Kliďas Vindahl upřednostnil fotbal před házenou: Sním o pěti elitních ligách, mám rád svůj svět

Marbella (od našeho zpravodaje) - Do Sparty přišel Vindahl v létě na roční hostování s opcí, která by se měla pohybovat mezi 20 a 30 miliony korun.

Není tajemstvím, že Sparta má na mě opci. Je na klubu, jestli ji chtějí využít, nebo ne. Myslím, že jsou obě strany docela spokojené s tím, jak mé angažmá vypadá. Mně se v klubu líbí, na hřišti i mimo něj. To je dobrý způsob, jak v novém prostředí začít. Uvidíme.

Každý by chtěl, ať už se Spartou, nebo s jakýmkoliv jiným klubem. Liga mistrů je klukovský sen. Pokud se zde zadaří, bude to úžasné.

Krásná představa, ale vím, že v současné době je to těžké. Máme opravdu dobré brankáře. Nakonec je stejně na trenérovi, koho si vybere. Můj plán je se neustále posouvat. Víte, mám sny o pěti elitních ligách, kde je zase vyšší úroveň. Pokud mám mít šanci být v reprezentaci, zřejmě bych musel chytat tam. Na druhou stranu je mi 25, jsem relativně mladý a není prostor se podobnými věcmi stresovat. Momentálně jsem ve Spartě a snažím se jí co nejvíce pomoci.

Ne, chci prostě být co nejlepší. Uvidíme, na co to bude stačit. A jestli budu někdy chytat za slavný velkoklub, nebo ne, už je mi celkem jedno, pokud pro to udělám maximum.

Na jednu stranu mi samozřejmě schází přátelé a rodina, ale na druhou zas tak moc asi ne. Jsem v zahraničí docela spokojený, pomáhá mi přítelkyně a náš pes. V Dánsku máme malou rodinu, miluju život v Kodani a všechny věci kolem. Zatím se však domů nehrnu.

V tento moment ne. Ale věci se mění, nikdy nevíte, co se v životě stane. K tomu fotbal je zvláštní svět, hodně nepředvídatelný.

Zejména okolí Pražského hradu. Je tam hezký park, příroda, výhled. Hlavně v létě jsme tam s přítelkyní a psem byli často. Člověk si tam může sednout, udělat malý piknik a kochat se výhledem na starou Prahu. Jiná místa jsem zatím bohužel navštívit nestihl. I když vlastně ano, Terezín. Byl jsem tam se svým dědečkem, který byl učitelem dějepisu. Ve škole nás učili, co se tam stalo, jaké se tam děly věci. Jinak jsem zůstával převážně v Praze, měli jsme mnoho zápasů, které bylo potřeba zvládnout. Na další věci už moc nezbyl čas.

Občas něco naplánujeme s Asgerem Sörensenem a přítelkyní, ale jak říkám, na podzim jsme měli tolik práce, zápasů a cestování, že někdy prostě chcete jen být doma a odpočívat. Možná se trochu víc prostoru na společenský život najde během jara.

Nejsem typ hráče, který se v šatně nějak hlasitě projevuje a má potřebu mluvit. Jsem rád sám se sebou. A klidný jsem byl asi vždy. Občas mi někdo řekne, abych ukázal více emocí. Já jsem ale spokojený s tím, jaký jsem. Mám rád své soukromí, svůj svět. Trochu agresivnější bývám na hřišti.

Když jdete na hřiště, jste součástí týmu, máte společný cíl, chcete předvést co nejlepší výkon a vyhrát zápas. Myslím, že všechno, co na hřišti dělám, by mělo být v zájmu týmu. Takže pokud vidím, že je něco špatně, musím to ostatním klukům říct, klidně hlasitě a rázně. Je to jiné, než když jste v kabině.

Těžká otázka. Zřejmě odveta proti Dinamu Záhřeb v předkole Evropské ligy. Byl velký úspěch, že jsme po prohře venku dokázali dvojzápas otočit. Skvělý moment.

