Když je fotbal vášní. Panák otevřeně o svém zdraví: Taťka se na mé zápasy nerad dívá

Panák je v kádru Sparty služebně nejstarší a není tak divu, že i když toho od svého přestupu v Karviné v únoru 2019 neodkopal tolik, kolik by si představoval, patří mezi tmeliče kabiny. Celkem zatím v dresu Letenských odehrál lehce přes třicet ligových zápasů, v jednu chvíli chyběl téměř dva a půl roku v kuse.

V uplynulé sezoně jste ale nastupoval už celkem pravidelně. Koleno tedy drží?

Musím zaklepat, je to docela dobré. Neomezuje mě. Samozřejmě vím, že lepší už to nebude, zdraví je pro momentálně práce na každý den, věnujeme se tomu s fyzioterapeuty a kondičními trenéry. Jsou lepší a horší dny, občas si musím upravit trénink, kdy se domluvím s kouči, kteří mi řeknou: „Dobře, tohle teď vynecháš." Třeba skákání přes překážky.

To zní, že máte celkem velký limit...

Není to tak, že nemůžu. Cviky bych udělal, ale pro koleno by nebyly dobré. Pokud bych jeden den něco podobného absolvoval, druhý den by se mohl můj stav zhoršit. Tomu se snažíme vyhnout. Poděkování patří všem, protože mi vyjdou vstříc. Trenéři ví, že si některá cvičení musím upravit tak, aby mě koleno nelimitovalo. Ví ale, že jdu naplno.

Jenže co při zápase, kdy jdou ze strany soupeře všechny ohledy stranou?

V hlavě žádný blok nemám, i když koleno mě trochu omezuje v hlavičkových soubojích, v nichž jsem byl vždy silný a vyžíval se v nich. Vše je o komunikaci na hřišti. Například, když je souboj prostorově mezi mnou, Láďou Krejčím, Martinem Vitíkem nebo Asgerem Sörensenem, domlouváme se, kdo do něj s ohledem na vývoj situace půjde. Na hřišti si nevybírám a určitě nepřemýšlím, že bych něco kvůli kolenu vynechal.

Tento přístup jste měl vždy?

Vždy měsíc dva po zranění jsem byl opatrný a hledal v soubojích hranu, za kterou se nemohu dostat. V tréninku jsem pak cuknul. V zápase hraje roli adrenalin a rychlost. Není čas přemýšlet. Buď do toho jdu, nebo ne. A když jo, buď souboj zvládnu, nebo ne.

V minulosti jste přiznal myšlenku na konec kariéry. Kolik takových momentů bylo?

Asi jeden až dva. Když jsem ležel v nemocnici, byla pro mě situace hodně složitá. Rodina za mnou jezdila a neviděla mě v hezkém světle. Říkal jsem si, jestli to mám zapotřebí, že se problémy mohou opakovat. Jenže následně uplyne týden, měsíc. Už se na vše díváte jinak. Fotbal je moje vášeň, láska k němu vždy vyhraje. Když budu chtít, budu ho hrát dál. Až skončím vrcholovou kariéru, a bude mě koleno trápit, vím, že si stejně půjdu zahrát někde na vesnici.

Rodiče neříkali, jestli si kariéru fotbalisty nechcete rozmyslet?

Naši to vždy nechávali na mně. Když se mi zranění stalo, bylo mi 21, byl jsem svéprávný, šlo jen o moje rozhodnutí. Některé věci to však poznamenalo. Taťka se nerad dívá, když hraji. Vždy na mě jezdil, od té doby už utkání moc nevyhledává. Samozřejmě fandí, ale spíše se koukne na výsledek. Nemá rád určité situace, vždy si vybaví, jak se mi zranění přihodilo.

Mrzí vás to?

Někdy ho popichuji, že bych byl rád, aby na fotbale byl. Na konci sezony, když jsme hráli o titul, jsem ho na některé zápasy přemluvil. Když to ale srovnám, v Karviné seděl na tribuně pokaždé, teď na Spartu dorazil asi třikrát. Zase ho ale chápu. Má rád svůj klid, podívá se v televizi bez ostatních lidí a okomentuje si vše podle sebe (úsměv).

