Kulič o trenérské výzvě v Boleslavi: Chci být klidný, hrát útočně a do šestého místa

Jak se váš přesun do pozice hlavního trenéra Boleslavi upekl?

Po sezoně se řešilo, co bude, ve hře byly různé varianty. Nakonec z toho vyšlo, že hlavní trenér budu já, za což jsem moc rád. Chtěl bych poděkovat vedení, že se pro mě rozhodlo. Moc se těším, ale mám respekt, pokoru. Na druhou stranu je to pro mě obrovská šance.

Přemýšlel jste nad tím, jestli nabídku přijmout? Neměl jste pochybnosti?

Spíš to bylo takové o mě beze mě, nikam jsem se nehrnul. Když jsem dostal nabídku, řekl jsem, že do toho jdu.

Pozicí trenéra jste prošel na různých úrovních. Šel jste přes žáky, dorost, béčko, až jste byl asistentem v áčku. Cítíte, že je výhodou tohle všechno absolvovat?

Určitě. Když pak chcete pracovat s mladými hráči, znáte jejich vývoj. Víte, že mladí vyletí a pak u nich může přijít trochu úpadek. S hráčem musíte v tu chvíli citlivě a rozumně mluvit, aby nepropadal panice. Říkáte mu, že je to normální stav. Každá trenérská štace, ať už u žáků, dorostenců, nebo béčku, je k nezaplacení.

Jaký jste trenér? Pes, nebo demokrat?

Na tréninku jsem přísný na toho, kdo nepracuje tak, jak má. Nevadí mi, když se někomu něco nepodaří, to je součást nějakého vývoje. Ale každý musí pracovat, nic nešidit.

Tušíte, jak budete prožívat zápasy? Myslíte, že budete létat ve vymezeném prostoru, nebo v klidu postávat u lavičky?

Vím, že to není žádná sranda, protože emoce pracují. A když jste hlavní trenér, valí se to na vás ze všech stran. Člověk nikdy neví, ale nechtěl bych být ten, který tam bude poskakovat. Chci být klidný, aby se hráči měli, o koho opřít. Na hřišti mají stresu dost, jsou zavzdušnění. Budu je chtít chválit, podporovat.

Jak jste se k trénování vůbec po aktivní hráčské kariéře dostal?

Nikdy jsem si nemyslel, že bych trénoval. Ale pak začal hrát syn fotbal v místě, kde bydlíme, a trenér, který kluky vedl, mě poprosil, jestli bych mu nepomáhal. Řekl jsem si, proč ne. Začal jsem u malých dětí, už jsem měl licenci béčko a povedlo se mi dostat na áčko. Chtěl jsem se zdokonalit, abych nějakého chlapce nezkazil. I trenér v áčku v Hradci Luboš Prokopec mi řekl, ať do studia jdu. Takhle se to rozjelo.

V Hradci jste vedl několik mládežnických celků od kategorie do čtrnácti let až po devatenáctku. Co vás přimělo pro přesun do Boleslavi?

Pan Dufek (prezident boleslavského klubu) mi jednou zavolal, jestli bych neměl zájem trénovat béčko. Souhlasil jsem, řekl jsem mu své představy, dohodli jsme se a vše klaplo. Brzy přišel covid, začalo se trénovat v menších skupinkách a pan trenér Weber, který vedl áčko, mě požádal, abych jim pomáhal. Bylo to náročné, chodilo se ve skupinkách a tréninky se natáhly skoro na celý den, abychom dodrželi vše, co jsme měli. Byl jsem moc rád, každý kontakt s ligovým fotbalem je přínosný. Když se začalo hrát, byl jsem zase jen u béčka. Do svého realizačního týmu si mě vytáhl pak pan Jarolím a zůstal jsem v něm i za pana Hoftycha.

Postupně jste poznával ligový fotbal z trenérské pozice. Taky plus, že?

Samozřejmě. Viděl jsem, jak pracuje pan Weber, pan Jarolím, pan Hoftych. Nasával jsem to, něco se mi líbilo hodně, něco míň, ale to je normální. Od každého jsem si něco vzal, ale mám svou vizi. Každý vidí fotbal nějakým způsobem a utváří si svou cestu, kterou by chtěl jít.

Jaká je ta vaše?

Byl jsem útočník, vždycky jsem týmům vštěpoval útočný herní styl. Ano, vím, bylo to v devatenáctce nebo béčku, tohle je liga, jiná úroveň a nebude to nic jednoduchého. Ale chtěl bych se prezentovat útočně.

Nicméně počítáte, že hru budete muset případně uzpůsobit výsledku?

Co je hlavní v profesionálním sportu? Výsledky, výsledky, výsledky. Když je máte, přicházejí další věci. Hráči se uvolní, věří hernímu systému, zdokonalují se v něm. Když ale hrajete hezky a nemáte výsledky, tak se s vámi vedení asi rozloučí.

Jste spokojený se složením boleslavského kádru?

Zatím se za běhu doplňuje, něco je ještě v jednání. Uvidíme, ještě vyčkáváme, ale to nejsme jediní.

Povedete i záložníka Marka Matějovského, s nímž jste hrál v jednom týmu. Jaké je ho trénovat?

Všichni vidí, jaký je Mára fotbalista. A takový je i člověk. Známe se, je čest a radost ho trénovat.

Má privilegia?

Ta mívají starší hráči vždy. Je to o komunikaci, ty zkušenější si třeba vezmete bokem a řešíte s nimi co a jak. Ale jak už říkal pan Jarolím nebo pan Hoftych, Mára moc úlevy nechce. Platí to dál.

Jaké máte ambice pro novou sezonu?

Být do šestého místa. Ale zopakuji, co jsem řekl na začátku: jdu do toho s pokorou.