Hašek: Rosický mi dal vybrat, jestli na soustředění chci, nebo ne. Pak to popřel

Že se všechno vyřeší odchodem, kdy za mě klub vyinkasuje nějaké peníze. Vydělal by na mě pořád slušnou sumu, kolem milionu eur. Věřil jsem, že se všechno gentlemansky vyřeší. Jenže Sparta za mě chtěla takovou částku, která všechny odrazovala od dalších jednání. Až když se náš vztah teď v lednu začal vyhrocovat, teprve pak s Maccabi Haifa jednali o nižší částce. Ale to předbíhám. Ještě při cestě na dovolenou do Rakouska před Vánoci mi zazvonil mobil. Volali mi ze Sparty, že jsem si nevyzvedl sporttester. Já a Ben Chaim. Řekl jsem, že jedu do Rakouska, ale že se budu připravovat tak, abych byl na přípravu dobře nachystaný. Příprava na přípravu, naše česká specialita. (směje se)

Nikoli. Poslední zápas podzimu s Ostravou jsem nehrál, byl jsem nemocný. Kluci, kteří byli v nominaci, si po zápase sporttestery vyzvedli. Ti, co v nominaci nebyli, vyzvedli si je na předzápasovém tréninku. Jak jsem byl ale nemocný, byl jsem doma. Nevěděl jsem o tom, a nikdo mě neinformoval do již zmiňovaného telefonátu, následně jsem dostal pokutu 75 tisíc korun...

Sraz byl v jedenáct na Letné, kdy bylo oficiální zahájení zimní přípravy, načež hráči absolvovali laboratorní testy fyzické připravenosti na FTVS. Ráno jsem vstal, několikrát jsem zvracel. Zavolal jsem vedoucímu mužstva Mírovi Barankovi čtyřicet minut před srazem, že nemůžu přijít. Odpověděl mi, že mě omluví, poslal mi číslo na doktora, se kterým jsme se domluvili na postupu. Večer jsem dostal zprávu od fyzioterapeutky, že se mám ráno dostavit do nemocnice na vyšetření.

Že nevím, jak to se mnou ráno bude, že je mi opravdu hodně zle a bude-li mi tak i ráno, nebudu schopen do nemocnice dojet. Ráno jsem fyzioterapeutce potvrdil, že nemůžu. Ona pak volala zpátky, ať jsem za pět minut připravený, že si pro mě jede Baranek a odveze mě tam. Což byl jasný projev nedůvěry, s jakým jsem se za celý život nikdy nesetkal, bylo to naprosto mimo běžné postupy v klubu, jako je Sparta. Když mě Míra spatřil, jak jsem zničenej, nasadil okamžitě omlouvací tón. Jeli jsme do nemocnice, dostal jsem infuze, odvezl mě zpátky. Pak se mi dlouho nikdo neozval...(úsměv)

Za týden. V pondělí byl jeden, v úterý dva, z toho jeden herní a jeden velmi těžký běžecký. Ve středu jsem byl poslán na fyzické testy. Což bylo vzhledem k prodělané nemoci a náplni tréninků před testy naprosto nevhodné, pakliže Sparta chtěla získat validní výsledky. Jsem přesvědčen, že šlo o záměr. Aby mně, i okolí, kondiční trenéři v čele s panem Ashwortem dokázali, že tím, že jsem nesplnil jejich běžecký plán pro dovolenou, nemám kondici. Testy jsem zaběhl v průměrném výsledku v rámci mužstva. Nikdo se mnou výsledky testů nevyhodnotil, nepřišla žádná informace o mé případné nedostatečné kondiční připravenosti. Čas plynul, věděl jsem, že mě chtěl Ferencváros, ale jednání dál nepokročila. Pak přišel zájem Maccabi z Haify.