Byl jsem strašně šťastný, skóroval chvíli před koncem zápasu. Na druhou stranu se člověk musí rychle srovnat, nemůže slavit moc dlouho. Ještě zbýval nějaký čas, museli jsme náskok udržet. Takže během pár chvil jsem byl zase soustředěný, radost propukla pak.

Určitě prohra v Mladé Boleslavi. Jako tým jsme nepředvedli v mnoha ohledech dobrý výkon. Byli jsme opravdu špatní, v obraně i útoku. To je můj zatím nejhorší duel tady na Spartě.

Rozhodně si musíte zanalyzovat, co se stalo, podíváte se na nějaké video. A jakmile je tohle za vámi, musíte si vzít to důležité, poučit se, jít dál a chyby neopakovat. Hrajeme velké množství utkání a není možné se na jednom zaseknout a řešit ho několik dní či týdnů. Prostě se stalo a jedeme dál.

Vůbec ne, nemá smysl nad tím trávit čas. Soustředím se na sebe, abych se posunul, což se mi, myslím, za poslední roky a měsíce daří. Soustředím se jen na klub, ve kterém jsem, teď na Spartu. A co se psalo nebo řešilo v Holandsku? To je jedno.

S fotbalem jsem začal ve čtyřech letech, s házenou o trochu později. Fotbal mě postupem času bavil víc, vlastně jsem celkem dlouho hrál v poli. Ani v házené jsem nechytal. A možná, kdybych u ní zůstal, byl bych profesionálem. Nebyl jsem úplně špatný (úsměv). Ale zvítězil fotbal, tak nějak přirozenou volbou.

Asi ne.

Fotbal je rozhodně větší, má více hráčů i fanoušků. U házené se lidé hodně semknou, když hraje národní tým. Hlavně muži jsou opravdu úspěšní, mistři světa i Evropy, poslední olympijští vítězové.

Ano, opravdu dobrý a napínavý zápas. Bohužel, je z toho stříbro. Na řadě je ale větší úkol, obhájit v létě olympijské zlato. Mít tři tituly mistrů světa v řadě a dva triumfy na olympiádě by bylo úžasné, nikdo by neřešil stříbro z Evropy. Na házenou koukám pravidelně, i na ženy, a hlavně tedy na reprezentaci.

Ne. (smích)

Vždycky jsem se díval na ostatní gólmany, ter Stegena, Oblaka nebo Neuera, bral jsem si něco z jejich stylu jako inspiraci, ale nikdy jsem neměl někoho, že bych chtěl být jako on. Mnoho gólmanů udělalo velkou kariéru, každý trochu jinak, jinou cestou, jiným stylem. Každý brankář, ale i fotbalista, by měl být specifický.

Z tohoto pohledu vlastně nijak, vůbec. Když vás Manchester United prodá do Leverkusenu, musíte být opravdu dobrý. Je přirozené, že fanoušci i lidé v klubu chtěli, aby Matěj Kovář zůstal. Logicky. Ale víte, já si dělám věci po svém. A nikdy jsem neměl pocit, že by mě zde někdo nechtěl.

Doufám. Vždycky jsem cítil podporu, myslím, že s nimi mám dobrý vztah. Ale to všechno samozřejmě přichází s výkony a výhrami. Fanoušci nás hodně podporují, máme doma vyprodáno, to je úžasné. Snažím se s nimi interagovat, vnímat je. Během zápasu se však musíte věnovat hlavně tomu, co se děje na trávníku. To je jasné.

Opravdu hodně, bude to zajímavé. Máme před sebou velkou výzvu. Možná nejsme favorité, ale cítím velkou šanci uspět. Věřím, že si odvezeme dobrý výsledek a doma vybojujeme postup.

Samozřejmě vím, že prostředí je tam specifické, hluk z tribun je prý trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí. Ale nebudu, nikdy jsem to nedělal.