Článek
Na první ligovou štaci zlákal bráchu tenistky Karoliny Muchové a samozřejmě syna bývalého olomouckého fotbalisty Josefa majícího na kontě přes tři sta ligových zápasů kouč Severočechů Jiří Jarošík. „Potřebovali jsme k Tomášovi Grigarovi druhého gólmana," vysvětloval teplický trenér, proč si vybral právě Filipa, s nímž se potkal během působení v druholigovém Prostějově.
„Samozřejmě jsme nabídku probírali s manažerem, a hlavně s tátou, který hraje v mé dosavadní kariéře velkou roli. Má přece jen spoustu fotbalových zkušeností, teď navíc dělá asistenta ve Slovácku, vždy se mi snažil pomáhat," potvrzuje zimní posila Teplic, že se do rozhodování zapojila rodinná rada.
„Nepřišel jsem úplně do neznáma. Trenéra Jarošíka jsem poznal v Prostějově, trenér gólmanů Petar Aleksijevic je vlastně mým osudovým trenérem, protože mě vedl už jako dorostence v Holicích a potom dva roky v Prostějově," nastiňuje Mucha cestu, kterou si musel do nejvyšší soutěže prošlapat. Z divize přes národní a potom druhou ligu.
„Do pole mě to nikdy netáhlo, odmalička jsem se raději postavil mezi dva stromy nebo špalky a gólů raději zabraňoval, než abych je dával. Na rozdíl od táty, který hrál celou kariéru v záloze. Možná i proto jsem si musel počkat na první ligové angažmá až do devětadvaceti. Jsem ale rád, že přišlo," svěřoval se Mucha během tureckého soustředění v klubovém studiu Belek poté, co v teplické bráně odchytal vítěznou přípravu s pátým celkem bulharské ligy Slavií Sofia.
Teď samozřejmě doufá i v šanci ligovou. A nejraději, aby ho při ní viděla i sestra Karolína.
„Bydlí teď v Praze, takže pokud bude zrovna v Čechách, na zápas určitě přijede. Máme výborný vztah, píšeme si a voláme, sledujeme jeden druhého. Jen ten tenis už si spolu zahrajeme málokdy. Ségra už nemá tolik času jako dřív, takže když přijede do Olomouce, řešíme jiné věci, než abychom vyráželi na kurty. Zato s tátou hrajeme pravidelně."
Na kurtu by měla v sourozeneckém souboji navrch Karolína, na fotbalovém hřišti by se gard samozřejmě obrátil. To kdyby se to ti dva rozdali třeba při penaltovém rozstřelu.
„Proč ne, ségra hraje nejen tenis, ale odmalička jsme zkoušeli všechny sporty. Pochopitelně i fotbal, takže problém by to nebyl," směje se Filip, který penalty nejen lapá, ale sám je i v zápasech střílel.
„To ale ještě v dorostu, kdy jsem jich z deseti proměnil všech deset. Mezi dospělými už jsem důvěru nedostal, protože odpovědnost při penaltě už je mnohem větší," bránil by se nejspíš tomu, kdyby v ligovém zápase došlo na pokutový kop proti soupeřově bráně a on by se měl ujmout exekuce.