříjemná. Byl jsem zvyklý na určitý režim, vnitřní biorytmus funguje nějakým způsobem. Někdy jsem chodil do postele až v pět ráno. Vlastně jediný problém celého ruského působení byl se spaním. (směje se)
Během vašeho angažmá došlo k tragické nehodě hokejistů Jaroslavle, jejichž letadlo se zřítilo. Neměl jste pak při cestování strach?
Jestli jsem se nebál...(dlouze přemýšlí) Zvykl jsem si, nic jiného mi nezbývalo. Jiná alternativa stejně neexistuje. Jet čtyři dny autobusem je nemožné. V Machačkale jsme měli vlastní letadlo. V Rostově a Tomsku jsme na kratší vzdálenosti cestovali linkovým spojem, na větší štreky klub pronajímal speciál. Většinou se jednalo o tupolevy, což je něco jiného než boeing nebo airbus. Naštěstí jsme nikdy neletěli žádným vrakem.
Když si těch pět let zrekapitulujete, šel byste do Ruska znovu?
Rozhodně ano! Nijak jsem nestrádal. Lidsky ani fotbalově. Je to nesmírně kvalitní liga. Nikdy jsem nezažil situaci, že by nás zavřeli na týden na bázu. A když k tomu připočtu návštěvy, volba by byla jasná. Stadióny byly pořád plné.