Na Letné točíte pátý rok, odkopal jste zatím jen něco přes 30 ligových zápasů. Jak angažmá zatím vnímáte?

Také tohle se v průběhu času mění. Mrzí mě, že zranění bylo takového rozsahu, že nastalo rozhodování, jestli to vůbec dál půjde. Chvíli se zdálo, že ne. Občas mi problikne hlavou, jak by kariéra vypadala, pokud bych byl zdravý. Ale kdo ví, třeba bych se ve Spartě neprosadil a nikdy bych s ní nevyhrál titul.

Snad každý fotbalista má sny o velkém evropském angažmá. Co vy?

Vždy taková myšlenka je. Láká mě si zkusit jiný fotbal v lepších ligách. Ale pak se nad tím zamyslím, jaký máme ve Spartě servis, jak klub funguje. Za léta zde jsem toho hodně zažil, první dva roky jsem poznal všechny od doktorů až po další lidi. Chodil jsem na zápasy na novinářskou lavici a viděl, kdo všechno klubem žije, pro kolik lidí je fotbal ve Spartě životní vášní. Teď jsem z kádru asi služebně nejstarší a vím, jak klub funguje. Rozum mi vždy řekne, že venku by bylo vše složitější. I s ohledem na to, že tady všichni ví, jak na tom zdravotně jsem, co mi vyhovuje.

Změnil se nějak přístup s nástupem dánského realizačního týmu?

Za trenéra Pavla Vrby to bylo podobné, akorát jsme hráli Evropu a tréninků nebylo tolik. Také mě trenéři museli poznat ze všech stan. Musí vědět, že i když mám úlevu, jdu do všeho na sto procent a nechci nic ošulit. To chvíli trvalo. Teď fungujeme na bázi, že si řekneme, co půjdu, co nemůžu. Loni jsem odtrénoval tak 95 procent jednotek. Možná je ale přístup momentálně víc individuální.

Jak s ohledem na vše zmíněné vnímáte svou pozici v kádru?

Je nás šest na tři pozice. Máme posty zdvojené a kdo bude lepší a zdravý, bude hrát. Zápasů nás čeká hodně a myslím, že se na trávník dostanou všichni. Jestli to bude 90 procent utkání, nebo polovina, už je jedno. My jsme v týmu od toho, abychom vždy odvedli to nejlepší, co v nás je.

Sparta má jistotu evropských pohárů, je to alespoň malé uklidnění právě kvůli většímu počtu duelů?

Rozhodně, pro všechny je to dobré. Na podzim odehrajeme přes třicet zápasů. Všichni ví, že rotace bude velká. Snad se nám vyhnou zranění a trenér se nebude muset ohlížet na marodku, jen protočí sestavu čistě podle svého uvážení.

Máte pro podzim vytouženého soupeře?

Cílem každého je hrát proti těm nejlepším celkům typu Real Madrid nebo Manchester City. Úplně vysněného soupeře nemám. Hráli jsme dobré zápasy i na soustředění v Rakousku, z Dinama Záhřeb nebo Anderlechtu fotbalisté přestupují právě do největších klubů. Jednoduše, prostě chceme nastupovat proti těm nejlepším na světě, což si musíme vybojovat.

Během sezony jste přešli na systém se třemi stopery. Za vás dobrá volba?

Rozestavení nám vyhovuje, ale vše je o hledání kompromisu. Postupem času se na nás protivníci lépe chystali a nebylo tak lehké se k nim dostávat. Plus minus věděli, jak hrajeme. Potřebovali jsme najít alternativy. Po změně bylo hned vidět, že jsme se v rozestavení našli. Alespoň první dva tři měsíce, pak to trochu drhlo. Právě s ohledem na soupeře, který třeba začal se čtyřmi obránci vzadu, jenže pak přešel také na tři stopery. Teď je na nás, abychom našli znovu nový a správný recept. Alternativ máme víc, můžeme okamžitě skočit do něčeho jiného.

