Hanckova přání: Titul se Spartou a svatba s Kristýnou Plíškovou

Není to úplně podle našich představ. Chtěli jsme se dostat do evropských pohárů, což se podařilo, budeme hrát skupinu Evropské ligy. Ale přání, zahrát si Ligu mistrů se nám nesplnilo. Chtěli jsme mít v domácí lize plný počet bodů, což se remízou na Bohemce také nepovedlo. Ale skupina Evropské ligy, doma pět kol bez porážky a třináct bodů není úplně špatná bilance. Důležité je, že si analyzujeme každý zápas a pracujeme na odstranění chyb. Určitě je vidět herní progres. Důležitá, možná rozhodující fáze tohoto ročníku přijde po reprezentační pauze, kdy nás čekají první zápasy Evropské ligy a ve FORTUNA:LIZE cesta do Plzně, doma Jablonec, pak jedeme do Zlína, kde to je vždycky těžké a v sobotu 2. října přivítáme na Letné Slavii. Už se moc těším, i když to bude hodně náročné.

Začátek pro mě nebyl jednoduchý, po mistrovství Evropy se znovu trochu ozvalo koleno, nemohl jsem nastoupit do generálky. Tvrdě jsme na tom s lékaři a fyzioterapeuty pracovali. Nestihl jsem ještě první zápas s Olomoucí, ale to mě trenér Vrba šetřil na kvalifikaci s Rapidem Vídeň, pak už jsem odehrál všechno, tedy osm zápasů. Jsem rád, že jsem v pořádku a v základní sestavě. K sobě jsem hodně kritický, každý zápas si rozeberu a snažím se poučit, co jsem mohl udělat lépe.

Před každým zápasem máme napsané tři čtyři exekutory, jsem mezi nimi. Proti Olomouci ji proměnil David Karlsson, pak i proti Rapidu, nechtěli jsme měnit, co zafungovalo. V Liberci už jsem na ni šel, ale Adam Karabec mě poprosil, jestli by mohl jít on. Nejsem chrt, vyhověl jsem mu a on ji proměnil. Když bude třeba bez problémů na penaltu půjdu.

Jednoduché to není, což bylo znát v minulé sezóně. Na začátku jsem hrál s Lukášem Štetinou, sedlo nám to. Věděli jsme, co udělá ten druhý. Po jeho zranění se začali stopeři měnit, hrál jsem třeba i na levém kraji, nebylo to vždy ideální. Teď se zase kluci mění kolem mě, hlavně kvůli zraněním, ale bylo by naivní si myslet, že v tak náročném programu odehrají všechno dva lidé. Myslím si, že na podzim je znát zlepšení. Vyhovíme si, víme, co chceme hrát. Odehrál jsem toho ze stoperů nejvíc, mojí výhodou je, že jsem mezi nimi jediný levák. Ale není to jen o dvou stoperech, důležitá je hra celého týmu.

Komunikace. Když si dobře rozdělíme úkoly na hřišti, víme, co udělá ten druhý, pak spolupráce funguje. Z pohledu mužstva to je velmi důležité, chceme konstruktivně rozvíjet akce od naší brány, hrát po zemi. Když dokážeme spoluhráče vpředu zásobovat dobrými přihrávkami, víme, že z toho budou šance i góly. Důležité je, že si rozumíme i mimo hřiště a navzájem se podporujeme, ať je to Filip Panák, Ondra Čelůstka nebo Lukáš Štetina.

Jeho příběh znám velmi dobře. Na přelomu roků 2019 a 2020, kdy jsem měl problémy s kolenem, jsme spolu často rehabilitovali a posilovali. Poznali jsme se blíž, hodiny jsme si povídali o fotbale, na který máme hodně podobný pohled. Když letos nastoupil proti Olomouci, měl jsem husí kůži, moc jsem mu fandil. Pro spoustu lidí bylo překvapením, jak dobře hraje, pro mě ne, věděl jsem, že to má v sobě, co všechno pro návrat podstoupil a jak moc touží ukázat, že je kvalitní fotbalista. A to se mu daří. Moc mu to přeji, hlavně, aby byl zdravý. Hrával v útoku i záloze, takže má obrovský přehled.

Samozřejmě to je chybami, ale i naším způsobem hry. Jsme ofenzívně laděné mužstvo, útočíme ve více hráčích a někdy se stane, že se někdo nestihne vrátit třeba po ztrátě míče uprostřed hřiště. I na tom pracujeme. Skóre v domácí lize 15:3 není špatné. Snažíme se, aby těch inkasovaných gólů bylo co nejméně. Pravda, kolikrát naše chyby zachraňuje Florin Nita.

