Mávání křídly, uštknutí kobry. Jsem nápaditější než Ronaldo, usmívá se Chramosta po vstupu mezi legendy

(usměje se) Cítím se tam dobře. Rád jsem se stal součástí tohoto prestižního klubu. Ani nemůžu říct, že jsem o tom někdy snil. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl takové mety dosáhnout. Přemýšlet jsem o tom trochu začal asi před dvěma roky, kdy jsem se jí začal přibližovat. Jsem rád, že se mi to povedlo. A když mi pak začali gratulovat hráči, co dokázali ve fotbale velké věci, člověk si ještě víc uvědomí, že dosáhl něčeho velkého.

Třeba Jirka Štajner nebo Milan Baroš. S nimi jsem ve své kariéře i hrál a vím, co dokázali, takže od nich mě to obzvlášť potěšilo. Stejně jako když mi bývalí spoluhráči psali, že je to nepřekvapilo. Vždycky prý věděli, že těch sto gólů dám, protože jejich střílení ve mně bylo.

Přiznám se, že jsem na pořadí koukal. A když vezmu čistě jen střelce v samostatné české lize, překvapilo mě, že jsem teprve pátým hráčem, komu se to povedlo. Vím, že ztrácím čtyři góly na Milana Škodu. Pak už je tam třetí Libor Došek se 125 trefami, což už je asi hraniční… (usměje se) Ale je jasné, že stovkou to pro mě nekončí. Cítím se dobře, jsem plný síly. Věřím, že ještě nějaké góly přidám. A uvidí se, na jakém čísle skončím.

Placírka na zadní tyč. Myslím, že by to řekla i spousta mých spoluhráčů. Celkově moje zakončení jsou spíše rázu technického. Hrubou sílu jsem nikdy moc nepoužíval. Spíše přemýšlím, kam míč umístit. Snažím se ho uklízet k tyčím, než abych to rval do brány silou.

Jednoznačně. Myslím, že pravou placírkou jsem z těch sta gólů dal tak devadesát. Pak něco levačkou a hlavou maximálně do pěti branek. Však když dám i na tréninku gól hlavou, kluci říkají, že to snad není možné. Z těch pak mám velkou radost. Ale dělá to i výběr místa. Hledám si volné meziprostory. Nejsem úplně ten typický útočník, který má hru založenou na srážkách s obránci při centrech. Z toho pak plynou i zakončení placírkou.

Na první dobrou určitě ten vůbec první v Příbrami. Pak hned druhý doma s Teplicemi, kdy jsem se trefil přes hlavu, polonůžkami. Asi můj jediný takový gól. Určitě nezapomenu na trefu tady v Jablonci se Spartou, kdy jsem to patičkou uklidil na zadní tyč. Ten patří k těm hezčím. A přímák proti Hradci na boleslavském stadionu. Boleslav je jinak jediný tým, kterému jsem nedal gól.

Ano, to je moje jednoznačná motivace jí dát gól. Chtěl bych si zkompletovat všechny ligové týmy. Nevím, jestli je to shůry dané, že když je Boleslav můj mateřský klub, není mi přáno dát jim gól… Mně i přijde, že proti nim ani moc nenastupuju. Buď se týden předtím zraním, nebo onemocním. Až člověk fakt přemýšlí, že to je nějaké divné a možná zakleté. (usměje se) Ale gól proti Boleslavi bych neslavil, byť vnitřně bych radost měl. Boleslav mě přeci jen vychovala, dostala do velkého fotbalu, k ní mám největší respekt. Přemýšlel jsem, že bych neslavil góly ani proti Plzni či Bohemce, za které jsem hrál, ale tam člověk přeci jen tak dlouho nebyl.

Jak kdy. Když je třeba nějaká delší série gólů, tak si člověk říká, že by bylo dobré vymyslet něco nového, aby nebyl trapný. Často si pouštím gólové sestřihy. Vlastně celý život dávám góly, od žáků hraju v útoku, nikdy jinde. Góly tak jsou součást mého života a baví mě na ně i koukat. Snažím se vnímat zakončení hráčů. A s tím jsou spojené právě i oslavy. Takže všechno není úplná náhoda a někdy v nějaké euforii hlavou probleskne, co jsem někde viděl, a udělám to. Ale neřekl bych, že to mám úplně připravené. Nachystanou jsem měl fakt jen oslavu stého gólu. Nešlo o náhodu, byla opravdu vymyšlená.

