Jawo: Vím, jak na rasismus reagovat. Ovládá češtinu, jen háčkům se vyhýbá

Jazyk je pro něj i pomoc v situaci, jaká se mu přihodila během angažmá ve Zlíně. Jeden člověk ho rasisticky urážel, Jawo mu však odpověděl česky a vykolejil ho. O jazyku, rasismu, ale i o angažmá v Itálii nebo o tom, jak je dobrou duší boleslavského klubu, vypráví devětadvacetiletý útočník v rozhovoru pro Sport.cz.

Myslím, že ano. Má to velký vliv na to, jak vás lidé vidí. Ti vnímají, že se můžete bránit, reagovat v jejich jazyce. Dává vám to úplně jinou sílu, než kdybyste mluvil jen jedním jazykem. Neodsuzuji kluky, kteří česky nemluví. Čeština je velmi těžký jazyk. Takže rozumím kamarádům nebo jiným cizincům, kteří češtině ten čas neobětují. Ale já to mám jinak.

Kamkoliv jdu, potřebuji umět jazyk, abych mohl komunikovat a být soběstačný. To je pro mě priorita. Mohu komunikovat s trenéry nebo spoluhráči. Můžu jít do obchodního centra a sám si vše vyřídit. Když pak někde začnu mluvit, lidé mi říkají (přechází z angličtiny do češtiny): ‚Mluvíš dobře česky. Jak dlouho tu žiješ? To je dobrý.‘ (přechází zpátky do angličtiny). Mezi oběma jazyky přepínám. Myslím, že je velmi důležité mluvit jazykem, kterým se v dané zemi hovoří.

Prakticky jo. Někdy třeba složitě tvořím větu, ale slovíček znám spoustu a mluvit taky umím.

Ne, to nepoužívám. To by se mi zamotal jazyk (směje se).

Bylo to podruhé. Ani jsem nechtěl, aby se tahle scéna stala tak známá. Ale někdy to tak vyplyne. Když vás někdo rasisticky napadne, hodně lidí může reagovat agresivně, násilím nebo podobným způsobem. A myslím, že člověk, jako byl ten v tom obchodě, takovou reakci očekával. A když ho pak urazíte, on použije násilí, a ještě jste vy za toho špatného.

Ano, začal jsem ho točit, dělal jsem si z toho srandu, smál jsem se. A když jsem ještě začal mluvit česky, zpanikařil. Na videu je pak vidět, jak mě napadl. Všechno bylo opačně. On ze mě chtěl udělat hlupáka a nakonec byl za hlupáka on. Ale rasismus je i v Itálii nebo všude jinde. Ovšem ve fotbale nebo jinde ve společnosti pro něj není místo. Prostě nikde. Věřím, že jsme všichni stejní. Ale ve Zlíně jsem se cítil dobře stejně jako tady v Mladé Boleslavi. Tenhle incident nemění můj pohled na zdejší lidi.

Ano. Každý na to může mít jiný názor. Mně se tohle (rasismus) stalo dvakrát, někomu se to děje každý den, někdo se s tím nesetkal. Záleží na tom, kde zrovna jste a na jaké lidi narazíte. Ten případ, o které jsem mluvil, mě ovlivnil. Vím totiž, jak reagovat, jak odolat, abych si neublížil. Každopádně musím přiznat, že situace tady je výrazně lepší, než když jsem sem přišel. Hráči tmavé pleti už tu byli přede mnou, lidé na mě nezírají. Zlepšilo se to.

Je to tu pro mě dobré. Město není zase tak velké a je docela klidné. Není tu moc hluku, všechno je blízko. To mi vyhovuje. I proto tu bydlím.

S přítelkyní. Je Češka a je z Prahy. Někdy tu je se mnou, ale kvůli práci musí být také v Praze.

To nikdy nevíte. Někdy máte plány a pak jde život úplně jiným směrem. Věřím v Boha a v osud. Co pro vás plánuje Bůh, to je pro vás to nejlepší, a ne to, co v životě chcete. Protože někdy chce to, co pro vás není dobré.

Je to pro mě stejné, jako bych žil kdekoliv jinde. Mám omezené koníčky. Když přijdu domů, odpočívám, spím, čtu, koukám na seriály nebo hraji playstation. Když máme třeba den nebo dva volna, jedu do Prahy a zajdu do wellness, abych lépe zregeneroval. Pak pobudu s přáteli a vracím se do Boleslavi. Takový program mám vždycky.

