Článek
Ten ligový a pohárový příběh Pavla Horvátha naštěstí opravdu nekončí. A byla by škoda, kdyby ho snad měla letošní sezóna uzavřít, byť na něco podobného světoběžník a proslulý bavič trávníků i tribun nemyslí. Fanoušci by mu konec kariéry těžko odpouštěli. Plzeňští spoluhráči by ho jen obtížně skousávali, protože ve svém kapitánovi našli pravý poklad. A on naopak netají, že po bloudění cizinou našel ten pravý poklad doma. Právě v Plzni...
I toto vyznání při křtu velice čtivé a poutavé autobiografie, kterou sepsal s Janem Paličkou a jež se v těchto dnech objevila na knižních pultech, zaznělo. Bez ironie a humoru, jenž je Horváthovi tolik vlastní a který se prolíná celou knížkou napsanou velice svěžím a lehkým stylem Paličkovi tolik vlastním.
I o Horváthovi "maskotovi" se čtenář dočte
A je úplně jedno, zda si rozený vypravěč „Horvy" dělá legraci právě ze sebe či druhých. Zda vzpomíná na bájný Nou Camp, kde ho barcelonský Xavi při nástupu k utkání Ligy mistrů považoval za plzeňského maskota, anebo se vrací k zahraničním angažmá v Portugalsku, Turecku či Japonsku nebo tuzemskému působení v Jablonci, Slavii, Teplicích či Spartě. K tomu plzeňskému pak samozřejmě obzvlášť. Na kolik příhod si jen vzpomíná, kolik historek je schopen ze sebe i po letech sypat... O sobě, stejně jako o spoluhráčích a trenérech.
Při křtu své autobiografie „Můj příběh nekončí" se přece jen trochu krotil, i když mu s ním přijel z Kypru pomoci čerstvý otec Anetky Jan Rezek a z bundesligového Hamburku Petr Jiráček. Plzeňského osazenstva bylo totiž všude plno a hlavně - trenér Pavel Vrba bedlivě naslouchal a vše kontroloval. I třeba to, co si spisovatel Horváth nakládá na talíř, protože vyučený řezník pojal i křest knihy stylově. Jako pravou staročeskou zabíjačku.
Ne snad že by měli v Plzni podobné starosti jako na Strahově a na Horvátha tam nenašli trenýrky, ale přísnost na kapitána a jeho váhu šplhající k devadesáti kilogramům musí být. Vždyť jeho plzeňský příběh ještě rozhodně nekončí...