Jágr to má jednodušší, když je majitel, vtipkuje Hübschman po prodloužení kariéry v Jablonci

Kdy ve vás rozhodnutí pokračovat dozrálo?

Na konci sezony jsem se spíš soustředil na to, abychom ligu zachránili, protože to byla priorita. Závěr ligy byl nakonec šťastný, ale hektický. Když jsme se zachránili remízou ve Zlíně, začal jsem přemýšlet, co dál. Náročný program v závěru mi napověděl, jestli to má cenu. Konec jsem odehrál na hřišti, což bylo v mém rozhodování také pozitivní, že týmu a celkově klubu můžu ještě nějakým způsobem pomoct. Určitě tomu pomohl i nový trenér, který měl zájem o to, abych pokračoval.

Po 63letém Petru Radovi tým převzal téměř váš vrstevník David Horejš. Bude to pro vás nezvyk?

Máme k sobě věkově blíž než s trenérem Radou. S novým trenérem Davidem Horejšem jsme plus minus podobná generace. Potkávali jsme se dokonce i na hřišti. S trenérem Radou jsme si vykali, s Davidem si tykáme a teď už mu asi vykat nebudu. Známe se delší dobu a ani to po mně nevyžaduje. Jsme spíš kamarádi, ale už jsme si řekli, že vše okolo fotbalu bude probíhat na profesionální úrovni. Máme vše vyjasněné. Respektujeme se a na tom asi nic nemění, jestli si tykáme nebo vykáme.

David Horejš poprvé v nejvyšší soutěži nastoupil zhruba tři čtvrtě roku před vámi v roce 1999. Poslední zápas odehrál před téměř 11 lety, kdežto vy hrajete pořád. Za tu dobu se fotbal hodně zrychlil, je těžší a těžší se vyššímu tempu přizpůsobovat?

Neřekl bych, že je to těžký. Sice se fotbal zrychluje, ale já byl odmala spíš pomalý hráč. Během kariéry jsem nezrychloval a rychlejší už ani nebudu. Musím hledat jiné možnosti, jak se ve fotbale udržet. Hra se samozřejmě vyvíjí. Začínal jsem v osmnácti, kdy byla trochu jiná doba. Tehdy v lize moc sedmnáctiletých či ještě mladších hráčů nebylo. Pamatuji si, že snad jen Honza Polák začínal docela brzo.

Ano, krátce po sedmnáctých narozeninách.

Tehdy to bylo výjimečnější, dnes je už v lize spousta hráčů, kteří jsou mladšího věku. Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně. Tehdy asi byla i větší konkurence a drželo se mnohem víc starších hráčů a v týmech na mladší tolik míst nezbývalo. Dnes se sází spíš na mladý hráče a v lize se drží jen pár těch nejstarších. Ale myslím, že jsou často pořád platní, což v posledních letech dokazovali. Ať už to byl Milan Baroš v Ostravě, Pepa Jindřišek, Marek Matějovský, Honza Laštůvka... Všichni mají týmu co dát a asi i proto si trenéři tyhle kluky drží. Vedle nich zase můžou růst další mladí hráči. Každý jsme trochu jiný, ale každý tomu svému týmu můžeme nějakým způsobem pomoct.

Ostatně kromě vás z ligových čtyřicátníků prodloužil smlouvu ještě o jeden rok Marek Matějovský i Josef Jindřišek.

Za mě Marek Matějovský pomáhá Boleslavi fotbalovostí, svým přehledem a přihrávkami, ze kterých v posledním půl roce těžil Douděra, který se tím možná i prodal. Nevím, jestli by byl takhle horké zboží nebýt Markových přihrávek. Pepa zase už několikrát zachránil Bohemku. Už před lety nějakým gólem a teď v posledních zápasech ho v uvozovkách oprášili a v krizových situacích Bohemce pomohl. Takže všichni jsou určitě platní. Fotbal se samozřejmě zrychluje, ale všichni si i v tom zrychleném fotbalu svoje místo najdou.

Nejde i o špatnou vizitku pro mladé hráče, že vás veterány v uvozovkách ještě nevyšoupli?

Může to tak být, ale zase na druhou stranu mladí hráči potřebují vedle někoho vyrůstat. Také jsem se učil ve Spartě vedle Jirky Novotného a dalších kluků, na hostování v Jablonci zase od Karla Podhajského, Romana Skuhravého, Karla Havlíčka. Fotbal se samozřejmě vyvíjí a je trendem, aby mladí hráči co nejrychleji hráli a zapojili se do ligy a mohli se prodat do světa nebo minimálně v rámci ligy. Samozřejmě, může to být i jejich špatná vizitka, ale myslím si, že někteří z nich dělají opravdu maximum, aby se co nejrychleji dostali nahoru do prvního týmu.

