Článek
Konžský záložník Plzně Joel Kayamba během akce na podporu Nadace pro transplantaci kostní dřeně.
Záložník Plzně Joel Kayamba slaví saltem svůj gól v ligovém duelu s Olomoucí.
Slavia šlape, ve středu proháněla slavnou Barcelonu v Lize mistrů. Troufáte si na ni?
Musím uznat, že není náhoda, že je Slavia tam, kde je. V Lize mistrů odehrála výborné zápasy. Ale je to fotbal, Slavia je mančaft jako každý jiný. Nebudu nervózní, že hraju proti ní. Budu jí chtít porazit stejně jako Baník nebo další týmy.
Jako v únoru, kdy jste ji porazili 2:0?
Na ten zápas se mi hezky vzpomíná. Byl pro mě prvním velkým za Plzeň, povedl se mi, navíc jsme vyhráli. Proč bychom to nemohli zopakovat? I tenkrát Slavia vedla ligu, měla skoro stejné hráče. V tom žádná velká změna není.
Přesto, nejde ze současné Slavie větší strach?
Nemyslím, že je silnější. Vždyť v létě jí odešli stopeři Ngadeu a Deli, velcí hráči. Stávající stopeři jsou výborní, ale ti dva byli mašina, byli jinde. My jsme doma silní. Co vím, tak několik let ve vzájemných zápasech vyhrává domácí mužstvo.
V Plzni působíte od zimy. Jak vám „chutná"?
Jsem ve Viktorce jako doma, jako bych tu byl pět let. Perfektně mě přijali i fanoušci, mají mě rádi. Začátek byl o malinko složitější než v Opavě. V Plzni je velká konkurence, musel jsem se ukázat nejdřív na tréninku. Na jaře jsem si poprvé zahrál evropský pohár. Myslel jsem si, že se Záhřebem to nebude zas tak velký zápas. V první minutě jsem pochopil, že jsem se seknul. Vlítli na nás, do toho divocí fanoušci. Uvědomil jsem si, o jak velký rozdíl jde. Že Evropské liga není česká liga.
Když se vrátíte o téměř sedm let zpátky, snil jste až takhle vysoko?
Hlavní cíl byl dostat se do ligy. Byl jsem zpočátku zraněný, k tomu problémy s vízy, půl roku jsem nemohl hrát. Musel jsem se kousnout. I roli šatnáře na diskotéce, kde jsem si přivydělával. Samotná práce byla ok, ale když jsem tam potkal spoluhráče, styděl jsem se. Někteří lidi mi i nadávali. Řekl jsem si: Nedá se nic dělat, fotbal hrát umím, tak musím vydržet. Vyplatilo se. Díky Bohu jsem dneska tam, kde jsem. Horší už nezažiju.
Vídáte se s matkou, která žije v Kongu?
Nejezdím domů, mamka má strach. V Kongu je nebezpečno. Místní vědí, že žiju v Evropě, mám peníze. Ve spánku by mě tam mohl někdo přepadnout. S mamkou jsme se neviděli skoro sedm let. Takový je holt život. Mám silnou vůli, jiná cesta není.
Žádají vás fotbalisté z Konga o pomoc?
Píšou mi přes sociální sítě, někteří po mně chtějí peníze. Nejlepšímu kamarádovi z Konga jsem pomohl. Neptal se na peníze, jen, jestli bych mu nepomohl do Hlinska, kde jsem začínal. Ale i jeho jsem upozornil: Pokud nemáš silnou vůli, nevydržíš. Nic není hned, musíš čekat a makat. A také potřebuješ štěstí. Znám tolik kluků, kteří jsou třikrát lepší než já, ale jsou doma.
Prorazil jste také díky tomu, že jste se výtečně naučil česky. Jak jste to dokázal?
Musel jsem! Trenér v Hlinsku křikl, že hrajeme na dva doteky, já hrál na deset. Kluci se smáli, vypadal jsem jako pitomec. Takže jsem se co nejvíc zapojovat do komunikace v kabině, využíval jsem překladač. I teď se každý den naučím nová slova. Nikdy nebudu mluvit česky jako kluci, ale prakticky všemu rozumím. Legrácky v plzeňské kabině si užívám. Jsem stejný blázen, taky rád vtipkuju.
Před časem se v souvislosti s vámi mluvilo o českém občanství, díky kterému byste se stal adeptem pro českou reprezentaci. Zvažujete tento krok?
Můžu o něj zažádat, jsem v Česku déle než pět let. Jenže úřady nemusím, jsem líný cokoli vyřizovat. Nedávno jsem měl ale signály, že bych se mohl objevit v reprezentaci Konga.
Pokud by vás kontaktoval trenér Šilhavý, měl byste zájem?
Nebránil bych se tomu. Proč taky? Přece reprezentovat je nejvíc, co může hráč dokázat. Lidé mi říkají, ať si české občanství zařídím. Že po dobré sezoně můžu v nároďáku být.
Jak dlouho by proces trval?
Zhruba půl roku. Musel bych absolvovat zkoušky v češtině. Ze všeobecného přehledu a tak. Ale to bych dal. Dělal jsem si už řidičák, test jsem zvládnul napoprvé. Když už jsme u toho auta. Nedávno jsem píchnul na dálnici, vzal si oranžovou vestu a tři a půl hodiny čekal na servis. Do opravy jsem se ale raději nepouštěl. Opravovat neumím vlastně nic. Umím hrát jen fotbal. Děkuji za to bohu.
