Kuchta: Mám jen Spartu, Slavii bych klidně vymazal. V Rusku ho šokovaly tanky

Momentálně nedokážu říct, zatím to nemohu nijak komentovat. Respektuji Spartu, protože to, co se nám za dva roky, co jsem tady, povedlo, je neskutečné. Titul po dlouhé době, teď double. Těžko by se odcházelo z tak skvělé party, od takových trenérů, od toho, co nám vedení na Strahově dává k dispozici. Strašně těžká otázka a teď neumím odpovědět, co bude za pár týdnů nebo měsíců.

Do Lokomotivu Moskva jsem odcházel v lednu 2022. Tedy v době, kdy nikdo netušil, že může nastat válečná situace. Tím jsem o zahraničí přišel. Nebýt války, teď ve Spartě nejsem, dodržel bych smlouvu v Rusku. Chtěl bych si zkusit zahraniční angažmá, a ne pouze na půl roku, ale několik let. Bavím se s lidmi v klubu i s agentem, jak se s mým dalším fotbalovým životem bude nakládat.

Japonsko by pro mě bylo těžší. V USA bych si další část kariéry dokázal představit. Viděl jsem možnosti daného klubu, to byla fakt špička, bomba. Dříve jsem řekl, že pokud bych se měl ve Spartě loučit, tak se dvěma trofejemi. To se mi splnilo, teď uvidíme.

Řešili jsme to doma už v zimě, když malá ještě nebyla na světě. Teď, kdyby něco bylo, máme dohodu. Nabídka ale musí dávat smysl pro všechny. Mám od manželky přislíbeno, že by si cizinu také chtěla vyzkoušet. Je tomu otevřená, za což jsem rád. Hlavně říká, abych byl spokojený. Já jí odpovídám tím samým. Aby s malou měly všechno zajištěné, byly šťastné, a já se vedle toho mohl soustředit na fotbal.

Na konci ledna jsem odlétal na soustředění do Marbelly, kde jsme byli měsíc a půl s týdenními přestávkami. Mohli jsme domů a pak se zase vrátit. Když začala válka, 24. února, měli jsme druhý den cestovat ze Španělska do Moskvy. Vůbec jsme nevěděli, jestli můžeme. Bylo to čerstvé, jen první zmapování situace. Lokomotiv měl v Marbelle svůj speciál, takže nakonec jsme letěli. Šest hodin do Moskvy a hodinu a půl jsme kroužili nad městem, abychom dostali povolení přistát. Bylo to těžké, za týden jsme hráli doma s Chimki a během toho odešel trenér Markus Gisdol, který si mě o pár týdnů dříve vybral, i jeho asistenti.

Hodně cestování. Třeba do Rostova na Donu jsme jeli 16 a půl hodiny vlakem přes noc. Do Krasnodaru tři hodiny letadlem do nějaké vesnice. Pak pět hodin autobusem, a když jsme se blížili k městu, tak se na světelné křižovatce střídaly tanky. Jeden jel tam střílet a druhý se vracel. Já to vnímal z českého pohledu, šel mi mráz po zádech. Pro mě nemyslitelné, navíc jsem měl problémy s vízy, abych dopravil rodinu. Nemělo smysl zůstávat déle.

Nechtěl bych moc srovnávat. Je to úplně jiné a lehce bruslím na tenkém ledě. Samozřejmě jsem měl z minulosti nějaký titul a pohár, o tom se už ale vůbec nebavím. Můj vrchol přišel až teď. Aktuální sezony si obzvlášť vážím. Jaké podmínky nám vytvořila Sparta a lidé v ní, za to dávám všem obrovský kredit. Měli jsme úplně všechno, na co si vzpomeneme. Abychom zvládli poháry a důležité zápasy. Ještě velké části z nás nedochází, co jsme za poslední rok zažili. Po konci sezony si sedneme a popovídáme si. O zážitcích s touhle partou a fantastickými fanoušky, kteří nám jsou skvělou oporou, si budeme vyprávět ještě za mnoho let. Byli jsme spolu snad více než s rodinami. Víme o sobě všechno. Mám kluky strašně rád, jsem na nás hrdý.

