Článek
V létě jste se loučil s Plzní v slzách. Už odchod přebolel?
Tehdy mi přišlo líto, že úspěšná kapitola končí. Že už se nikdy nebudu v kabině potkávat s Limbou (obránce Limberský) a dalšími kluky, se kterými jsme toho strašně moc prožili. Spadla opona. Ale ve Slovácku jsem spokojený.
Změnil se vám i soukromý život?
Snad jen z pohledu, že lidé na Slovácku jsou víc v klidu. Nikam se neženou. V Čechách jsou ve stresu, spěchají, jsou roztěkaní. Tady je to na pohodu. Každý druhý jezdí na kole. Já jsem tedy mezi těmi lichými.(směje se) Když jsem v létě přijel na stadion, vrátily se mi vzpomínky, jak jsem před třinácti lety dorazil z Drnovic. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, kam až se dostanu. Za dva roky jsem šel sice do Sparty, ale chodil jsem po hostováních. Z Letné mě pak vyhodili jako nepotřebného, hledal jsem si angažmá. Ozvala se Plzeň.
Milan Petržela (vpravo) se ještě v dobách svého působení v Plzni raduje z gólu v utkání Evropské ligy proti FCSB.
Upřímně, chtělo se vám do Viktorie, která tehdy patřila sotva k ligovému průměru?
Do Viktorky mě lákal trenér Standa Levý, znal mě ze Slovácka. Navíc se začalo mluvit o tom, že by se ze Sparty mohl vrátit Limba. Udělejte ho, jinak smlouvu nepodepíšu, řekl jsem panu Levému. Nakonec nás v lednu udělali oba. V létě pak přišli z Letné Horvi (Horváth) s Rézou (Rezek) a Kolda (Kolář). A během podzimu i Vrbič (kouč Vrba).
Zpočátku to ale skřípalo.
Byli jsme desátí, žádná sláva. Pak se vytvořila úžasná parta, přišly úspěchy, začal se stavět stadion, lidi byli pobláznění. Neskutečný. Z hokejového města se stalo fotbalové. My, nepotřební, jsme si vykopali všechno sami. Musím říct, že jsme si v kabině porozuměli ve všem.
I ve vylomeninách.
To taky. A že jich bylo. Když se blblo, tak se prostě blblo. Kurňa, daří se, tak nesmíme přestat. Musíme za tím jít, dělat stejné věci, smáli jsme se.
Zleva Milan Petržela ze Slovácka a Lukáš Kalvach z Plzně v utkání 19. kola
Vrba přimhouřil oči?
Nechal nás žít. Dokud děláte výsledky, nechám vás, říkal. Ale pozor, nešli jsme přes závit. Před zápasy jsme sekali latinu. Byli jsme spolu rádi, těšili se na sebe. Když chodíte na stadion udělat si jen čárku, je to špatně. Po tréninku nikdo nikam nespěchal, šli jsme na kafe, na pivko. Jsem moc rád, že se to takhle vyvinulo, že nás vyházeli ze Sparty. V Plzni jsme udělali super mančaft.
Šéf Šádek vás nazval vlčí smečkou.
Přišel do Plzně ve stejném období jako my. Oťukával se, šlo o jeho první velkou štaci. Chtěl si nás získat, pak už to pro něj bylo složité.(směje se) Byli jsme odshora po šatnu jedna parta.
Velká fanynka Milana Petržely, dcera Claudie, na stadionu Slovácka.
Stýská se vám po ní?
Ano. Byla výjimečná. Doufám, že se budeme v budoucnu setkávat ve staré gardě Viktorky. Dát si sranda mač, pokecat u pivka. Jako za starých dobrých časů.
Musel Šádek časem přitvrdit?
Věděl, na koho může být tvrdý. Dělal to ale rozumně, nechtěl si poštvat proti sobě ty, kteří mu táhli tým. Pan Šádek má na úspěších obrovskou zásluhu, ne náhodou ho chtěly Slavia i Sparta. Zbytečně nevyhazuje prachy. Není šéfem, který sedí v kanclu a vydává rozkazy. Často chodil mezi nás, je s ním sranda. Ale přitvrdit umí.
Plzeňský generální manažer Adolf Šádek během utkání s Teplicemi.
