Mimo fotbal dělá tátovi faktury. Dramé o životní cestě i trápení při příchodu do Česka

„Už od 14 let pomáhám tátovi s fakturami. Má malou stavební firmu na jihu Francie, ale neumí moc číst a psát. Dokáže si věci vyjednat, s ostatním jsme mu pomáhali my,“ vypráví Dramé, jenž pochází z osmi sourozenců. Jedna faktura mu prý zabere kolem deseti minut, dělá je nárazově, jak je potřeba. „Otevřu počítač a nic víc neřeším. Baví mě to.“

Pomoc otci bere jako samozřejmost, ale nedávno si začal hledat ještě další aktivity, kterými by primárně zaplnil čas mimo fotbal. Bydlí sám, zas tolik přátel na severu Čech či v Praze zatím nemá. Když se ho někteří známí začali ptát, zda by nezajistil nějaký obchod třeba z Mali, obecně Afriky či Francie, řekl si, že to zkusí.

„Baví mě to, nemusím nikam jezdit, používám jen telefon. Ze začátku jsem dělal prostředníka jen, abych se nenudil. Lidé mě po příchodu do Česka tlačili do překladatele a tlumočníka, ale nemám žádný diplom. Kontakty jsem začal zprostředkovávat někdy před prázdninami, ale šlo jen o poptávky, ve finále z toho nic nebylo. Pomalu mi přestala docházet trpělivost,“ líčí povoláním stoper Dramé. Zkoušel hlavně lidi a firmy ve svém okolí či po Praze. Najednou se začalo dařit. Někdo hledal investora, někdo zase lidskou sílu. „Hned jsem uzavřel první smlouvu,“ dodává.

V době rozhovoru prý o novém přivýdělku ještě nikdo z teplické kabiny nevěděl, jen nejbližší známí. „Tak teď už asi budou,“ usmívá se. Pomáhá mu hlavně nadstandardní jazyková výbava. Číst a psát umí arabsky, španělsky, francouzsky, anglicky, česky a ovládá také místní jazyky v Mali. „Fotbal je na prvním místě, ale když chci zapomenout na špatné věci, když se zrovna nedaří, tak takto méně přemýšlím. Navíc vím, že fotbal nebudu hrát navždy,“ uvědomuje si Dramé. Česky umí opravdu výborně. „Ani nevím, jak jsem se naučil. Jen mluvením a přes Google překladač, žádné lekce. Začal jsem čísly, protože bago. Pak jsem zjistil, že rozumím, když mi trenéři něco říkají. Odpovídat jsem ještě neuměl, to přišlo postupně,“ vzpomíná Dramé.

Do Česka se dostal v lednu 2016, nikoliv ale z Lens, jak se někde uvádí, ale z Béziers. „Vždyť to je na úplně druhé straně Francie,“ kroutí hlavou Dramé. Poprvé zakotvil v rezervě Slovácka. Nešlo o klasický přestup. Dramé totiž několik měsíců předtím nehrál soutěže.

„S bráchou jsme hráli každý den fotbal pět na pět. Makal jsem, ale manažer se mě dokonce ptal, jestli mám o fotbal ještě vůbec zájem. Říkal jsem, že v hlavě jsem připravený jít do zahraničí, abych se dostal do profesionálního fotbalu,“ vzpomíná. A jednoho dne manažer přišel se Slováckem. Dramé se jen otočil doma pro věci a vyrazil směr Česká republika. Jen rodina věděla, kde je.

Na dva týdny vypnul mobil, jen viděl zprávy od spolužáků ze školy, kde je, proč nechodí na výuku. Dramé v tu chvíli prožíval obrovský šok, hlavně po fyzické stránce. „Do té doby jsem nikdy netrénoval třeba dvoufázově nebo každý den. První týden jsem vůbec nestíhal. Dva týdny jsem byl jako robot, jen tréninky a spát,“ usmívá se. Nebylo však daleko k tomu, aby jeho působení ve Slovácku hodně rychle skončilo.

