Článek
Před nimi na pietní betonové podestě před letenským stadionem se ve větru všelijak kroutily, ohýbaly a mihotaly plamínky stovek a stovek svíček hořících tady v jednom kuse už po celý týden. Od pondělního rána, co ta šílená zvěst o tragické smrti Josefa Šurala přišla z Turecka, je sem lidi nosili. Před sobotním zápasem také.
A také sparťanské šály. Kytky a fotky. Kousky papíru popsané vzkazy směřujícími tam nahoru za Šuralem. Za klukem, který byl ještě před pár měsíci jejich kapitánem. Sparťanským kapitánem.
Na utkání s Baníkem dorazil také prezident @Alanyaspor Hasan Cavusoglu, zástupce @Fenerbahce Ozgur Ozturk a také zástupce turecké ambasády. Spolu s Tomášem Rosickým navštívili pietní místo, přidali na něj dres Alanyasporu a zapálili svíčku. #acsparta pic.twitter.com/XN2rzu19zW
— AC Sparta Praha (@ACSparta_CZ) 4. května 2019
Malý střapatý Ondráš mu svůj vzkaz také donesl. Plastovou figurku fotbalisty. Samozřejmě v červeném dresu. Pochopitelně s třiadvacítkou na zádech, kterou tam vyvedl černou fixou. A také s jmenovkou.
Josef Šural.
Sám ji tam připsal. Neumělými tahy dětské ruky. S písmenem „S" vyvedeným opačně, protože do školy ještě nechodí, aby se naučil, jak se správně píše.
Teď žmoulal postavičku fotbalisty v ruce a váhal, zda ji může položit mezi to plápolající moře tisíců mihotavých plamínků. Ke kytkám a vzkazům pro Pepu. K medvídkům, obrázkům, růžím s černou stužkou.
I svíčka z Turecka tam hořela. A dres Alanyasporu, který před utkáním s Baníkem přiložil k tomu letenskému Hasan Cavusoglu, prezident klubu, za který Šural od ledna hrál, tam také ležel.
„Neboj, byl by rád," popostrčil ho znovu táta. Malý Ondráš sebral všechnu klukovskou odvahu, kterou v sobě našel, a svůj vzkaz pro Šurala položil na zem.
„Měl ho rád. Viděl se v něm. Chtěl být jako on. Také hrát za Spartu. Taky být jejím kapitánem," trochu omluvně povídal táta a slzícího potomka přitiskl k sobě ještě silněji.
I na tribuně ho k sobě tiskl.
Před zápasem, kdy se i černé nebe natesknilo dost a dost, takže vymáčklo z mraků už jen sem tam dešťovou slzu skrápějící trávník.
Jedenáct letenských hráčů na něj vyběhlo v dresech s třiadvacítkou a jmenovkou Šural na zádech a tuctem liter na prsou.
Nezapomene, vzkazovali svému spoluhráči, a ještě před pár měsíci kapitánovi tam nahoru.
Šury, nezapomene, blikalo na zčernalé obrazovce a lidé v ochozech stáli a nepřestávali tleskat.
Stejně jako dvaadvacet hráčům tam dole. Sparťané v pietních dresech na rozloučenou s osmadvacetiletým klukem, který toho s nimi během tří let něco odehrál, Ostraváci v černých, které před výkopem přetáhli přes svůj klubové barvy. Však i oni se proti Šuralovi něco nahráli...
I malý střapatý Ondráš stál a stejně jako táta a všichni ti lidé kolem tleskal.
A tleskal zase, když po třiadvaceti odehraných minutách rozvinuli vedle na tribuně obrovitý transparent s Pepovým portrétem a velkou třiadvacítkou. Jen ten nápis Odpočívej v pokoji mu musel táta přečíst a také vysvětlit.
A on si přitom v duchu znovu odříkával, že jednou bude jako on.
Jako sparťanský kapitán.
Jako Pepa Šural.