Vedení nebylo na takové úrovni. Měli jsme jedno hřiště na trénink, na Strahově jich je osm. Pohár s titulem jsem samozřejmě nezapomněl, ale věci tady je předčily. Mám jen Spartu. Vím, že Slavia mě dostala do Ruska, ale já bych to klidně vymazal.

Ano. Říkám vám to otevřeně. Samozřejmě to vymazat nejde, což víme všichni, jde o součást mé kariéry. Ale takový je k tomu můj vnitřní postoj.

Zřejmě ne. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.

Ne.

Pozdravíme se, ale s nikým si nepíšu. Když jsem odcházel z Liberce, bylo tam přestupní právo. Kdyby ne, vím, že bych skončil ve Spartě. Možnost existovala, ale nemohl jsem nic dělat. Bylo jasné, jak to bude. Musel jsem se adaptovat, hrál jsem o svoji budoucnost. Aby to k něčemu vypadalo a dostal jsem se na úroveň, na jaké jsem chtěl být. To se povedlo.

Myslím, že škodí. Ale vezměte si třeba ten zápas v Olomouci. Největší výjezd našich fanoušků v sezoně, zaplnili celou „mušli“ za bránou i další sektory. Pak se objevila fotka, jak mám na sobě tričko s Belmondem. Není to tak, že bych si z něčeho dělal srandu nebo neměl respekt. Naopak. Právě proto, že mám respekt ke všem, kteří nás dorazili podpořit, jsem si triko vzal. Chtěl jsem ale poděkovat fanouškům, kteří mi triko hodili. Vyhráli jsme 4:1, udělali další krok k titulu. V listopadu mi mohli vynadat a nepřijmout mě, ale postavili se za mě. Jen to s dovolením zopakuji – vím, že mi celá kauza škodí, ale fanoušci si zasloužili, abych si triko vzal.

Vůbec se nechci s něčím takovým srovnávat. Prostě mě mrzí, co se stalo. Teď už s tím nic neudělám. Jak říkám, všech si vážím, ale uvědomuji si, že už mi Belmondo nikdo neodpáře.

Zazpívám si, jasně. Když doma řve 17 tisíc lidí vaše jméno a jste v emocích, tak si někdy nevzpomenete. Podle mě je to normální a lidské. Když zvládnete důležitý zápas, nebo ho i rozhodnete, spadne z vás tlak, který je ve Spartě velký. Fanouškům jsem neřekl, aby pokřik zpívali. Neřekl jsem, aby mi v Olomouci někdo triko hodil. Prostě vyjadřuji našim příznivcům respekt. Vím, že si za to můžu jen sám. Nejradši bych byl, aby se na srazu nic nestalo. Více k tomu nemám co říct, jen bych se opakoval.

Respektoval jsem rozhodnutí trenérů, nic jiného jsem s tím nemohl dělat. Jen se připravit na další zápas ve Spartě, abych byl v základu.

Upřímně nevím, na jaké straně skončím. Samozřejmě bych si přál pomoci Česku na velkém turnaji. Myslím, že jsem udělal dost, aby o mně trenéři přemýšleli. Je jasné, že mě bude mrzet, pokud nepojedu. Kluky mám rád, nějaký čas jsem s nimi byl. Samozřejmě ale přijmu jakékoliv rozhodnutí.

Ano, měli jsme hlušší období, ale hrozně jsme si lidsky sedli, což je na hřišti hned znát. Dokážeme si vyhovět snad v každé situaci. V létě jsme zůstali jen se Šulem (Lukáš Haraslín, pozn. red.), ale Veljko mezi nás zapadl. Chytnul šanci za pačesy. Začal okamžitě fungovat a nakonec máme všichni krásnou sezonu. Smetanu slízáváme díky bodům my nahoře, ale samozřejmě k tomu potřebujete celý mančaft.