Jsem přesvědčený, že na titul máme. Každý sparťan si klade nejvyšší cíle. Před námi je ještě třicet kol i s nadstavbou, není důvod panikařit po nějakém nepovedeném výsledku. Důležité je, porážet nejbližší konkurenty a zbytečně neztrácet s ostatními. Je to dlouhodobý proces, tak ho nastavil sportovní ředitel Tomáš Rosický, postupně ho naplňujeme. V mojí první sezóně jsme skončili třetí, v té minulé druzí, teď přichází čas na titul...

Od každého trochu, podle situace. Umí odlehčit atmosféru i vybudit tu bojovnou, bez ohledu na soupeře. Chce hrát pohledný ofenzívní fotbal, chce vyhrávat, a to my také. O tom, že je dobrý trenér, svědčí úspěchy, kterých dosáhl.

Skupina je těžká, ale jak se říká hratelná. Co se týká mých představ, chtěl jsem Neapol a cosi mi říkalo, že dostaneme West Ham. Ten byl ale s námi ve třetím koši, a los rozhodl, že pod Vesuv se nepodíváme. Lyon je favorit, v minulé sezoně jsme dvakrát porazili Celtic, ale Rangers budou asi výš. Kodaň je klub na naší úrovni. Věřím, že uhrajeme dobré výsledky a postoupíme dál, ať v Evropské lize nebo té Konferenční. První domácí zápas hrajeme bez diváků, ale věřím, že nás pak podrží.

Především v hráčské kvalitě. Když se podíváte na srovnání cen hráčských kádrů, je rozdíl ve stovkách miliónů. Samozřejmě, že se rozhoduje na hřišti, ale o něčem to svědčí. Rapid byl soupeř na naší úrovni, ten jsme vyřadili, Monako je motivací, přiblížit se jeho úrovni.

Určitě ne, ve třiadvaceti letech mám pořád perspektivu. Když jsem přišel na hostování do Sparty, a trenér Václav Jílek mě nestavěl, slýchal jsem i četl, že jsem největším zklamáním. Mrzelo mě to. V té době mě podržel Tomáš Rosický. Přišel na trénink a pak mi řekl, že mám předpoklady vyrůst ve špičkového obránce. Moje postavení se časem změnilo. Sparta pro mě nebyla krokem zpátky, jak někteří lidé tvrdí, naopak mi moc pomohla a já cítím, že tady jdu výkonnostně nahoru. Když se objeví nabídka z kvalitního klubu a ligy, zajímavá pro mě i pro Spartu, určitě ji zvážím. Chci se posunout ještě výš.

Vzhledem k náročnému programu není jednoduché najít termín nejen nás dvou, ale i přátel, které chceme pozvat. Pochopitelně mezi nimi budou také tenistky a fotbalisté. Zatím nevíme termíny akcí. Až to bude jasné, vezmeme si kalendář a budeme hledat termín, v němž nebude žádný tenisový turnaj ani fotbalová akce. Chtěli bychom takový najít příští léto.

Kristýnka chodí na fotbal, kdykoliv je v Praze, dokonce si organizuje účast na turnajích, abychom byli co nejvíc spolu. Nejezdí na dlouhé tripy. Já jsem viděl loni pražský turnaj. Letos po Euru mě vzala na Wimbledon, což pro mě byl neskutečný zážitek, vidět tento turnaj i zevnitř a fandit jí. Pro mě to bylo krásnější než dovolená u moře. Když nejsme spolu často si telefonujeme nebo alespoň píšeme. Samozřejmě dávám pozor, abych ji na druhé polokouli nevzbudil. Teď je v New Yorku. Odloučení zvládáme dobře.

To už Kristýnka ví, samozřejmě ty centimetrové nerozezná, ale to ani my na hřišti a někdy ani asistenti rozhodčího (usmívá se). Dokáže mi zápasy i zanalyzovat. Spolu se doma v televizi díváme výhradně na fotbal a tenis.

V době karantény jsme v rámci možností trénovali spolu, a dokonce jsme si zakopali. Docela jí to šlo. Má cit pro míč, odhad, kam dopadne. Docela jsme si i zažonglovali.

Tak to zatím ne (směje se). Chvil, kdy si můžeme zahrát, je málo. Kdykoliv je to možné, chodím na její tréninky, dívám se a sbírám míčky. Pro ni jsem na tréninku motivací. Tenis mě chytil, baví mě, chci se v něm zlepšovat, ne proto abych ji porazil, ale kvůli sobě. Je to pro mě výborný doplňkový sport, zatímco pro ni práce (usmívá se).

Na kurtě je to jasné, Kristýnka hraje levou rukou, Karolína pravou. Podle hlasu v telefonu je hodně těžké je rozeznat, mají podobnou intonaci, humor, i způsob vyjadřování. Samozřejmě Kristýnku poznám. Když jsou zády, a stejně oblečené i učesané, je to těžší i pro rodiče nebo manžela Karolíny Michala Hrdličku. Když si nejsem zrovna jistý, raději počkám, až se otočí. Ale kdyby přišla na schůzku sestra, poznal bych to bezpečně (směje se).