Panu Rosickému jsem řekl, že bych tuto možnost, jak už jsem avizoval mnohokrát dříve, rád využil. Stejnou informaci jsem dal trenéru Jílkovi. Chápal mě. Jednání byla dlouhá. Blížil se konec přestupního období. Fanoušci Sparty prý na komunikačních fórech tvrdili, že milion eur za mě je málo. Klub se tak možná dostal pod jejich tlak. Nevím, kdo z managementu jednání řídil, pokud to byl sportovní ředitel pan Rosický, snahu dostát slibu jsem necítil...

Tři dny před odjezdem na soustředění jsem měl sezení s trenérem Jílkem. Říkal, že už nezasáhnu do víkendového přáteláku, protože chce vidět hráče, s kterými může počítat pro jaro. Což jsem naprosto chápal. Z naší komunikace také vyplynula shoda, že nemá smysl, abych na soustředění do Španělska s mužstvem odletěl. Na to konto jsem v pondělí přijel na Spartu. V den, kdy se odlétalo na soustředění. S tím, že jednání finišují. Před tréninkem si mě ale zavolali pan Jílek s panem Rosickým, který mi sdělil, že jednání s Haifou ztroskotala. Že mě Haifa nechce, že místo mě udělali jiného hráče. Byl jsem šokovaný, myslel jsem, že se tam jdu rozloučit. Já totiž takové informace, jako pan Rosický, neměl... Což jsem si potvrdil vzápětí, když jsem volal agentovi a následně se podíval na internet. Haifa žádného hráče na mou pozici nepřivedla a stále měla zájem o mě.

Pan Rosický mi nabídl dvě možnosti. Buď na soustředění odjedu, nebo ne. Ať si to přes trénink rozmyslím. I s vědomím pokračujícího zájmu Haify jsem po tréninku panu Rosickému a panu Jílkovi sdělil, že jsem si vybral možnost neodcestovat a dokončit přestup do Macabbi. Jenže ze záhadného důvodu se iniciativy chopil pan Petr Hrdlička, právník, odborník na smlouvy. Viděl jsem ho poprvé v životě.

Představil se, od té chvíle už za klub mluvil pouze on. Pan Rosický ještě popřel, že by mi dal na vybranou, jestli chci na soustředění odjet, nebo ne. Celé jednání už pak vedl pan Hrdlička. Spletl si ho se soudní síní, měl jsem pocit, že si pan Hrdlička myslí, že jsem šanon papíru, se kterým zamete. Vystupoval z pozice, že si je vědom své inteligence, svých rétorických schopností a právnických zkušeností. Chtěl mě zašlapat, ukázat svoji důležitost pro klub. Byla to pro něj první šance ve Spartě zazářit. Na mě ale tento způsob nátlaku funguje naprosto opačně, než pan Hrdlička pravděpodobně věřil, že fungovat bude.

Upozorňoval jsem ho, že se mi nelíbí, jak jednání vede. Že jsem mu nic neudělal, ať se ke mně chová slušně. Ale všechno se jenom stupňovalo. Snažil se mě přesvědčit, abych na soustředění odletěl. Pak mě poslal pryč z místnosti, že se poradí. Asi na hodinu. Když jsem se vrátil, začala další výměna názorů, která záhy skončila. Řval na mě: Seber si ten svůj zasranej batůžek a vypadni odsud. A dodal: Čekám tě na letišti. Byl jsem vyřízenej, nezažil jsem nikdy, že by se ke mně někdo v dospělosti tahle choval. Fakt nechutné. Když jsem se trošku vydýchal, podíval jsem se na hodinky. Bylo půl pátý a deset minut. Na mobilu jsem měl zprávu od Míry Baranka, ať jsem do pěti na letišti. Odpověděl jsem, že nedorazím, ať si užije teplo. A dobře doletí. Nemohl jsem to stihnout...

Byla to absolutní dehonestace. Jako za komunistů, když potřebovali zdeptat disidenty... Sparta napsala své prohlášení o mém neodjezdu na soustředění takovým způsobem, který téměř zcela zavíral možnost pozdějšího smíru.

