KOMENTÁŘ: Teď bude na Tvrdíkovi, aby se Slavií přejel křižovatku, na které se zastavila nikoli kvůli Skominovi

Slovinec Damir Skomina do jisté míry svérázným a osobitým sudím bezesporu je. Bez ohledu na to, zda soudcuje zápasy Liverpoolu, Tottenhamu, české reprezentace proti Anglii v kvalifikaci o EURO 2020 nebo druhý díl konfrontace Midtjyllandu se Slavií, v níž jde Pražanům řečeno žargonem Miroslava Pelty o větší stovky milionů. Jeho krajan Čeferin stojící v čele UEFA ho však za to na šibenici docela určitě nepošle. Ani u nich doma ve Slovinsku, ani na evropském fotbalovém pódiu. Natož aby na šibenici věšel Skominovi oprátku a byl ochoten přistoupit na hru, která byla před dvěma desetiletími v Čechách v obzvláštní oblibě a jmenovala se Zastřel si svého Collinu.

Zvláště když jeho krajan nebyl prvním sudím rigorózně dbajícím na to, že gólman se musí při exekuci penalty dotýkat alespoň částí jedné nohy brankové čáry v okamžiku střely. V úvodním kole anglické Premier League nechal sudí Martin Atkinson po zhlédnutí videa v duelu Manchesteru United s Crystal Palace ze stejného důvodu opakovat pokutový kop, který napoprvé chytil David de Gea, před dvěma lety se stal na evropském šampionátu sedmnáctek na Ostrovech největším vyvrhelem pro celé Irsko český rozhodčí Proske. Nejenže nechal na radu ukrajinského pomezního opakovat při závěrečném rozstřelu pátou penaltu, kterou předtím Jimmy Corcoran lapil, ale ještě domácího gólmana už varovaného jednou žlutou kartou vyloučil za to, že se předčasně pohnul.

Pravdou sice je, že ani v zápase Premier League, ani ve čtvrtfinále evropského šampionátu sedmnáctek nešlo o „větší“ miliony, které ležely na trávníku ve středu v noci v Herningu, ale podstata zůstává stejná. Nulová tolerance je jedním z platných pravidel, na něž UEFA ostatně upozornila všechny kluby ještě předtím, než se nový ročník pohárových soutěží roztočil. Věcí druhou je, že si ji každý vykládá a třeba i ohýbá po svém. Na hřišti s píšťalkou i u videa.

Nekamenujte proto Skominu, zamysleme se spíš nad střízlivou a od emocí a hysterie oproštěnou reakcí Lukáše Masopusta: „Kdybychom penaltu neudělali, tak jsme postoupili.“

Zamysleme se ale i nad tím, zda Slavia měla v letošním play off skutečně na to, aby přes dánského protivníka postoupila. Zatímco v táboře českého mistra zavládla po losu euforie podobná té, do níž červenobílý tábor upadl před jedenácti lety, kdy se mu postavil do cesty moldavský Tiraspol, trenér Trpišovský zůstal realistickým pragmatikem. Při veškerém respektu k němu nejspíš až přílišným, takže i proto v prvním domácím duelu povýšil nade vše opatrnost a snahu především neinkasovat. Žádný hazard a risk, naopak snaha uhrát doma zápas s nulou a spoléhat, že v takto vypjatých a vyrovnaných konfrontacích jeden gól vstřelený na půdě soupeře k postupu postačí. Tentokrát to ovšem byla filozofie scestná. Už vzhledem k tomu, že Midtjylland se svým herním stylem a kvalitou diametrálně liší od Genku, proti němuž před půldruhým rokem Trpišovskému v play off Evropské ligy podobná strategie vyšla. I herní pojetí protivníka tomu totiž nahrávalo.

Zvláště když se po půldruhém roce výrazně liší i sestava slávistického týmu a skladba hráčského kádru, neboť v něm za tu dobu nezůstal pomalu kámen na kameni. S formou a výkonností těch, které má trenér momentálně k dispozici, je to podobné. Stanciu, rozdílový hráč kupovaný za víc než sto milionů právě pro velké a rozhodující zápasy, Bořil, Masopust, Ševčík a spol. zůstali před týdnem v Edenu i ve středu v Herningu daleko za očekáváním a potenciálem, který v sobě mají. A protože z letních posil přes všechno velebení a trenérova uznalá slova ještě žádná nemá takové kvality a potenciál, aby se do sestavy protlačila, skončila Slavia na křižovatce.

Kdyby se přes ni dostala, mohla spřádat velké plány o tom, jak se druhým postupem v řadě do základní skupiny Ligy mistrů etablovala mezi klubovým výkvětem fotbalové Evropy a jak se díky infuzi 413 milionů z účtu UEFA ještě víc vzdálí domácím konkurentům a bude si dál hrát v tuzemsku svou vlastní ligu.

Jenže místo toho přišlo procitnutí do reality. Se 215 milionovým všimným za účast v play off a účast v Evropské lize to na žádné velké vyskakování nebude. Zvláště když po loňské totální sezoně zůstal klub navzdory účasti v Champions League, prodeji Krále a financím zinkasovaným za půlroční hostování Součka ve West Hamu podle přiznání nejvyššího bosse Slavie Jaroslava Tvrdíka v plusu jen s nějakými 183 miliony.

Teď samozřejmě zinkasuje miliony za Součkův přestup, případný Coufalův transfer na Ostrovy přinese další, za body v Evropské lize UEFA pochopitelně rovněž vyplácí bonusy. Finanční spirála roztočená ve Slavii v předchozím období pomalu na úroveň bundesligových klubů a iritující někdejšího sportovního ředitele Jana Nezmara natolik, že se raději s klubem rozešel, dokud byl ještě čas, však vyžaduje přísun mnohem většího kvanta peněz, než na jaké je možné pomýšlet z druhořadé evropské klubové soutěže.

Bude proto na Tvrdíkových manažerských schopnostech, aby si poradil a přes neúčast v Lize mistrů se Slavií přes křižovatku přejel. Zmar a kalvárii, která se v Edenu udála před jedenácti lety po vystřízlivění s Tiraspolem, určitě nedopustí, nic lehkého však nečeká ani jeho, ani Trpišovského a kádr, který mu nakonec zbude.

Naučili se však společně v totální sezoně vyhrávat a slavit, proto bude důležité, aby uměli skousnout i prohru. Byť v nich třeba vyvolala pocit podrazu, křivdy a zmaru...