I Vrba, který na vás vždycky trpěl?
Známe se od mistrovství světa dvacítek. S Limbou jsme si k němu dovolili víc než ostatní, od nás to bral. Na oplátku se v kabině opřel vždycky jako první do nás dvou. Bavili jsme se spolu otevřeně o všem. S trenéry jsem nikdy neměl problém, žádný se po mně nevozil. Ale s Vrbičem mám nejsilnější vztah.
Změnil se po návratu do Plzně?
Každý člověk se mění. Když přišel poprvé, v lize v roli hlavního trenéra vlastně začínal. Po návratu měl toho už hodně za sebou včetně reprezentace. Ale s Limbou jsme si k němu dovolili, co předtím. Tak to prostě bylo nastavený.
Trenér Plzně Pavel Vrba v utkání se Slováckem.
Vrátil se, udělal další titul. Přitom Sparta a Slavia vynaložily na zahraniční posily astronomické částky. Dá se mluvit o zázraku?
On je výborný, mimořádný trenér. Dokázal nás fantasticky připravit, soupeři neměli šanci. Není náhoda, že je úspěšný. Prostě umí. Žádný zázrak. Je to pochopitelně také o hráčích, trenér nezmůže všechno. Řekne, jak hrát, ale na hřišti pokyny musejí naplnit hráči. Naší bandě se to dařilo.
Podzimní Viktorii příliš ne, vyhlíží vyčpěle. Má vůbec Plzeň šanci posunout to ještě výš?
Titul je titul, Liga mistrů je top soutěž, postoupit do ní je fantastický úspěch. Ale oslavy už by nebyly takové, mnozí fanoušci v Plzni okoštovali úspěch, už ho nepotřebují. Chuť mají menší a menší. Před rokem ani nezaplnili stadion, když v Lize mistrů přijel AS Řím. Přišli jen na Real, zbytek vstupenkového balíčku prodali. Jsem ale pyšnej, že jsme jim nabídli to nejlepší na světě – Real, Barcelonu, Manchester City, Bayern.
Milan Petržela (vlevo) v plzeňském dresu a Arjen Robben z Bayernu během utkání základní skupiny Ligy mistrů
Vzpomenete si občas na tyto bitvy?
Kam jsme přijeli, dělali jsme si ze sebe srandu. Jinak to ani nešlo, když proti nám stála nejlepší Barcelona v historii. Říkali jsme si, že asi dostaneme bůra a v Česku z nás budou mít legraci. Byli jsme uvolnění, nebyli jsme svázaní. Když dostaneme pět, nikdo nám nemůže nic říct, utěšovali jsme se. Taky v Lize mistrů jsme zažili nezapomenutelné momenty. Třeba jak Horvi nastupoval na Camp Nou s bachorem.
Prý ho v Barceloně původně nepovažovali za hráče.
Pamatuju si, jak se po předzápasovém tréninku ptali, jestli s námi trénoval kustod. Druhý den stál Horvi v tunelu, na ruce kapitánskou pásku, Messi a další na něj koukali s otevřenou pusou. Po zápase si měnil dres se Seedorfem. Byl jsem od nich dva metry. Vysekanej Seedorf, vedle něj Horvi s vanou. Jak svlékl dres, vypadla mu. Neskutečná sranda. Vůbec Horvi byl vtipálek, bavil nás. Když jsme přijeli na stadion, z autobusu vystupoval vždycky první. Ať se nás leknou, smál se. On to uměl vždycky odlehčit.
Milan Petržela s dcerou Claudií na Mikuláši v centru Uherského Hradiště.
Takže Champions League jste si opravdu užili.
Rozhodně. Jenom ta znělka. Ta mi bude znít v uších napořád.
Vrátíte se po kariéře do Plzně?
Konec se blíží, musím nad tím přemýšlet. Nedávno jsem si volal s panem Šádkem, ptal se mě: Milánku, kdy se mi vrátíte? Dokud bude v Plzni, šanci na návrat cítím. Ale i ve Slovácku mi naznačují, že by si dokázali představit, že bych pro klub pracoval. U fotbalu chci každopádně zůstat. Jen zatím nevím, v jaké roli.