Čváňa je jiný somatotyp, vyšší a k tomu dynamický. Určitě jsem si říkal, že to bez něj bude složité. Bylo mi jasné, že musíme začít hrát trochu jinak. Tento ročník byl nakonec ještě lepší. Klobouk dolů před Čváňou, jak to na křídle jako hrotový útočník zvládal, ale Veljko přinesl ještě o trochu jinou kvalitu.

Měli jsme toho plné kecky. Hráli jsme zápasy rychle za sebou, sestava se logicky hodně točila. Trenér vzal mnoho věcí na sebe, chtěl nás ochránit, za což mu dávám kredit. Hodně nám to pomohlo. Věci na tréninku jsme dělali pořád stejně a věřili si. Museli jsme se ze situace dostat sami. Seděli jsme na Strahově a všechno si vyříkali. Věděli jsme, jak máme hrát, proto jsme se také znovu rychle nakopli.

Ano, potřebovali jsme si orazit mentálně i fyzicky. Bylo důležité si hlavně pomoct, ne pořád jen nadávat.

Střet s realitou. Chtěli jsme si zápas užít, někdo byl na Anfieldu poprvé. Věděli jsme, kdo proti nám stojí. Neskutečná síla. Věděli jsme, že se jim musíme vyrovnat v agresivitě, protože fotbalovostí… to se nemusíme asi ani bavit. Hráli v takové rychlosti, že i když jsme plnili úkoly, jednoduše jsme nestačili. Ukázalo nám to zrcadlo.

První zápas jsme nedali šance, ale ukázali jsme, že s nimi dokážeme hrát. Venku to byl kolotoč. Nechtěli jsme se ale uchýlit k něčemu, co nám není vlastní. Naše taktika byla zůstat u toho, co trénujeme, jak se snažíme prezentovat. V Liverpoolu to nevyšlo, naopak třeba doma proti Galatasarayi ano. Tam bylo krásně vidět naše srdce a charakter, který je v mančaftu neskutečný. Emotivní zápas, v tu dobu se narodila Emilly. Navíc jsem dal gól, který jsem mohl věnovat právě manželce a dceři.

Zaprvé musím dát kredit manželce. Když byly nejdůležitější dny a já se potřeboval koncentrovat na zápas, mohl jsem spát i jinde než v ložnici. Vše zvládá bravurně. Hodně nám pomáhají rodiny, ta její bydlí hned za plotem. Ale abych odpověděl, novou roli jsem si oblíbil. Moc si ji užívám, i když času na procházky pro Prachovských skalách teď nebylo moc. Až to půjde, vynahradím jim to.

To jsem většinou unavený, že bych si šel chrupnout (smích). Ale jsem k ruce a ptám se, co je potřeba. Často jdu dělat na zahradu. Pak jsem s holkama, chodíme třeba do lesa. Musím zmínit, že když přijedu vyřízený, manželka mě nechá. Za to jí skládám obrovskou poklonu. Nevím, kdo jiný by to udělal. Vedle toho máme všechno. Navařeno, uklizeno, vypráno. Smekám.

Říkám mu táto, někdy dědo (úsměv). Myslím, že vztah máme výborný. Někdy mi dokáže poradit, jindy mu zase oponuji a řeknu svůj názor. Většinou dojdeme ke kompromisu. Znám ho jen z rodinné stránky, je to starostlivý a hodný chlap. Stále se ptá, zda něco nepotřebujeme. Když ano, vždy pomůže.

Musíte se zeptat jeho, mně nikdy nic takového neřekl. Už mi dvakrát nabídl tykání, já ale zatím nedokázal přijmout. Vážím si ho. Co vybudoval, v jakém domě bydlíme. Nemůžu si dovolit mu tykat, i když možnost by byla. A myslím, že to tak bude až do konce.

Manželka už o tom nechce vůbec slyšet, protože nejsem skoro vůbec doma. Takže pokud řeknu, že jo, je to trochu kontraproduktivní. Oba ale máme rádi děti. Když se podaří, bránit se nebudeme, jen si teď dáme na nějaký čas oraz (smích).