Článek
Do jaké míry pro vás bude 65. Podještědské derby z tohoto pohledu zvláštní?
Podještědské derby je vždy specifické. Města jsou strašně blízko vedle sebe. Nebudu zastírat, že i pro mě je derby víc než normální ligový zápas. A teď obzvlášť. Nejvíce to však asi prožívají fanoušci, ale určitě to vnímají všichni lidé v obou klubech. Od kustodů jako je Kulda (Petr Ulihrach) v Liberci, kde je strašně dlouho, či Luboše Huška v Jablonci, který derby zase hrával. Všude je trochu zvýšená pohotovost. Tohle platí asi pro derby obecně. Jako hráč jsem na Kypru zažil šílená derby.
Povídejte.
Když jsem hrál v Omonii, měl jsme možnost hrát proti Apoelu Nikósie. To bylo obrovské derby se vším všudy. Tam lítala před zápasem auta do povětří… Tehdy jsem to nejdřív vůbec nechápal, až potom jsem zjistil, že nešlo jen o fotbal, ale o politiku, střet mezi levicí a pravicí. Ale na tomhle derby jsem byl v Nikósii asi před čtyřmi lety a už to byl víceméně souboj fanoušků na stadionu a už to nebylo jako kdysi za mých časů, kdy se fanoušci utkávali před stadionem a byly to i pro nás hráče těžké chvíle.
Bál jste se?
Ano, báli jsme se. Pamatuju si, jak jsme byli zavření na stadionu třeba pět hodin, protože jsme nemohli vycházet. Fandové po sobě fakt šli. Dokonce jsme jednou lezli nějakým okýnkem na druhou stranu stadionu… Bylo to pro mě nové. Šlo o opravdu nepříjemné situace, na které člověk nezapomene. Taky jsme na to vzpomínali před pěti lety, když jsme s Libercem v play off Evropské ligy vyřadili právě Apoel a dostali se do základní skupiny. Lidi z Nikósie si mě pamatovali a vyčítali mi, že jsem je jako bývalý hráč Omonie vyřadil. (usměje se) A co se týká derby, v roce 2015 jsem zažil krásnou souhru.
Jakou?
Nejprve jsem byl na derby Galatasaray s Besiktas. To bylo mé vysněné derby. Říká se, že je jedno z největších v Evropě a mohu to potvrdit. Tehdy tam hrál Tomáš Sivok, byl jsem tam jako hrdý Čech. Sice prohrál 0:2, ale byl to zážitek. A tři dny na to hrál Liberec v Mladé Boleslavi finále českého poháru proti Jablonci a vyhrál a dostal se díky tomu do evropských pohárů a tehdy jsem začal pro Liberec pracovat víc.
To bylo jedno z památných Podještědských derby, kdy Liberec bojoval o záchranu a sezonu zachránil v penaltovém rozstřelu proti tehdy silnému Jablonci v jeho éře Galacticos. Historickým se stalo i to poslední derby hrané u Nisy, kde vloni na podzim Jablonce rivala ponížil výhrou 5:0. Vy jste tehdy v Liberci působil, straší vás stále tenhle zážitek?
Byl jsem samozřejmě na stadionu, byť ne na lavičce. Tehdy jsem byl pod sportovním ředitelem Theem Gebre Selassie už jen sportovním manažerem, ale ještě jsem měl taky zodpovědnost. Tohle derby bylo trochu specifické. Na jeho začátku podle prvních minut bych určitě neřekl, že prohrajeme 0:5. Až přišel vlastní gól Ševinského a celý systém se ve druhé půli sesypal. Jablonec vyhrál zaslouženě.
Po derby se tehdy liberečtí fanoušci dobývali za hráči do VIPky. Byl jste tam v ten okamžik?
Nebyl, odešel jsem trochu dříve. To zažil Ondřej Kania s Honzou Nezmarem. Ale po tomhle derby bylo v Liberci smutné období. Nikdo tohle v Liberci nečekal. Jablonci se to povedlo dohrát až do konce a zvítězil drtivě. Ale není všechno o jednom utkání. Tohle jedno nám dalo facku a muselo se jít dál. V klubu se po tomhle derby nějaké věci změnily a na jaře už Liberec v Jablonci remizoval 0:0.
Měl jsem pocit, že Liberec měl před tímto zápasem malinko nahnáno, bylo to tak? Každopádně onou remízou se na jaře rozjel a málem skončil v elitní šestce.
Malinko možná nahnáno měl, ale Liberec se po té drtivé prohře výborně připravil. On ten výsledek 5:0 vybočoval, většinou v derby padá málo gólů.
V sobotu budete stát jako sportovní ředitel Jablonce na druhé straně. Může Jablonec po roce výkon zopakovat?