Přesně tak, ale protože moc dobře vědí, že kdyby přiznali, že přeřazení do béčka byla sankce, právě probíhající soud by prohráli. Tak teď ve své žalobě tvrdí, že jsem byl přeřazen do B mužstva z důvodu nedostatečné kondice. Což je úsměvné...

Den před koncem přestupního období v Izraeli jsem dostal od agenta informaci, že mám odletět, že se Sparta s Haifou dohodla. Moje chyba byla, že jsem si od něj nenechal poslat, jaká smlouva na mě čeká. Jen jsem dostal informaci, že se plat bude pohybovat v jistém rozmezí. Byl jsem s tím v pohodě, i s tou nejnižší hranicí. Absolvoval jsem zdravotní prohlídku, fotil se v dresu na stadionu, zdravil se s fanoušky. Všechno bylo hotové. Pak jsme přijeli do kanceláře na klub, podepsat smlouvu. Stáli tam dva agenti a ředitel Haify. Smlouva ale byla na poloviční úrovni, než byla dolní hranice rozmezí. Reagoval jsem, že nepodepíšu. Začal jsem dávat dohromady protinávrh, podstatně nižší, než původní spodní hranice. Jenže ředitel oznámil, že jejich nabídka je neměnná. Tak jsem se zvedl, chtěl podat ruku, bez odezvy a odjel na hotel. A odletěl do Prahy.

Důvodů, proč přestup nevyšel, mohlo být víc. Agenti si třeba rozdělili část peněz původně určených pro mě. Další možností je, že Izraelci, vědomi si mé těžké situace ve Spartě (kde jsem v tu dobu byl již přeřazen do B týmu) a zároveň ten den končícího přestupového okna, chtěli využít situace a doufali, že za daných okolností podepíšu i výrazně pokrácenou smlouvu. Nestalo se, představitelé Haify pak ještě zveřejnili informaci, že k dohodě nedošlo z důvodu, že jsem si prý řekl o dvacet procent víc oproti původní dohodě. Česká média tuto informaci převzala a já byl už nejenom spratek, ale nově i nenažraný spratek. Vrátil jsem se do Prahy a pokračoval v béčku. Sparta prostřednictvím pana Hrdličky, chvíli před koncem zbytku přestupových oken ve světě, stanovila možnost případného hostování do konce sezony. Sehnal jsem s agentem polský klub, který by pokryl celý můj plat, avšak Sparta z těžko pochopitelných důvodů tuto možnost smetla ze stolu.

Vyzýval jsem ji, aby mě přeřadila zpátky do áčka, že jedná proti právům FIFA. Že jsem profesionální hráč a B mužstvo hraje amatérskou soutěž. Sparta mi oznámila, že si mám dál plnit povinnosti v B týmu. Měl jsem tedy dvě možnosti: zůstat rok a půl v béčku a v podstatě si tak ukončit kariéru nebo podat výpověď ze smlouvy. Rozhodl jsem se pro druhou variantu.

Besiktas jednal, ale báli se procesu se Spartou, že by do něj mohli být zatažení. Platit pokutu, nebo že by jim dokonce zakázali přestupy na jedno období. Tato situace se opakovala v dalších případech. Kluboví právníci nebývají tak zkušení, většinou jen pomáhají se smlouvami, a takto složité případy běžně neřeší. Radši si pokryjí záda, řeknou na klubu, že to není na sto procent. Přitom skutečnost je jiná, klubu, který se mnou smlouvu podepíše, nehrozí vůbec nic.

Věřím, že ano.

Teoreticky ano. Ale není to aktuální.

Vím, že mnoho fanoušků mi během mého působení ve Spartě drželo palce a možná dodnes nechápali celou situaci. Proto jsem rád, že je teď můžu pozdravit a poděkovat jim za jejich podporu. I mně je líto, že celá situace takto vyústila. Ale to už je minulost a já se dívám dopředu. Zároveň se se všemi kamarády ze sparťanské kabiny raduji, že dokázali vyhrát pohár a v právě probíhající sezoně se jim daří!