Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení hráčů pod krkem

Já nikdy nepředpokládal, že budu trénovat. Natož na tak vysoké úrovni. Vždyť jsme se dostali se Slavií do Ligy mistrů. To je přece k nevíře. Nebo s Libercem dvakrát do Evropské ligy. Já všechno prožívám s hráči. Radost, smutek, bolest. Když se zranil David Hovorka, to mě zasáhlo. Děsně... Při jarním osmifinále se Sevillou v Evropské lize jsem nemohl kvůli trestu být s mužstvem. V televizi jsem postup oplakal. A pak mě dostalo, když jsem na záznamu v dokumentu Totální sezona viděl, jak Milan Škoda v šatně říká, že určitě řvu jako želva... Nasbírali jsme s Jindrou výjimečné zážitky. A ty jsou na tom všem nejcennější.

Aby ne. Známe se s Jindrou pětadvacet let. Doporučil jsem ho do Žižkova, kde dělal asistenta áčka a současně vedl rezervu Viktorky v Horních Měcholupech. Když Žižkov sestoupil z ligy, opouštěli ho hráči a klub neměl peníze, nabídli áčko Jindrovi. Nechtělo se mu, protože znal zoufalou situaci. Já ho tlačil, aby to vzal. Věřil jsem, že uspěje. On nakonec souhlasil za podmínky, že mu půjdu dělat asistenta. Pro mě je fotbal celý život, takže jsem si jen vyžádal svolení v tehdejším zaměstnání a šli jsme do toho.

Jsme spojení už sedmý rok. Prošli jsme společně Žižkovem, Libercem a nyní jsme ve Slavii. Až později k nám přibyl Jarda Köstl. A v Liberci Honza Nezmar jako sportovní ředitel. On a pan Karl (majitel Slovanu Liberec) nám dali první velkou šanci. Oba jsou stejní cvoci jako my. Však jsme také pak na oplátku Honzu, když přemýšlel nad nabídkou ze Slavie, do Edenu postrčili. A fotbal si užíváme, ale umíme se všichni i pěkně pohádat. Vlastně se hádáme pořád.

Hádáme se kvůli situacím na hřišti, kvůli sestavě, střídání. Když o tom přemýšlím, tak vážně pořád. Ale vždy se domluvíme. A to je podstata úspěchu. Držíme stejnou linii už od Žižkova. Hodně lidí nám říkalo při přesunu do Liberce, že se musíme chovat jinak. A pak při nástupu do Slavie jsme slyšeli to samé. Ale neuhnuli jsme z naší cesty a děláme vše pořád stejně. Jsme cvoci, kteří milují fotbal a nikdo to s námi nemá jednoduché. Ani hráči. Ale my jsme s nimi kamarádi. Řešíme i osobní věci. Známe je tak dobře, že když se něco děje třeba v soukromém životě, hned to poznáme. Máme výjimečné vztahy.

Pořád s hráči mluvíme. Neustále. Víme všechno. O manželce, o dětech, o rodině. Ve Slavii není ani jeden hráč, který by neuměl fotbal. Je to jen o hlavě. Nejhorší je, když je fotbalista poseroutka. Nesnášíme alibisty. Pokud hráč udělá jednu chybu a podlehne vnitřnímu strachu, nikdy neuspěje.

I tohle je o hlavě. Rozdíl ve fotbalové kvalitě v Lize mistrů vyrovnáváme zarputilostí. Museli jsme přesvědčit hráče, že takové dávky potřebují a jsou jim ku prospěchu. Kdyby se jim i přes všechno utrpení nedařilo, nikdy by to nepodstupovali. A že utrpení na prvním soustředění po našem příchodu do Slavie bylo veliké. Pár hráčů už naše metody znalo a spoluhráče připravovali. Ale stejně všichni trpěli. Byly to galeje. A do všeho já, v šestačtyřiceti, absolvoval nejtěžší tréninky po boku hráčů. Těžko se jim vysvětlovalo, že ten malej plešoun vydrží a oni ne.

Sloužil jsem jako motivační faktor. Ale pozor, zase nejsme úplní blázni... Když vidíme, že jde hráč na krev a stejně limit nesplní, nenecháváme ho cvičení opakovat. Pokud dře a nefláká se, použijeme selský rozum místo čísel.

