Kádr? Kluci jsou hladoví, hřeje střelce Votroků. Čech mu jako dítě podával míče

Právě že nevím, čím to bylo. Nedělal jsem totiž vůbec nic jiného. Hráli jsme i stejně dobrej fotbal, akorát na podzim mi góly prostě nepadaly. Trefoval jsem gólmana, tyčku, střílel vedle. Na jaře jsem taky neproměnil nějakou tu šanci, ale víceméně ze všeho jsem dal gól. Asi se mi vrátilo štěstí, které proti mně stálo na podzim.

Vážím si toho hodně. Hlavně kvůli tomu, že hlasovali trenéři a kapitáni všech týmů druhé ligy. Kdyby mi tohle někdo řekl ještě třeba v březnu, nevěřil bych a tvrdil mu, že to je blbost. Pomohlo mi jaro a konec sezony. Podařilo se mi dávat vítězné góly v důležitých zápasech.

Nejvýš, protože při prvních dvou jsem byl mladej kluk a na hřišti to měli táhnout jiní. Ne, že bych se jenom vyloženě vezl, taky jsem k tomu přispěl, ale teď to na mně stálo. S Kubou Radou jsme tady nejstarší a vnímal jsem tedy velikou zodpovědnost. Cítil jsem, že cokoliv jiného než postup by byl neúspěch. Proto jsem moc rád, že se to povedlo.

V týmovém pojetí. Když třeba na podzim z toho někdo vypadl, druhý ho zaskočil. Na jaře jsme to víceméně táhli ve dvanácti, třinácti lidech, ale táhli jsme spolu za jeden provaz. Byli jsme už sehraní a najeli na vítěznou vlnu, kterou jsme si drželi. Ale největší síla mužstva byla v tom, že kluci do ligy strašně chtěli. Hlad po úspěchu byl fakt ohromný.

Je asi mladší. Na druhou stranu jsou tady dva třicátníci a Michal Leibl, jemuž bude třicet. Pak máme hráče kolem 25 let, což dneska už nejsou na fotbal ani mladí kluci. Všichni v kádru jsou hladoví a chtějí se zlepšovat. Je to mnohem lepší, než kdyby tady byli nějací vysloužilci, kteří už ligu hráli a nejsou tolik hladoví po úspěchu. Tým je dobrý a perspektivní.

Lámalo se to osm kol před koncem, kdy jsme v Chrudimi v posledních deseti minutách třemi góly otočili zápas ze stavu 0:2. Tam jsem si říkal, že už to musíme zvládnout. Další klíčový moment byla květnová výhra v Prostějově, který jsme rázem odřízli.

Nepříjemný to trochu je, protože jsme tady měli něco zajetého. Ale zase někteří vystoupí z určitého pohodlí. Ti, kteří měli za pana Frťaly jistější pozici, teď musejí kvalitu dokazovat novému trenérovi, aby ji obhájili. Naopak kluci, kteří tolik nehráli, mají šanci naskočit. Trenéři mají nové metody, což nás může posunout dál. Spíš to tedy beru pozitivně, že nás mohou něco nového naučit.

Ano, abychom byli efektivní vepředu. V druhé lize jsme třeba první dvě nedali a využili třeba třetí nebo čtvrtou, což se už teď asi opakovat nebude. Budeme hrát určitě jinej fotbal. Často jsme dobývali, teď budeme spíš vycházet z dobrého presinku a obrany. Zápasy budou rychlejší a agresivnější. Na rozjezd nemáme například Slavii nebo Spartu, kde bude tempo mnohem větší než s Bohemkou a Karvinou, s nimiž začínáme. Snad se adaptujeme rychle.

Jo, obránce Fanda Čech mi prý podával balony (úsměv). Je to hezký, ale asi normální. Taky si pamatuju, že jsem podával míče Adrianu Rolkovi a za bránou Karlovi Podhajskému. Pak jsem se s nimi potkal v kabině, což bylo super. Dobře, že to je takhle nastavené.

Ano. Jsem v Hradci od mladších žáků. Dal mi šanci ve velkém fotbale a klub mi přirostl k srdci. Po pěti letech jsem zjistil, že to tady není vůbec špatný. A když si někdo na něco stěžuje, jinde to je třeba mnohem horší.

Je to tak. Tři roky se mnou byla v Jihlavě, pak v Olomouci a na Slovácku. Je Hradečanda a taky tedy byla ráda, že se mohla vrátit domů. (úsměv)

Na tribuně je klidná, prožívá to spíš vnitřně a fandí mi dost. I její zásluhou se mi někdy tak daří. Sdílí se mnou úspěchy i neúspěchy, když mi to nejde, strašně ji to mrzí. Super, že mám vedle sebe někoho, komu to není jedno a kdo mě tak podporuje. Pravidlové věci nepozná, jezdí spíš na lyžích a fotbalu příliš nerozumí, ale taky si dokáže k tomu něco říct.

Ona mě právě chválí, i když hraju špatně. Zápas mi nevyjde a stejně slyším chválu. (úsměv)

Nechci říct, že se mi život úplně změnil, ale vždycky jsem měl nastavené, že rodina je nejvíc. Hrozně jsme se na malého těšili a jsem rád, že si ho můžu užívat. Denně vidím, jak roste. Jsem moc rád za takovou práci, kterou mám. Volna mám při fotbale určitě víc, než bych měl v normálním zaměstnání. Mám na Jáchyma čas. Můžu ho brát i s sebou, ukázat mu stadion...

Na fotbal ho dám a pak uvidíme, jak ho bude bavit. Už jak byl menší a viděl balon, hned do něj kopal. Nějaké geny tam asi přeskočily. Hlavně ho ale vychovat, aby byl slušný člověk.

Ano, povahově je spíš po manželce, takovej divoch a extrovert, což já moc nejsem.

Na hřišti jsem vyhranější a nasbíral jsem zkušenosti, jinak jsem ale furt stejnej. Samozřejmě člověk si projde za kariéru nějakými zraněními a pak se o sebe víc stará než třeba ve dvaceti. Má lepší životosprávu.

Jím teď jinak. Celkově mi chutná zdravější jídlo než nějaké prasárny, což i fotbalu pomáhá. Po tréninku jsme si dali s klukama guláš s knedlíkem, svíčkovou... Ale pak se mi to přejedlo a teď mám radši lehčí stravu. Ryby, rýži, těstoviny. Smažené věci mi už vůbec nechutnají. Když udělá tchyně nebo babička knedlík, tak si ho dám. Ale jinak mě to už neláká.

Ne, vůbec. Jenom když potkám nějakého známého, co chodí dlouho na fotbal, tak prohodíme pár slov. Zase takové fotbalové město Hradec není, jede tu víc hokej.