Když jsme na konci podzimní sezony seděli s kluky, tak jsem měl 99 gólů a čekala nás zimní pauza. Kluci se ptali, jakou oslavu udělám. A vymysleli jsme tohle a na domácí zápas to bylo fakt vyšperkované. Kustod totiž připravil opravdové dveře s nějakým nápisem. Ale do Budějovic jsem nechtěl, aby je tahal. Asi by se to tam nehodilo, nejsou na tom dobře a mohlo by to vyznít jako výsměch… Chtěl jsem to nechat až na domácí zápas. Ale ten gól se mi povedlo vstřelit už tam, tak jsem za kliku vzal alespoň takhle virtuálně. (usměje se)

V hlavě to úplně nemám, ale pamatuju si různá období, kdy jsem někde něco viděl, pak jsme se o tom s kluky bavili, dal jsem nějaké góly a pak ji udělal. Když se ale člověk následně čtyři zápasy netrefí, zapomene se na to a vymyslí se zase něco nového. Myslím, že největší moje bláznovství vždy bylo po nějaké sérii gólů, kdy člověk už vymýšlí, co by tak udělal dalšího.

Ta vznikla po cestě na zápas do Ostravy. Projížděli jsme nějaká videa a viděli tam tuhle ve druhé rakouské lize. Úplně si vybavuju, jak jsme to začali už v autobuse napodobovat, kluky to prostě chytlo. (směje se) Když jsem pak dal Baníku rozhodující gól, fakt mě nenapadlo to dělat. Ale Tomáš Hübschman ke mně přiběhl a začal to v té euforii převádět. Oplatil jsem mu to a byla z toho strašná sranda. Mávali jsme rukama celou cestu zpátky z Ostravy. (směje se)

Jojo, to je možné. A taky si pamatuju, že jsme hráli s Boleslaví snad předkolo Evropské ligy a s Petrem Marešem jsme k sobě po gólu běželi a rukou jsme dělali, jako když nás uštkne kobra. Dát takhle průchod emocím mě baví. Navíc když ten gól o něčem rozhoduje. V tu chvíli jsem nepopsatelně šťastný. Určitě jsem i dělal, že na někoho postavím nohu, aby mi vyčistil kopačku. Hodně rád góly slavím s diváky. Miluju jízdu na kolenou, když je mokrý trávník. I když je mám operovaný, vůbec nevnímám a jsem schopný stadion projet po kolenou. (usměje se)

To nemám. Rád bych tedy udělal salto nebo přemet, jenže to bych nezvládl. (usměje se)

Třeba Cristiano Ronaldo slaví góly pořád stejně.

No, ten si vystačí s jednou kreací. V tomhle jsem nápaditější. (směje se) Jeho oslavu jsem asi nikdy nedělal. U nás stejně góly slaví Olatunji, ale ke mně tahle oslava prostě nějak nepasuje.

Asi ten první, to je jasný.

Za ten jsem ještě do placu nic nedal. Mám výhodu, že jsem pokladník, ale kluci už na mě hodně tlačí. Každopádně bych měl za stý gól dostat sto burgerů, takže jsem jim už říkal, že se s nimi rozdělím.

Catering nám tady dělá jeden kluk a ten se bavil s naším masérem a nějak plácnul, že za sto gólů mi dá sto burgerů. Asi totiž nevěděl, že jsem takhle blízko, takže si pěkně naběhl. (usměje se) Když jsem se s ním teď potkal, tak říkal, že u něj mám sto burgerů. Jen mu mám říct, kdy mi je má udělat. Čekám s tím až na konec sezony.

Určitě. Trenér je ohledně tohoto docela přísný, v kabině tyhle věci nevidí rád. Ostatně už tam máme dluhy za narozeniny ještě z prosince. Furt se čeká na nějakou chvíli a ta stále nepřichází. Takže trenéra nebudu dráždit a počkám až na konec sezony.

Asi si teď žádné nejvýraznější nevybavím, možná nějaké bylo v Mladé Boleslavi. A určitě mě hodně trápilo. Ale jak člověk stárne a je zkušenější, tak si to bere míň a míň. Pamatuju si, že když jsem byl mladý a nedal jsem třeba čtyři zápasy gól, doléhalo to na mě víc než teď, když se delší dobu netrefím. Určitě teď nad tím nemávnu jen rukou, ale taky mě to neužírá tolik jako dřív. Možná to zní jako fráze, ale hodně je to dané i tím, že se teď v zakončení cítím daleko jistěji, jak už fotbal hraju dlouho. Když jsem byl mladší, chodil jsem sám na bránu a spoustu šancí zahodil. Teď mám podle mě spotřebu šancí na gól daleko menší.

Z tohoto pohledu možná jo, ale pořád máme i nějaké ambice jako tým. Celoživotně jsou všichni zvyklí, že góly dávám, čekají se ode mě. Ten tlak přijímám, mám ho rád. Už jsem se s ním naučil žít. Věřím, že ještě nějaké góly dám, které pomůžou k týmovému úspěchu.

Určitě, může hodně napovědět. Když ho zvládneme, odskočíme Olomouci na šest bodů, což by byl už slušný náskok. Takže tomu odpovídá i příprava. Měli jsme na to čtrnáct dnů, víme, co nás čeká. Chystáme se na utkání svědomitě a věřím, že v sobotu to dokážeme prodat i na hřišti.