Jisté místo, menší konkurence. Přišlo uspokojení, přiznává Pešek. Mladá Sparta? Masakr

Koncem června jste oslavil kulatiny, k tomu čekáte prvního potomka. Prožíváte jedno z nejdůležitějších životních období?

Užívám si to, celá moje rodina, žena se těší. Beru všechno pozitivně. Zranění, které mě potkalo, bylo komplikací, ale zůstal jsem optimistický a myslím, že díky tomu jsem dosáhl rychlého návratu. Třicet je blbé číslo, fotbalově strašné (smích). Ale je to tak, jak to je. Manželka je o deset dní mladší, dítě přišlo asi ke společným kulatinám. Termín máme zhruba v polovině listopadu, tak snad vše dobře dopadne.

Sbíráte už inspiraci od spoluhráčů otců?

Máme skupinku, v níž jsou Lukáš Haraslín, ten má dvě děti, Tomáš Wiesner, ten je čerstvě otcem, a Vojtěch Vorel. Ten má taky malinkou dcerku. Já jsem tam nejstarší a jediný zatím bez dítěte. Slyším, jak se kluci baví. Poslouchám je a určitě mi taky pomohou.

Lukáš Sadílek vás při gratulacích k přírůstku nazval dědkem. Opravdu vám takhle v kabině říkají?

Začalo to na Euru, kdy jsme byli třicet dnů zavření na hotelu a já byl v menší partičce s Adamem Hložkem a Michalem Sadílkem. Oni mladí kluci, byla tam trochu ponorka a dávali jsme si takové přezdívky. Já se stal „Dědkem". Všichni se toho chytli a zůstalo u toho. Jsem ale člověk, který nic moc podobného neřeší, nevadí mi to.

Když už jste zmínil Adama Hložka, jak se díváte na jeho první rok v Leverkusenu?

Když můžu, sleduji jeho zápasy. Jsem za něj rád. Je to bizon, maká a přeji mu, aby se mu vyhýbala zranění. Jinak udělá ještě větší kariérní kroky.

Zpět ke Spartě, v jejímž kádru je přes třicet let pouze vám, Davidu Pavelkovi a Jaroslavu Zelenému.

Masakr. Teď mi dochází, že jen my jsme takhle starší. Na druhou stranu máme zkušenosti a můžeme, a snažíme se, mladším klukům pomoct. Máme něco za sebou a oni neví, co může přijít. Moje role se hodně změnila. Mladí kluci jsou opravdu šikovní. Když mně bylo 18 a přesunul jsem se k áčku, přišel jsem do kabiny a někomu dokonce vykal. Doba se změnila, úplně ve všem.

Vám nikdo nevyká?

To se mi ještě nestalo (smích).

Rozumíte tématům, o jakých se třeba o deset let mladší spoluhráči baví?

Ale já se pořád cítím mladě (úsměv). Myslím, že dokážu zapadnout. Zvyknul jsem si na ten jejich trochu jiný humor a vše je v pohodě.

Minulou sezonu jste téměř celou vynechal vinou plastiky přetrženého vazu v koleni. Jak se teď po návratu cítíte?

Musím zaklepat. Zranění bylo vážné, nejtěžší v mé kariéře. Tak dlouho mimo jsem ještě nebyl. Měl jsem ale čas zesílit, hlavně poznat své tělo a dohnat nedostatky. Jsem šťastný, že koleno po zátěži vůbec reaguje a drží. Musím pracovat víc, to však přichází automaticky i s věkem. Teď už beru hlavně pozitivně, že jsem takovou zkušenost mohl mít.

Co je v takovou chvíli nejdůležitější?

Rozhodně hlava. Od začátku zranění a zejména po operaci jsem hodně pracoval na tom, abych byl pozitivní. Zůstal jsem nakonec tady v Česku, i když byly možnosti léčit se v zahraničí. Jenže tam bych byl úplně sám. Za celou dobu jsem měl snad dvě menší krize.

Kdy?

Největší byla první den, kdy jsem se rozhodl pro operaci. Uvědomil jsem si, že bez ní není šance, abych dál hrál fotbal. Předtím jsem žádné zákroky nepodstoupil, měl jsem tedy respekt a strach. Druhý moment nastal, když jsem byl připravený k návratu na lavičce se Slováckem. Ale příležitost jsem nedostal. Zpětně to však beru dobře, že jsem dostal více času na zotavení, abych byl stoprocentně fit na přípravu. Nic se neuspěchalo. Dlouho a poctivě jsem pracoval, takže by mě to strašně mrzelo.

Rodina vás nenabádala k delší pauze či konci s fotbalem?

Moji nejbližší stojí za mnou. Musím jim poděkovat, že pro mě složité období zvládli tak skvěle. Psychika dělá nejvíc, hnali mě dopředu a pomohli mi. Stejně jak kluci v kabině.

Bylo ve hře, že byste pokračoval bez operace?

Už během angažmá v Českých Budějovicích jsem měl vaz poškozený a operaci mi doporučovali. Ale léčil jsem to alternativně. Vaz pět nebo šest let držel, v utkání v Mladé Boleslavi pak rupnul úplně. Doufal jsem, že půjde třeba o postranní vazy, ale bohužel byl převržený ten přední zkřížený. Srovnávali jsme snímky a tím nastal zlom. Viděli jsme, že vaz tam není. To bych určitě v hlavě měl a přišlo rozhodnutí, že na zákrok půjdu. Nebyla cesta zpět.

