Kolář domlouval svůj návrat do Plzně ve sklípku. Trenér přijel se smlouvou, já bez práce

Taky jsem to nečekal, ale divné bych neřekl. Spíš nečekané.

Taky bych s tím polemizoval. Z Plzně jsem odešel narychlo, v tu chvíli to byla jediná možnost. Turecko pro mě byla velká zkušenost. Že to tam nedopadlo, je souhra okolností. Ale zase jsem získal dva a půl měsíce volna, což bych normálně neměl. A je to znát, bylo fajn, jak se to vyvrbilo.

Trenér Vrba. Překvapilo mě, když jsem uviděl jeho číslo. Byl jsem zvědavý. I když zavolal, přišlo mi to nepředstavitelné. Zrovna podepsal smlouvu s Plzní.

Shodou okolností jezdíme ke známým na Moravu, mají kousek od sebe vinné sklípky. Já věděl, že tam bude, on zase, že přijedu. Tak jsme se potkali ve sklípku. On se smlouvou, já bez práce.

Chtěl se zeptat, jestli bych měl vůbec zájem. Chtěl si mě oťuknout. Jestli by byl můj návrat do Plzně reálný.

Chvíli to trvalo, ale myslím, že trenér poznal hned, že jsem připravený. Nejsem o dvacet kilo těžší, nebyl jsem opilý, což ve sklípku nebývá.(směje se) Nebyl důvod, proč bych mu lhal. Na rovinu jsem mu řekl, jak jsem na tom.

Docela blízko. Ale pořád jsem nebyl ve fázi, kdy jsem se musel někomu upsat. Pořád jsem měl čas víc se porozhlédnout a nechat si otevřená vrátka.

Bylo to skvělý, přišla mi vhod.

Pomohlo mi to k osvěžení. Neříkám, že to bude jenom idylické, ale jsem přesvědčený, že se věci dějí z nějakého důvodu a v době, kdy to člověk potřebuje. Já na sobě cítil, že jsem unavený. Psychicky i fyzicky. Ne že bych na něco kašlal. V Plzni jsem byl dlouho, přišel nový trenér Pivarník, který chtěl udělat změny.

Makal jsem měsíc a půl, s kratšími pauzami. Pohyb mi už chyběl. Sice jsem plaval, hrál tenis, ale cítil jsem, že potřebuju zabrat.

Rentiér je silné slovo, protože jsem byl neplacený. Ale strašně mě to bavilo. Ovšem jak jsem zvyklý na adrenalin a pohyb, tak jsem musel začít.

Z toho mám nejmenší strach. Nemyslím, že člověk, který dva měsíce nic nedělá, zapomene kopat do míče, což dělá celý život. Něco z fotbalu přece umím.

Určitě. Chci si zahrát Ligu mistrů. Ideálně dvakrát za sebou.

Jo, je to zábava.

Především jsem zvědavý na ty hráče. Pořád si stěžujeme, jak je naše liga na prd, jak čeští hráči nemají úroveň. Jsem strašně zvědavý, o kolik jsou lepší ti, kteří přišli. Jsem za to upřímně rád, že přišli, že se našly kluby, které je zaplatily. Ukáže se, jestli jsme na tom tak špatně.

Vůbec ne. Ať se ukáže, jestli ti kluci jsou totální esa a všechno vyhrají sami. Já myslím, že nikdo nikdy nevyhrál nic sám. Vždycky potřebujete tým. Staví se do pozice, že budou pod velkým tlakem. Ale je to osvěžení. Na Dannyho jsem koukal před lety, přišel do Zenitu a obdivoval jsem ho. Připomíná mi Rosu. Je to typ fotbalisty, které mám rád.

Kromě Sparty ne. Taky jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si pro sebe: možná bys tam neměl chodit, neudělá to dobrotu a podobně. Dal jsem si vedle sebe plusy a minusy, sumíroval jsem si to v hlavě. Přišlo mi to nakonec jako nejlepší řešení. I když vykřičník vidím. Ale nejsem poseroutka, který by alibisticky přemýšlel o krizových scénářích.

Ano, ale dopadne to dobře.

Dost nečekaný. Vysvětlit a pochopit to nedokážu. Ani s odstupem času. Z Turecka jsem odešel, protože jsem neměl šanci hrát. Nenapsali mě na soupisku. Ani nechtěli, abych trénoval s juniorkou, že se to prý nehodí. I jim vyhovovalo, že jsem odjel domů. Co bych tam dělal? Ležel tři měsíce na gauči? Franta tam zůstal sám, ale reálně měl možnost nastupovat. Na zápasy jezdil, mohl si vydělat. Když se povedou jedno dvě utkání, je šance přestoupit jinam. V tomto duchu jsme se také spolu bavili. Říkal jsem mu, aby vydržel a makal. Když v Turecku hrajete, vyplácejí se prémie hotově po zápase. Tím se dá vydělat. Ale jen on ví, proč to ukončil.

Franta hodně klamal tělem. Měl spoustu tajemství a 99,9 procenta lidí kolem něj ho skutečně neznalo.

Netroufám si říct, že bych věděl všechno. To bych asi něco tušil... Ale troufám si říct, že jsem ho poznal trochu víc. Když si přečtu, že měl deprese... Byli jsme spolu sedm dní v týdnu, někdy i čtyřiadvacet hodin denně. Nevím, co dělal doma, když se zavřely dveře.

Nevím, jaká síla je donutila vzít si život. Nejsem psycholog. Pro mě je to pořád nepochopitelné. Žádá to obrovskou odvahu sáhnout si na život. Chce to velké koule něco si udělat, ale nikdy nevíte, jak ten člověk žije, co všechno ho trápí, s jakými démony bojuje. Oba kluci s tím bojovali tak dlouho, jak jen to šlo. Tohle jim přišlo jako nejlepší řešení. Určitě žili svůj život tak, jak nejlépe uměli. Víc nevím, co k tomu říct. Určitě měli kolem sebe lidi, které mohli požádat o pomoc. Jen oni dva vědí, proč to tak dopadlo.