Jako manažer jsem už byl vyšťavený, říká nový kouč Liberce

Z pozice generálního manažera jsem byl už docela vyšťavený. Panu Karlovi (majitel Liberce) jsem i řekl, že kdyby se mě zeptal před půlrokem, určitě bych ještě trénovat nešel, protože tehdy bych na to ještě neměl energii.

Přiznám se, že už jsem nechtěl řešit věci, které mě jako generálního manažera nebavily. Záležitosti finančního rázu mě ve finále vysilovaly nejvíce. I proto jsem šel do Liberce, protože jde o klub, který má díky majiteli rozpočet zabezpečený. Ale tady bych chtěl něco upřesnit. Psalo se, že v Trnavě jsem s trenérem Látalem skončil kvůli finančním problémům.

Nebylo. Končili jsme kvůli politice, politickým hrám a vztahům ve městě, kde už nebylo klima pro fotbal zdravé. Rozhodně to však nebylo kvůli financím. Ostatně za poslední rok jsme udělali titul, na podzim šli do skupiny Evropské ligy, vydělalo se plus minus pět šest milionů eur. Rozhodl se odejít i pan Poór, který už nechtěl s nikým válčit. Finanční situace klubu, tak i moje byla dobrá. Ostatně nabídku Liberce jsem nevzal kvůli tomu, že bych musel někde naskočit za každou cenu. Zvažoval jsem několik možných kroků.

Jeden můžeme nazvat jako cílený skauting pro kluby, čemuž jsem se věnoval teď na jaře, v jednu chvíli stále pro Spartak Trnava. Měl jsem i dvě možnosti jít do klubu. Jednu jsme řešili i s Radkem Látalem, protože jsme chtěli dál spolupracovat. Bavili jsme se i o možnosti návratu do Zlína v roli trenéra, ale panu majiteli jsem vysvětlil, že bych se do klubu jako Zlín či Bohemians 1905 jako trenér vracet nechtěl.

Lidi mají určitá očekávání, mají mě nějak zaškatulkovaného, nevidím ani pointu v tom vracet se tam, kde jsem již působil. Byť za tu nabídku jsem byl každopádně rád. Cítím, že Liberec je pro mě dostatečně zajímavá výzva. I díky zkušenostem, které mám, mě oslovila natolik, abych šel do rizika a znovu se do toho kolotoče vrátil. Mám na to chuť.

Neřekl bych, ale občas vidím, že problémy, které jako trenér řešíte a připadají vám naprosto zásadní, nakonec klíčové v celkovém pojetí klubu nejsou. Třeba jako když řešíte finance na platy hráčů. Vím, jak těžké je peníze shánět. Pokud má hráč vše zabezpečené, jako je tomu v Liberci, musí mít dostatečně čistou hlavu na fotbal.

Na stadionu je veškeré zázemí, včetně kabin pro trenéry či restaurace. Tady asi nic takového potřebovat nebudu jako v Bohemce, kde jsem procházel od Vinohrad směrem dolů do Vršovic a vždy si koupil koláček a kolegům umlel kávu. Tady to rozhodně řešit nebudu, ať si ji melou sami! (směje se)

Určitě. Rodinnou základnu sice máme v Praze, ale vzdálenost byla jedním z důvodů, proč jsme se s Libercem spojili.

Jednou týdně, někdy i dvakrát. Nejrychleji se to dalo zvládnout za tři hodiny a patnáct minut a nejdéle za šest hodin, záleželo na stavu silnice.

Když jsem v Trnavě končil po dvou letech jako trenér, právě se začala opravovat. Tehdy jsem si říkal: Fantazie! Po třech letech jsem se vrátil a byla to katastrofa. Když jsem poprvé mluvil s panem Poórem, měl výbornou hlášku. Říkám mu, pane Poór, do Trnavy se nemůžu vrátit, neumím si představit, že bych jezdil tu zas**nou D1 jednou týdně. A on mi říká: Budete létat z Pieštan, budete létat z Pieštan. (směje se) On má totiž soukromé letadlo.

To ne, jen s týmem po Evropě nebo na dovolenou... Ale vychytal jsem si dny, kdy se dá jezdit, a hlavně správný časy. Navíc jsem se naučil všechny objížďky! Každopádně jezdím rád, takže je všechno v pohodě, kdybych řídil nerad, tak by se to nedalo. Petr Rada říká, že si takhle čistí hlavu, tak možná si ji budeme čistit s Petrem okolo Ještědu spolu. (usměje se) Určitě však nechci dojíždět každý den do Liberce. Určitě tu chci mít byt a zázemí, kde budu moci pár dnů v týdnu trávit.

Výrazněji jsem se snad změnil jen v tom, že na Bohemce i ve Zlíně jsem byl zvyklý, že si většinu práce dělám sám. Sice ve spolupráci s asistenty, ale de facto sám. Ale filozofii jsem za ty roky změnil, ovlivnila mě práce u nároďáků, kde jsme si hodně práce předávali. Při tréninku teď budou daleko více prostoru dostávat Míra Holeňák, Pavel Medynský, Mára Čech a potažmo také kondiční trenér. Oni budou hlavními nositeli tréninkových jednotek. Chci, aby to bylo více týmové.

Ano, ale snad takhle trénoval třeba už Václav Ježek, který si sedl na tribunu a kolikrát se díval pouze z ní. Ale především jsem se naučil, a tak to i cítím, že pokud máte mít silný tým, vaši spolupracovníci musí vědět, že jsou respektovaní, že mají dostatek prostoru a jsou za to se mnou i spoluzodpovědní.