Hráči občas po zranění potřebují úlevy při určitých typech cvičení. Máte to stejně?

Od konce sezony jsem s týmem, nevynechal jsem trénink ani žádná cvičení. Vím, že jiní kluci měli strach skákat nebo dělat prudké změny směru. Ale já jsem nastavený tak, že se nebojím ničeho. Věřím, že koleno je poctivě udělané. Měří nás, jak máme silné svaly. Čísla mám minimálně vyrovnané na obou nohách. Strach v tu chvíli zmizel a jsem rád, že mohu trénovat naplno.

Na začátku letní přípravy jste zmínil, že používáte speciální vložky do bot. Ještě něco?

Jak poznávám své tělo, zkouším všechno možné, co mi vyhovuje. Fyzioterapeut Adam Kuttenberg viděl mé ploché nohy a doporučil mi právě vložky. Jinak jsme každý jiný, musíme se poznat, což se mi v průběhu zranění povedlo. Po těžkém tréninku je potřeba pečlivé uvolnění předních i zadních stehenních svalů, lýtek. Pokaždé je to něco odlišného.

Je vám třicet, vracíte se po zranění. Kam se momentálně ubírají vaše sportovní cíle?

Mám v hlavě to, že musím být zdravý a připravený na šanci. Chci se dostat nejlépe do základu Sparty, hrát evropské poháry a mým největším cílem zůstává reprezentace. Ale opakuji, nejdůležitější je zdraví. Pak se mohu ukázat. Z pohledu klubu bych chtěl zopakovat poslední mistrovskou sezonu. Byla fantastická, i když jsem klukům nemohl pomoci na hřišti. Byl jsem ale s týmem, na každém výjezdu.

Máte myšlenky na angažmá v zahraničí?

Také mě to láka. Jak vidím ostatní kluky, do života jde jistě o velkou zkušenost. Uvidíme, co bude.

Ve Spartě jste zažil po přestupu z Liberce velmi povedený podzim 2021. Váš gól proti Rapidu Vídeň, který stále běží v reklamě na Tipsport, poslal klub do Evropy.

V televizi jsem ho viděl často, chodilo mi hodně zpráv. Reklamu jsem si užíval, vždy se mi vzpomínka oživila, moment je to nezapomenutelný.

Pro vás zatím nejdůležitější gól?

Tento je určitě v TOP 3. Zlomový byl asi ten za reprezentaci proti Skotsku. Covidová doba nám dala nečekanou příležitost a velká část z nás se ji chopila. Pak jsem mohl přestoupit zpět to Sparty, takže tuto trefu řadím asi nejvýš.

Po zmíněném podzimu ale nastal jarní výkonnostní útlum. Proč?

Analyzoval jsem si to a štvalo mě, že jsem nenavázal na podzimní formu. Když jsem přicházel z Liberce do Sparty, byl jsem hladový, chtěl jsem se ukázat. Trenér Pavel Hoftych mě v Liberci nabádal, ať využívám své přednosti, hlavně rychlost. To jsem dělal také ve Spartě, a proto jsem měl i čísla. Následně jsem měl jisté místo v základu a přišlo uspokojení. Myslím, že jsem v té době neměl za zády takovou konkurenci. Tolik jsem si najednou nedovolil, nebezpečí z mé strany tolik nehrozilo. Musím také zmínit absenci letní dovolené. Jen čtyři volné dny po Euru, což také mohlo hrát postupem času roli.

Teď to je s konkurencí asi trochu jinak, že?

Když jsem se vrátil do prvního tréninku, fyzicky jsem nebyl na úplné výši, ale kluci udělali za půl roku obrovský pokrok. Zvedla se kvalita, rychlost, skoro všechno. Ale věřím si.

Nebylo ve hře, že byste neměl takové vytížení a odešel na hostování?

Vůbec. Jediné, co jsem řešil, byla kondice do začátku letní přípravy. Věnoval jsem tomu i dovolenou, takže hostování nebylo v jednání ani v mých myšlenkách.

Sparta během pauzy změnila rozestavení, v přípravě jste se dokonce objevil na wingbeku. Kde se cítíte nejlépe?

Proti Jihlavě jsem hrál křídlo zleva, jen rozestavením je to trochu jiné než za trenéra Vrby. Tehdy jsem držel více lajnu, teď si desítka spíše hledá prostor mezi řadami a ve středu hřiště. Seděl mi i wingbek, mohl jsem si navést míč do středu, v tu chvíli se vám otevírá více variant. Teď zkoušíme ještě něco nového. Je pro mě dobře, že se učím novým věcem. Každá příležitost mě posouvá dál.

Prožíváte aktuálně díky angažmá na Letné splněný sen na vrcholu kariéry?

Každý rok jsem měl stejný cíl, že jsem se chtěl do zase po letech Sparty vrátit. Dělal jsem maximum a podařilo se. Užívám si to, jen vše nějak strašně rychle utíká

Pamatuje si svůj ligový debut za Spartu?

Moc dobře. Listopad 2014, byl jsem hodně nervózní. Ve 30. minutě utkání na Slovácku jsem se už rozcvičoval. Někdo byl zranění a vypadalo to, že do hry zasáhnu brzy. Nakonec mě ještě trenéři v čele s Vítězslavem Lavičkou posadili a nastoupil jsem v závěru na minutu, asi jednou jsem se dotknul balonu. Na tento okamžik sice moc často nevzpomínám, ale v hlavě mi zůstane navždy. Krásný okamžik.