„Řekli manažerovi, že mě chtějí poslat domů. Jenže pak byla pauza, nehrála se liga a my měli modelový zápas s Áčkem. Asi jsem je zaujal a zůstal. Měl jsem hodně individuálů, běhání navíc. Za šest měsíců jsem zhubnul minimálně pět kilo, pořád jsem makal,“ povídá. Když dostal první smlouvu, věděl, že má minimálně trochu jistoty. Otec nebyl nadšený, že opouští školu. „Nebyl jsem v učení špatný, ale fotbal byl na prvním místě. Věděl jsem, že i když mi bylo teprve 19, je to asi má poslední šance dostat se mezi profíky, což je ve Francii hodně těžké, pokud jste neprošli nějakou akademií,“ konstatuje.

K rozkoukání mu nepomohla ani zima, na kterou z jihu Francie nebyl zvyklý. Vlastně i po více než sedmi letech s ní má stále určité problémy. Někdy nepomohou ani dvoje rukavice, při hře ho bolí ruce a nohy, špatně cítí doteky s míčem. Někdy se zahřeje jen na pár minut po příchodu na hřiště a pak se trápí celý zápas nebo trénink. A co je nejhorší? „Když jdu do zápasu jako střídající hráč,“ podotýká.

Ve Slovácku si však Dramé ligu nakonec nezahrál, byl na hostování ve Vítkovicích, na testech v Prostějově. Mezi elitou debutoval až v srpnu 2018 jako hráč Karviné proti Mladé Boleslavi. Nastupoval také za Příbram a od minulé sezony je v Teplicích, kterým dal přednost před nabídkami ze Švýcarska či Francie. Napsat seznam všech lidí, kterým vděčí za svou kariéru, by bylo na desítky řádek. Děkuje nejen trenérům ze Slovácka, Vítkovic, Karviné i mnoha spoluhráčům.

V lize odehrál 99 utkání, jubilejní sté může přijít o víkendu, symbolicky proti Boleslavi. „Vnímám to, jen nebýt zdravotních problémů s minulé sezony, mohlo to přijít i dřív. Hlavně si ale vážím toho, že mohu hrát první ligu. Třeba Olivier Kingue už ani nehraje, je v Kamerunu a má problémy s manažerem. Jen řeším, že dávám málo gólů. Ten jediný ligový si pamatuji, byl za Příbram v Liberci na podzim 2019. Je to o hlavě, třeba do standardních situací musím chodit víc po hlavě, jak nám říkají trenéři,“ vysvětluje Dramé.

Obecně se považuje spíše za introverta. „Moc nemluvím, tedy mimo hřiště. Na trávníku ano, ale vím, že aktuálně nemám na to být lídrem i v kabině. Měl bych se do toho více tlačit. Mimo fotbal jsem stydlivý, proto se i ve Francii divili, že jsem se naučil česky jen díky mluvení,“ prozrazuje.

Bratr Mahamadoua Dramého a bratranec Youby Dramého, kteří také mají starty v české první lize, hodně dbá na to, aby byl v hlavě dobře nastavený. Čtyři měsíce navštěvoval mentálního kouče, pořád nad něčím přemýšlí, jen velmi často negativně. „Po zranění se pořád dostávám do formy a musím být připravený. Když hlava řekne ne, tělo nejde.“ V Teplicích se mu líbí. Mimo jiné to má blízko do Prahy či Drážďan, právě díky dojezdové vzdálenosti z hlavního města ho také častěji navštěvují příbuzní, kteří za ním létají z Francie.

Na druhou stranu je pravděpodobné, že na severu Čech nezůstane navždy. Čistě sportovně by se velký fanoušek Chelsea rád podíval do Anglie. „To je země fotbalu,“ zdůrazňuje Dramé. Teď se však plně soustředí na Teplice a k tomu na své mimofotbalové aktivity. „První je fotbal, fotbal a fotbal, pak se uvidí. Teď si říkám, že už není na co čekat, že musím pořád makat a nedávat si limity. Abych ničeho nelitoval, až budu končit s fotbalem.“