Vím, že tu jsou. Ve Spartě byl ještě James Gomez. Znám je podle jmen, ale ne osobně. Z Gambie se neznáme, nejsme spolu v kontaktu. Ale mám tu jiné přátele. Mezi ně například Mohamed Tijani, který byl ve Slavii, v Plzni a nyní působí ve Švýcarsku. Jsme stále v kontaktu, je to můj opravdu velmi dobrý kamarád.

Partu tvoříme všichni. Já mluvím opravdu hodně a s každým. Nejen s Bensonem nebo Solomonem. Mluvím snad nejvíc, je to pro mě přirozené (úsměv).

Ten klub je jako rodina. Nebylo těžké pro mě v tomhle směru následovat zkušenější spoluhráče, jako je třeba Mára (Matějovský - pozn. aut.). Taky chodí za dětmi do akademie, to mě motivovalo. Je krásné, jak tu vše funguje, od vedení, přes trenérské týmy, hráče i další lidi.

Je to možné. Vím, že několik z nich mě má opravdu rádo. Kdekoliv jsem, křičí na mě, mluví se mnou. Těší mě, že mám dobrý vztah s mladými hráči, zejména s dětmi. Je to hezké a pro mě přirozené.

Fotbal miluji od dětství, ale rodiče v Africe obecně chtějí, aby jejich děti studovaly, měly vzdělání, protože pak mohou mít lepší budoucnost. Když jsem dorůstal, začali být gambijští reprezentanti slavnými a odcházet do Evropy. Rodiče pak kousek po kousku měnili názor. Byl jsem šťastný, že jsem dostal šanci a mohl odjet do Itálie. Začínal jsem v amatérských soutěžích, pak jsem se krok po kroku dostal do čtvrté ligy. A z ní do druhé ligy, kde jsem se stal profesionálem. Nebyla to lehká cesta, ale jsem za ni vděčný.

Byl to pro mě velký a důležitý krok. Je to opravdu citelná změna, když jdete z Afriky do Itálie. Tam je i čtvrtá liga velmi náročná, protože v ní na konci kariéry působí hráči, kteří předtím hráli v Serii A nebo Serii B. Dlouho mi trvalo, než jsem se adaptoval na tamní systém. Pomohla mi rodina v Itálii, která mě vychovávala.

Hlavně můj italský táta Bruno Pirrodi, který je ze Sardinie. Ano, tak ho beru. Staral se o mě, koupil mi míč, bral mě na tréninky. Měl tým v šesté nejvyšší soutěži, ale mě pak poslal výš. Fotbal je jeho vášní. Já se krok po kroku dostal do profesionálního fotbalu. Byla to zajímá cesta, kvůli ní jsem dnes takový, jaký jsem. Utvářela můj charakter.

Udělal jsem dobrý krok, šel jsem sem kvůli projektu, který mi byl nastíněn. Někde v jiné zemi bych třeba dostal víc peněz nebo něco podobného, ale já jsem chtěl být v týmu, který má ambice být v top pět a chce se dostat do evropských pohárů. Ty jsou mým snem. Teď o ně budeme hrát v nadstavbě a věřím, že příští rok zase. Mám stejné cíle jako klub samotný, to je pro mě důležité. Budu se je snažit co nejlépe naplnit.

Hrát evropské poháry, ideálně s Mladou Boleslaví. Nemusí to být nutně Liga mistrů, klidně bych si zkusil Evropskou nebo Konferenční ligu. Ono ne každý má šanci stát se profesionálním fotbalistou. Já si toho moc vážím. Každý může dosáhnout svého snu. Řeknu vám jeden příklad.

Když jsem byl před rokem nebo dvěma na dovolené v Africe, tamním klukům jsem do kabiny přivezl boty. A někteří z nich jsou dnes profesionály, třeba Yankuba Minteh působí ve Feyenoordu a zahrál si Ligu mistrů. Narodili jsme se ve stejném městě, já mu přivezl boty a pak na něj koukal, jak hraje Ligu mistrů proti Atlétiku Madrid.

To je soukromá věc, ale myslím, že tohle je priorita pro každého afrického hráče. Protože důvodem, proč jsme tady (v Evropě - pozn. aut.), jsou naše rodiny. Je důležité poskytnout lepší život lidem v Africe, kteří neměli tu šanci jako my.