Spoluhráči i trenéři vás označují za jednoho z tmeličů kabiny. Souhlasíte?

Do této role bych sám sebe nepasoval, jsem spíš pomocná síla pro kapitána Láďu Krejčího, který akce a podobné věci organizuje. Vyplynulo to ze situace, že jsem v kádru nejdéle a patřím mezi nejstarší. Ještě s Davidem Pavelkou a byl s námi ještě Ondra Čelůstka. Vždy ale šlo o kolektivní rozhodnutí i s trenéry a Tomášem Sivokem. Například s teambuildingem na soustředění v podobě raftů všichni souhlasili, byli nadšení.

Zmínil jste odchod Ondry Čelůstky, který zamířil do Turecka. Jak jste loučení prožíval?

Myslím, že budu mluvit za celou kabinu, když řeknu, že nás to všechny strašně mrzí. Čelda nám strašně pomohl. Dokážu se vcítit do jeho situace, jak je složité se dívat na kluky na hřišti, když on byl hlavně v posilovně. Ale nikdy jste ho neviděli naštvaného nebo ukřivděného. Vždy byl mladým klukům k ruce, za to mu patří obrovský dík. Chápu, byl dlouho mimo a chce hrát, tady by možná nebyl mezi prvními třemi vybranými stopery. Baví ho fotbal jako každého ho z nás. Jeho rozhodnutí samozřejmě respektujeme.

Plánujete za ním společný výlet?

Zatím ne, volna aktuálně není tolik a na otočku na den nebo dva by to asi nemělo smysl. Ale uvidíme. Píšeme si, přeji mu hodně štěstí. Samozřejmě nám chybí, ale to je fotbal.

Jak těžké je tmelit mezinárodní kabinu?

Není to tak složité, protože všechny společné meetingy jsou v angličtině. Pak je na klucích, jak se chtějí začlenit. Pokud ano, mají dveře otevřené. Máme jednu z nejlepších kabin, ve které jsem kdy byl. Všichni to říkají a já za tím stojím.

Kdo ze zahraničních posil je něčím specifický?

Určitě Qazim Laci. Balkánec, pořád se směje, je skvělý. Casper Höjer je zas takový svůj. Z ničeho nic začne řvát a my moc nevíme proč. (smích) Někteří kluci jsou logicky více spolu, například Dánové nebo Balkánci, nakonec jsme ale vždy jedna velká parta, popichujeme se mezi sebou, děláme si ze sebe legrácky. Kdybych měl vypíchnout jedno jméno, tak Qazima.

Mezi fanoušky se hodně chytlo spojení Panák-Zelený, děláte si z toho v kabině srandu?

Jak kdy. Ze začátku to bylo intenzivnější. Je to taková legrace, kterou moc neřešíme.

Velké téma bylo volno po mistrovské sezoně před začátkem letní přípravy. Jak se podařilo zregenerovat vám?

S přítelkyní a dcerou jsme letěli k moři a pak strávili asi deset dnů doma na Moravě. Navštívili jsme rodiny, kamarády, bylo to super. Nehraju dobře jako kluci, kteří reprezentovali. Takže jsem měl volno hned po skončení sezony a věděl jsem, že mě čekají tři týdny dovolené. Někteří spoluhráči ne, ale jak říkám, nemají být tak dobří. (smích)

Do nejvyšší soutěže se vrací Karviná, která vás přivedla do velkého českého fotbalu. Předpokládám, že máte radost.

Jsem strašně rád. Profesionálně jsem hrál fotbal jen tam a Spartě. Těším se na vzájemné zápasy, i když tam znám už jen hrstku kluků. Kádr se za poslední roky hodně obměnil. Ale rodina to má kousek, asi 40 nebo 50 kilometrů.

Takže táta teď bude na každém domácím utkání Karviné?

To si nemyslím, ale určitě tam jednou vyrazí.

Budete případně slavit gól?

Ne. (úsměv)