Haraslín: Zastavují mě fanoušci Slavie a přejí mi štěstí. Rivalita jde bokem

Když se Haraslín v listopadu po měsíční absenci vrátil na trávník, ihned se proti Teplicím gólově prosadil. Jenže v dalším utkání s Atlétikem Madrid po necelé půlhodině musel opět kvůli svalovým problémům střídat.

Těžko říct. Po prvním zranění jsem absolvoval hodně testů, byl jsem připravený, bohužel se to ozvalo znovu. Noha byla možná více unavená nebo oslabená tím, že jsem musel více trénovat. Teď dělám vše pro to, abych byl co nejdříve s týmem.

Věřím, že budu fit. Musím ještě něco doběhat, ale jde o Ligu mistrů s top týmem. S Itálií mám navíc zkušenosti, takže vím, co nás čeká. Zranění potřebovalo čas, ale věřím, že se blížíme k návratu. Hodně mě štvalo, že jsem mnoho zápasů sledoval jen z tribuny.

Najednou se zdá, že prostoru kolem hráčů je daleko víc, než když to člověk vnímá přímo na hřišti. Tam nemáte tolik času přemýšlet a vymýšlet, musíte se rychle rozhodovat. Zejména tedy v Evropě.

Určitě ne. Ale rozhodně to není tak, že bych někomu říkal, že bych danou situaci vyřešil jinak a lépe. Když cítím, že je to potřeba, snažím se spoluhráčům pomoct. Hlavně já rozhodně netoužím být na tribuně. Když sport milujete, chcete být co nejvíce na hřišti. Ať už se vyhrává, nebo zrovna moc ne.

Samozřejmě mi po špatných zápasech nebylo dobře. Vím, čeho jsme jako tým schopní, kdo má jakou sílu. Opravdu mě štvalo, že jsem v určitých chvílích nemohl pomoct přímo na trávníku. Zároveň také vím, že i já jsem neměl jen výborné zápasy. Na každého někdy padne deka. Teď věřím, že se oklepeme.

Největší má samozřejmě kapitán, hodně mluvil také David Pavelka a obecně my zkušenější, kteří jsme si relativně nedávno prošli ve Spartě horším obdobím. Na jednu stranu jsme museli dupnout a říct, že takhle to fungovat nemůže, ale zároveň mladším klukům pomoct. Když nastane krize, je potřeba se semknout a stát jeden za druhým. Duely na konci podzimu už vypadaly lépe, ale stále ne tak, jak bychom si představovali.

Určitě jde o jiný level než u Evropské nebo Konferenční ligy. Všechno je více náročné na psychiku, jste pod daleko větším tlakem. Odehráli jsme jak dobré a vyrovnané zápasy, tak i ty, kdy jsme jednoznačně prohráli. To se stane každému, projděte si výsledky jiných a větších týmů. Ale abych odpověděl, nemyslím, že na vině je Liga mistrů.

Dva roky v kuse jsme šlapali a tahali za jeden provaz, teď přišla krize. Podívejte se na Manchester City, jak se trápí. Neříkám tomu facka, ale ponaučení, abychom se dobře připravili na jaro, a hlavně závěr ligy s nadstavbou. Musíme koukat na sebe, nemáme co ztratit. Osobně se vždy snažím odevzdat sto procent, i když vím, že ne vždy jsou mé výkony ideální.

Jasně! Jsem hodně emotivní a naštvaný, jakmile prohrajeme. Těžko se se mnou mluví. Ať už doma, nebo když zavolá otec. Manželka už ví, že mě musí nechat. Jakmile jí začnu odpovídat, tuší, že to brzy bude zase dobré. Prostě mi zápasy nejsou jedno a potřebuju prostor, abych případný neúspěch rozdýchal. Každý, kdo mě zná, ví, jak funguju.

Vím, že klub mi dal šanci, takže se budu vždy snažit odevzdat mu maximum. Pokud nejsou jasně dohodnuté podmínky, ve fotbale nikdy nevíte, jak se věci budou vyvíjet. Teď jsem ve Spartě a cítím se skvěle, ale rozhodně se tím nechci jen tak uspokojit. Navíc minimálně stejně důležité je to, že rodina je v Praze šťastná. Když jsou oni v pohodě, já také, a pak můžu na hřišti nechat všechno. Takže ano, Sparta je naše srdcovka.

Město má výhodu, že je hodně turistické. Samozřejmě vás ostatní poznávají a najdou se i nějaká individua, která vám nadávají. Jinak mám ale spíš pozitivní a příjemné zkušenosti. Několikrát se mi například stalo, že mě zastavili fanoušci Slavie a popřáli mi hodně štěstí. Rivalita jde mimo fotbal bokem. Jsme lidé a v osobních životech bychom se k sobě měli chovat s respektem.

S Ivanem máme až nadkamarádský vztah. Známe se dlouho a vlastně ani tolik neřešíme fotbal. Nebo když hrajeme oba v sobotu, sejdeme se v neděli a koukneme společně na českou ligu i zahraničí. Neřešíme Spartu a Slavii. Každý máme dvě děti, věnujeme se hlavně rodinám.

Vyrůstal jsem ve fotbalové rodině a Luca to má podobně. Jako jsem já dostal kopačky do postýlky, on míč. Vidí u mě i dědy, že hrajeme fotbal. Když je možnost a teplo, vždy jdeme ven někam si zakopat. Doma také pořád buší do balonu. Samozřejmě dělá i jiné sporty a rozhodně mu nebudu bránit, ať si vybere cokoliv.

V dubnu mu budou teprve čtyři roky, zatím je ale volba jednoznačná. Fotbal žere i v televizi, má rád i ten stolní. Prostě všechno, kde je míč. (úsměv)

Někdy si oblečení bere sám, ale dávám mu ho i já. Hlavně mikiny, ty jsou opravdu pohodlné. Spartu má v srdci, je jeho oblíbeným týmem. Učí se odmala, jak naše prostředí vypadá. Strašně ho to baví.

Dobrá otázka. (smích) Luca asi hodně těžce. Ví o Spartě všechno, nosí dresy, zná každého v kabině, takže možná i on.

Tím, že jsem si Spartu oblíbil nejen jako klub, ale i životní styl včetně fanoušků, odcházelo by se mi těžko. Ten moment někdy musí přijít, ať je to přestup, nebo konec kariéry. Jsem emoční člověk, určitě by nějaká slzička ukápla. To přiznávám.

Šlo o těžké rozhodnutí, ale měl jsem jasný cíl, tedy postoupit se Spartou do Ligy mistrů. Pamatuji si po odvetě třetího předkola v Bukurešti, jak jsem novinářům říkal, že to oni mě prodávají. Cíl se pak proti Malmö povedlo splnit a zpětně rozhodně ničeho nelituji.

Těžko říct. Možná bych to vzal, možná ne. Důležitá je komunikace s klubem, jaké má s vámi plány, zda si vás chce nechat. Teď nad podobnými scénáři nepřemýšlím. Řeším jen Spartu a abych byl co nejdříve zpět na trávníku.