Z fotbalu vím, že se neopakuje vůbec nikdy nic. Jen se vzpomíná. Jako Jablonec se na zápas připravujme a zrovna tak se na něj připravuje Slovan. Je to derby, a oba kluby hrajeme v tabulce poměrně výš. Sice jsme na tom momentálně v tabulce líp než Liberec, ale myslím, že je pravda, že tohle se v derby maže. Je to souboj, kde se může člověk chytit nebo i propadnout. Jde o zlomové zápasy. Těšíme se na to. Tenhle zápas prožívá celý region.
V Liberci jste zažil jako majitele Ludvíka Karla i Ondřeje Kaniu, v Jablonci zase Miroslava Peltu a Jakuba Střeštíka. Kdo z nich zápasy prožívá nejvíc?
Každý majitel je jiný. Noví majitelé, Ondřej Kania a Jakub Střeštík je prožívají asi víc než bývalí. Jsou určitě impulsivnější. Jak pan Karl, tak pan Pelta v sobě emoce navenek spíš potlačovali.
Nejvíce z nich však znáte pana Karla.
U něj bylo specifický, že většinou řekl, že na derby nepůjde a pak se tam najednou objevil. (usměje se) A na zápas přišel často později a o něco dříve i odešel. Hodnocení probíhalo spíš večer po telefonu. Někdy to bylo výživnější, ale vždy to bylo dlouhý.
Jak těžké bylo pracovat pod panem Karlem jako sportovní ředitel?
Na tohle vždy odpovídám tím, že když se potkáme s panem Škorpilem (bývalý kouč Liberce, pozn. red), tak mi říká, že my dva jsme pod panem Karlem vydrželi nejdelší dobu, asi sedm let, takže my dva si nemáme co povídat. (usměje se) Pan Karl měl klub dlouhodobě a já jsem byl jen jedním dílkem z té mozaiky. Musela se dodržovat určitá pravidla, ať už se týkala finančních možností, nákupů hráčů a celého chodu klubu, do něhož jsme jako člen představenstva mohl nahlédnout. Když jsem jako externí spolupracovník vystřídal sportovního ředitele Honzu Nezmara, ani jsem nečekal, že tam vydržím tak dlouhou dobu. Mrzí mě, že se nám nepodařilo získat žádnou trofej, byť v roce 2020 jsme k tomu měli ve finále domácího poháru se Spartou blízko.
Pod panem Karlem jste měl velmi omezené možnosti, co se nákupu hráčů týká, nezáviděl jste pak svým následovníkům pod novým majitelem Ondřejem Kaniou, který za tři přestupní období do kádru napumpoval více než 150 milionů korun?
Nezáviděl. Byl jsem rád, že jsme se s Honzou Nezmarem dohodli, a ještě nějakou dobu jsem zůstal v Liberci a mohl tak nakouknout pod pokličku, když jde koupit hráč dráž než za pět milionů korun či za mnohem víc. Kdysi jsem samozřejmě trochu záviděl Spartě a Slavii, že si mohou koupit lepší hráče, nicméně taková prostě byla naše strategie, že jsme hledali fotbalisty, kteří jsou buď po smlouvě, nebo se dali koupit za menší peníze a zviditelnit je. Na druhou stranu vím a poznal jsem to, že jenom nákupy za větší peníze není zaručen hlavní úspěch. Ten přichází až později. Hráči se musí s klubem trochu sžít, nasát jeho DNA včetně toho, co chce trenér.
Sportovním ředitelem Jablonce jste se stal v červnu, byl jste od té doby na stadionu v Liberci?
Každý den jsem v Jablonci, v Liberci jsem byl jednou pracovně, potkali jsme se s Theem (Gebre Selassie). Se Slovanem jsem se rozloučil velmi dobře. Své jsem si tam odpracoval, poznal jsem tam spoustu dobrých lidí. Od pana Karla jsem se toho hodně naučil a velmi si dodnes vážím předsedy představenstva pana Zbyňka Štillera. Teď se však již věnuju Jablonci. Mezi oběma kluby byla vždy rivalita a zeď, můžu-li to tak nazvat, ale v Jablonci jsou zrovna tak výborní lidi, kteří dělají fotbal od rána do večera.
Jak teď na Liberec očima sportovní ředitele koukáte?
Každý má svou cestu. Když se Honza Nezmar vrátil do Liberce, signalizoval, že dojde ke změnám. Vydal se cestou mladších hráčů s jednoznačným cílem vybudovat v rozmezí tří nebo pěti let z nových hráčů silný tým. Musí si to sednout. Ale poslední půlrok už hodnotit nemůžu, starám se o Jablonec a doufám, že zase vyhraje.