On hru skvěle cítí. Já možná vnímám herní situace trošku jinak, ale Jindra má výjimečné čtení soupeře z taktického hlediska. Zpočátku se k nám doneslo, že jsme trenérští nýmandi. Ale důležité jsou výsledky. A fotbal, který hrajeme. Když je devět hráčů našeho kádru v reprezentaci, asi není Jindra ani jeho tým tak špatný... Že si nenechá do trénování kecat, neznamená, že je uzavřený názorům zvenčí. Děláme fotbal, jak ho cítíme.

Jsme nároční na hráče, ale i sami na sebe. Není možné, aby naše požadavky byly určené jen fotbalistům a realizační tým vším jen proplouval. Většinou chodím spát ve dvě ve tři v noci. Do té doby jsem na příjmu a Jindra mě zásobuje textovými zprávami. Občas dojde na hovor. Když ráno v osm vstávám, stane se, že mám na mobilu ještě další zprávy. Ostatně k Jindrově ponocování se váže pár jedinečných historek.

Některé určitě... Jak Jindra dokáže dřít do noci, taky si rád přispí. Jednou jsme letěli k zápasu v pohárové Evropě a nocovali jsme v Praze na hotelu přímo u starého letiště. V době odjezdu byl kompletní tým v autobusu, jen Jindra nikde. Nedorazil ani po čtvrt hodině a na telefon nereagoval, neotevřel ani když jsme bušili na dveře. Tak jsme si vyžádali na recepci rezervní kartu, otevřeli pokoj a on měl v uších špunty, takže poctivě zařezával.

Nikdy jsem s nikým jiným nespolupracoval a ani jsem o tom nepřemýšlel. Ještě mě tak nenaštval, abych ho chtěl opustit. To samé platí i opačně. Není to se mnou jednoduché. Ale ani s Jindrou. Ale nejde jenom o nás dva. I o Štěpána Koláře! Proto nám spolupráce tak funguje, skvěle se doplňujeme. A taky si nenecháme do trénování a skladby týmu kecat. Máme v kádru hráče, jehož do Slavie nechtěli. Ale my jsme si ho prosadili. A je z něj hvězda.

Ani náhodou. Je logické, že Jindra je hlavní hvězdou našeho realizačního týmu. Je hlavní kouč, má největší odpovědnost. Ale od začátku na Žižkově vždy zdůrazňuje celý tým. Já i další kluci víme, že bez nás by Jindra nebyl tak slavný. Ale současně si uvědomujeme, že nebýt Jindry, neexistovali bychom. Jindra si umí popularitu užít. Nicméně už je rád, když může pozornost rozmělnit i mezi nás...

Jindra říká, že jsem jeho pravá pěst.

Když se mi něco nelíbí, řeším to hned. Nic nepřehlížím, nepřecházím. Je fakt, že mě vytočí i maličkosti a okamžitě řvu. Nejde jen o fotbal, ale o celkové žití v kabině. Neděláme individuální sport, je třeba se podřizovat kolektivu. Když se někdo vymyká a mužstvu škodí, jsem hned na špičkách. Chod kolektivu nesmí nic narušovat. A nezajímá mě, jestli jde o náhradníka nebo kapitána. Jsou hráči inteligentní, jimž stačí naznačit. A pak jsou někteří méně chápaví. Občas někoho chytnu pod krkem. Někdo to udělat musí. Je fakt, že sem tam ulítnu a přeženu to. Ale umím uznat chybu a omluvit se.

Rozhodně ne! Já měl s trenéry problémy. Byl jsem pacholek, zlobivý hráč. Nechci se hodnotit, ale vždy jsem se snažil být týmový. Pro mužstvo jsem chtěl to nejlepší. Soupeře bych pro vítězství rozkousal. Když někdo narušoval klima kabiny, ozval jsem se. A když jsem měl pocit, že dělá chybu trenér, nemlčel jsem. Asi mi to v kariéře moc nepomohlo. Navíc, když jsem o něčem přesvědčený, tak jsem děsně urputný. Jakmile je na mně pácháno bezpráví, tak se neznám. A stejně to vnímám, když se děje křivda i někomu z přátel.

To bych nechal bez odpovědi... Ale je fakt, že občas slyším Štěpáne Koláře říkat: „Já na tebe pošlu Houšťu!"