V Jablonci jste prodloužil smlouvu již poněkolikáté o další rok. Vždy jste říkal, že se musí sejít tři věci: zájem klubu, zdraví a musí vás fotbal pořád bavit. Jak dlouho je podle vás reálné, že se tyto tři podmínky budou protínat? Třeba Jaromír Jágr hraje ještě v padesáti...

Jarda to má trochu jednodušší, protože on sám je majitel klubu, takže jemu jedna varianta odpadá. (směje se) Samozřejmě je to úctyhodný a je vidět, že hokeji obětoval celý život. Myslím, že jinak to ani nejde. Když jste starší, musíte tomu věnovat víc času, než když vám bylo dvacet, kdy všechno běželo samo a člověk si mohl třeba dovolené dopřát podle libosti. Kdybych dnes na pět týdnů fotbal či vůbec sport vynechal, myslím, že další sezonu už vůbec nezačnu. Tělo je potřeba poslouchat a ono si většinou samo řekne, co potřebuje.

Po vyhraných zápasech se únava vstřebává vždy líp, jenže těch jste v uplynulé sezoně moc nezažil. Kolik sil vás stála?

V každým zápase člověk tak trochu hrabe a když jsou zápasy vítězný, odchází se mu ze hřiště líp. I regenerace je pak jednodušší. My jsme se v tom dost točili, nejen na jaře, ani podzim nebyl nijak závratný. Po zápasech jsme řešili, proč to bylo takhle a proč ne jinak, člověk pak nemá klid a úplně lehce se mu neregeneruje. Ale v mém věku je regenerace už složitější, i když se vyhraje. Myslím však, že vždy jsem se dokázal dát dohromady, abych byl na další zápas připravený. Samozřejmě anglické týdny jsou ještě náročnější a záleží jen na tom si říct, jestli to na zápas je nebo není.

Jak se vám konec kariéry chýlí ke konci, rýsuje se už také, co po ní?

Přichází to postupně. Však už asi pět let si říkám, že konec kariéry se blíží. Samozřejmě jednou přijde, minimálně na profesionální úrovni. Je možné, že pak budu pokračovat někde na nižší hobby úrovni, jen se zpotit a udělat si radost. Otázkou je, co bude profesně. Určitě bych chtěl ve fotbale v nějaké funkci zůstat a zkusit tu druhou stranu barikády.

Naznačil tedy něco klip, kterým Jablonec oznámil vaše pokračování a v němž jste prohlásil, že kancelář ještě počká?

Bavíme se o možnosti, že bych tady v nějaké funkci zůstal, ale všechno bude zase záležet na majiteli klubu a jeho představenstvu, v jaké podobě by to mohlo být.

Třeba Jan Nezmar se na funkci sportovního ředitele v Liberci chystal už v závěru hráčské kariéry. Zaučujete se už také?

Zatím úplně ne. Samozřejmě nějaké organizační věci s majitelem nebo viceprezidentem klubu Jardou Doležalem řešíme, ale myslím, že potom to bude jiný a bude toho mnohem víc. Teď se zatím spíš soustředím jen na fotbal.

Závěrem úplně odbočím a zeptám se na válku na Ukrajině. V Doněcku jste prožil 10 let, nejúspěšnější léta kariéry. Jak velkou ranou pro vás byl začátek ruské agrese 24. února?

Samozřejmě to bylo překvapení, vzpomenu si, kde jsem byl a co jsem dělal. To je přesně ten, moment, který v paměti zůstane. Ale nezačínal bych jen 24. únorem, protože konflikt začal už v roce 2014. Bylo jen otázkou, zda a kdy se začne vyostřovat. Samozřejmě jsem si nepřipouštěl, že by se mohl řešit touto cestou. Stále jsem věřil v řešení u jednacího stolu. Podobně jako se třeba řešil rozpad Československa. Tady to pro obyčejné lidi, kterých je většina, dopadlo špatně. Co mám zprávy, spoustě z nich je úplně jedno, jestli se to bude jmenovat Ukrajina, Ruska, Doněcká nebo Luhanská oblast. Chtějí mít hlavně klid, pracovat a normálně žít, což dneska bohužel spousta z nich nemůže.

Jste se svými bývalými spoluhráči ze Šachtaru v kontaktu?

Jsem. Liga je zrušená, řeší se, jestli se bude hrát a kde. Začali pořádat charitativní zápasy mimo Ukrajinu. Výtěžek šel na ukrajinskou armádu a charitu. Uvidí se, konec je zatím v nedohlednu. Doufám, že to bude mít trochu lepší průběh než první konflikt, který začal v roce 2014 a tak dlouho se to táhnout nebude. Je to smutný pro lidi, kteří nechtějí opustit své domovy, což se dá pochopit. Bohužel nežijí v takovém světě jako my.

Není vám do breku, když vidíte vybombardovaná města, která jste znal?

Jsou to strašné pohledy. Ale není otázka na mně, proč se to stalo a proč se to nedokázalo vyřešit jinou cestou....