Krejčí zažil sněhové galeje jako naposledy ve Spartě. Pořád mám v sobě oheň, říká posila Teplic

(usměje se) Asi tak v sedmnácti, když jsem začínal ve Spartě v dospělém fotbale. Pak jsme už jezdili do tepla. Tehdy jsme ve Špindlerově Mlýně byli zrovna ve stejném hotelu jako teď s Teplicemi. Takže jsem si to připomněl. Byl jsem tam tehdy takovej vykulenej. Nováček, ze všeho jsem byl nervózní.

No trochu se to v tomhle změnilo. Těším se na to. Soustředění na horách bylo fajn i z toho pohledu, že jsme tam byli hodně pospolu. Kluci tady měli fajn partu už před mým příchodem, jen jsem do ní zaplul a hned jsem se cítil dobře. Za mě to splnilo, co od toho trenér očekával. Byly tam i trochu galeje, ale to je potřeba.

Neměl jsem s tím sebemenší problém. Samozřejmě některé běhy byly náročné, ale myslím si, že jsem všechno zvládl. Zdravíčko drželo, žádné úlevy nebyly potřeba, za což jsem rád.

Ty doby běhání na běžkách v přípravě jsem ještě zažil. (usměje se) Teď je moderní jezdit do tepla. Když tam jezdí všichni, každý si řekne, že to bude dělat taky tak, až mi to kolikrát přijde na sílu. Pro mě šlo o příjemnou změnu. Rád jsem na chvíli vypadl ze stereotypu, protože když je něco furt dokola, člověk si toho třeba ani tolik neváží. A taky jsme normálně jezdili na umělku do Vrchlabí, kde jsme měli běžecké tréninky. Ale vedlo toho i výběh po Špindlu, běhali jsme v hlubokém sněhu, ale na běžkách ne.

Ta byla super. Ušli jsme asi devatenáct kiláků. Mám to rád. Už s Hradcem jsme v létě byli na Sněžce. Takový teambuilding jsem zažil vůbec poprvé a hrozně mě bavil. Teď v zimě to bylo taky fajn. Bylo celkem i slušný počasí. Šli jsme spíš takovými místy, kde asi lidi běžně moc nechodí. Dopředu jsme o tom věděli, takže jsme měli s sebou teplý oblečení, zima nebyla. Asi jako mladší bych to vnímal jinak, ale čím jsem starší, tím víc mám takové věci rád. Vypnete hlavu a ťapete. Fajn to bylo.

Ani ne, pro mě se toho asi moc nezměnilo. Automaticky jsem to už bral tak, že jsem v Teplicích. S Hradcem jsme byli domluvení na podmínkách, stejně tak s Teplicemi, takže mě ani nenapadlo, že by někde měl být problém.

V Hradci jsem teď na podzim samozřejmě nebyl tolik spokojený se svým herním vytížením. Furt v sobě mám oheň a chtěl jsem prostě hrát co nejvíc. Z Hradce mě nikdo nevyháněl, ale hrál Hory (Daniel Horák), pro klub perspektivní hráč, který chytil formu, měl čísla, takže nebylo potřeba dělat změnu a sahat do sestavy. Vnímal jsem to, a proto se i bavil s trenérem, zda by byla možnost přesunout se případně někam jinam, kde bych měl větší herní vytížení.

Ať už jsem byl na hřišti nebo nebyl, snažil jsem se klukům ukázat nějaký směr a cestu, ale teď už jsem cítil, že druhý půlrok by mohl být z mé strany trochu víc negativní, když bych nehrál. A nechtěl jsem, aby i moji spoluhráči cítili, že jsem mrzutý z toho, že se třeba nedostávám tolik do sestavy. Jsem rád, že jsme se domluvili jako dospělí lidé a rozešli se tak, jak by se to asi ve fotbale dělat mělo.

Jednoznačně. Řekněme, že jsem si tohle už zkusil a nechtěl zase další půlrok čekat, až budu v létě volným hráčem. Navíc když se naskytla možnost být v Teplicích, od kterých jsem cítil velký zájem. V tu chvíli se daly věci do pohybu a požádal jsem vedení Hradce, jestli bych mohl odejít.

Samozřejmě kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, možná bych o tom uvažoval, ale dcera tady teď začala chodit do školy a druhá do školky a asi bych je z toho prostředí už nechtěl vytrhovat. Jsem strašně rád za zkušenost v zahraničí, ovšem už jsem se vrátil a chtěl bych zůstat v Čechách. Jasně, nikdy neříkej nikdy, proto to nebudu takhle formulovat, ale momentálně jsem nastavený tak, že se soustředím jen na Teplice, abych mohl maximum odevzdat klubu, který do mě vložil důvěru, a byl platný v jakékoliv roli. Ale hlavně na hřišti.

Samozřejmě. Myslím si, že když nejste na hřišti, součástí zápasu a sestavy, je pak těžší být tím příkladem. Kolikrát se tak dostane do situací, které třeba mně osobně ani nejsou příjemné. Do této chvíle jsem to kolikrát cítil tak, že když nejsem na hřišti, neměl bych do toho v nějakých debatách tolik vstupovat.

My jsme velcí kamarádi. K hattricku jsem mu musel jenom poblahopřát. Klobouk dolů před ním, nejen protože dal hattrick, ale i jak ve svých letech funguje, kolik fotbalu dává času. Myslím, že v tomhle ohledu by měl být vzorem pro všechny starší hráče. Utrhl si achilovku, vrátil se a hraje od té doby pátým rokem a teď dá hattrick, což je podle mě neuvěřitelný. Mám pro něj jen slova obdivu. Vždy jsem k Márovi vzhlížel jako vzoru, k někomu, kdo mě během kariéry obrovsky obohatil a ohromně mi pomohl nejen těmi úžasnými přihrávkami.

Samozřejmě se na to těším. Ještě jsem ho nikdy neporazil, a to ani v golfu, a docela rád bych to zlomil. My se samozřejmě před vzájemným zápasem celkem špičkujeme a hecujeme, ale dva dny před si už pouze napíšeme naposledy zprávu, že co se stane na hřišti, zůstane tam. Občas se totiž pokopeme a pohádáme, ale fakt jenom na tom hřišti.

(usměje se) To by bylo samozřejmě fajn, určitě se tomu nebráním. Ale musí to být podložené výkony tak, jako je to u něj. Dokud je vidět na hřišti, že jste platný a že máte týmu co dát, tak je celkem jedno, do kolika hrajete. V hokeji je to třeba Jarda Jágr. Taky vidíme, že je pořád platný. Ovšem jakmile budu cítit, že vlak ujíždí a že už pro tým nejsem platný, bude to ten čas, kdy skončit.

Jo, pořád cítím, že chci hrát, že mě každý trénink baví a naplňuje. Všechny různý soutěže na tréninku chci pokaždý vyhrát. Dokud je tam tohle, tak v tom budu pokračovat. Samozřejmě musí držet zdraví, což už však kolikrát ovlivnit ani nejde.