Článek
Bývalý obránce Petr Podzemský (vpravo) v ligovém utkání se Spartou. Vlevo někdejší letenský útočník Radim Holub.
Petr Podzemský z Plzně (na zemi) nezastavil Lukáše Zelenku ze Sparty.
„Jo, spravil jsem se," směje se 48letý bývalý obránce Dukly, Příbrami a Plzně Petr Podzemský. Muž, který v české lize odehrál 150 zápasů, po kariéře fotbal záhy opustil. Kopačky a míč vyměnil za práci ve firmě Topagri v Záluží u Hořovic.
Jak se člověk, který se odmala pohybuje ve fotbale, ocitne ve firmě, která prodává zemědělské stroje?
Když jsem skončil v profifotbalem, dělal jsem chvíli trenéra v Berouně, se kterým jsme postoupili do divize. Hrál jsem k tomu ještě v Králově Dvoře. Zároveň jsem objížděl firmy, aby vstoupily do klubu. Shodou okolností jsem narazil na pana Jiřího Zikmunda, velkého fandu fotbalu. Bydlí v Bránově, rodišti Oty Pavla, nabídl mi práci. Kývnul jsem. Věděl jsem, že fotbal mě nezajistí.
Trenéřina vás nelákala?
Trenérů je hrozně moc, nejsem tolik průbojný. Fotbal mi stačilo hrát. Ve firmě dělám do čtyř, potom mám volno, čistou hlavu. Chodím si zahrát tenis, věnuju se rodině. Pamatuju si, že jsem do firmy nastoupil na apríla. Ale neměnil bych, jsem moc spokojený. Už patnáct let.
Co máte ve firmě na starosti?
Vedoucí skladu náhradních dílů, tak zní moje zařazení. Komunikuji s dodavateli, kterých máme kolem patnácti z celého světa, k tomu zpracovávám poptávky. Za ty roky jsem se naučil rozumět strojům, jsem v obraze. Teď je bohužel doba, kdy je dodací lhůta některých náhradních dílů delší, takže musím zkousnout, že dostanu od zákazníků čočku.
Fotbal vám nechybí?
Sleduju ho pořád, mám přehled. Nezanevřel jsem na něj. Na Berounsku chodím na nižší soutěže. Není publikovatelné, co tam se děje za lumpárny. Přijde mi, že je to v tomto směru pořád stejný. Samozřejmě, někdy si vzpomenu na roky v lize i na tři sezony na Islandu. Zpočátku jsem musel mít alobal v oknech, abych měl v pokoji tmu a usnul. Přes zimu, kdy je na Islandu zase jenom tma, jsem byl v Česku. Liga se hraje od března do října.
Island je pro fotbalisty netradiční destinace.
Odlétal jsem tam s obavami, protože jsem uměl jen rusky. Poměrně rychle jsem se ale naučil solidně anglicky, což se mi hodí i nyní. Byl jsem na Islandu pět měsíců sám, na tři měsíce za mnou přijela rodina. Manželka bez pracovního povolení delší dobu v roce v zemi nemohla strávit. Byl jsem celkově z Islandu nadšený.
I fotbalově?
Ano. Je fakt, že islandské kluby sbírají hráče z nižších anglických lig. Jezdce, bojovníky, kteří vás vezmou i s nohama. S Reykjavíkem jsem si ale zahrál předkolo Ligy mistrů, proti irskému Shelbourne. Vypadli jsme po dvou remízách, oni u nás vstřelili dva góly. V týmu jsem byl jediný profesionál. Čekal jsem celý den na šestou hodinu, kdy začal trénink. Spoluhráči chodili do práce. Kluby měly neskutečné zázemí - obrovskou halu s umělou trávou, plus klasický trávník. A výborná byla soustředění.
Létali jste do tepla?
Do Portugalska. Z jediného důvodu: je tam spousta golfových hřišť. Jasně, když je dvacet nad nulou, je na Islandu svátek.(směje se) Islanďané ale milují golf, mají nádherná hřiště. Když jsme přijeli do Portugalska, všichni táhli za sebou golfový vozík s holemi a dalším náčiním.
Hrát golf pro ně byla vyšší priorita než fotbal?
Vybírali si destinace pro soustředění podle golfových areálů. V nadsázce se dá říct, že fotbal byl pro ně až druhořadý. Ale i tak byli ve fotbale neskutečně sebevědomí.
Jsou takové nátury?
Přesně tak. Myslí si, že jsou nejlepší. Říkali mi: ty jsi z Česka, tam neumíte fotbal. A to bylo v době, kdy český nároďák hrál v Portugalsku semifinále mistrovství Evropy. Jsme stejně lepší než vy, tvrdili. Byli prostě sebevědomí a v pohodě. Měli tenkrát vysokou životní úroveň. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Rodiny měly běžně čtyři auta. Islanďané si hodně půjčovali od bank, potom je doběhla finanční krize. Na Island ale nedám dopustit, byla to výborná životní zkušenost. Až na lety k zápasům.
Vzhledem k neustálému silnému větru musely být zajímavé.
Nejhorší byl přelet na jeden malý ostrov, kde se bohužel také hrála liga. Byla vypravena dvě malá letadla. V jednom letěla bagáž, ve druhém tým. Bylo to dvacet minut neskutečného strachu. Nahoru do vnitrozemí se naštěstí létalo větším letadlem, které větru čelilo daleko líp.
